Tolikrát jsem si říkal, že si budu psát deník. A vyskytlo se pár období, kdy jsem s tím i začal. Ale nikdy mi to dlouho nevydrželo. Problém byl v tom, že jsem chtěl pokaždé příliš mnoho: invenčně zachytit všechno podstatné, co se ten den stalo i co mě toho dne napadlo. Už po několika větách mi všechno, co jsem napsal, přišlo zoufale nepřesné a neumělé.
Uvízl jsem ve slovním blátě.
A tahle frustrující činnost navíc zabírala spoustu času. Čistě teoreticky bych tím dokázal strávit celý den – a stejně bych to nestihl dopsat. Mohl bych věnovat zbytek svých let snaze nacpat je do deníkových záznamů, a můj život by se tak přesunul do deníku, kde by se stal něčím mezi komentářem a fikcí. Jistě by existoval i ve vlastním čase, protože bych v pátek dopisoval něco, co se stalo ve středu.
Zkrátka jsem si nikdy nepsal deník, jenže čím jsem byl starší, tím častěji jsem se přistihl, jak mě znepokojuje, že už nevím, co jsem dělal před dvěma lety v červnu, ve čtvrtek odpoledne. Že mám o člověku, kterým jsem ten den byl, hrozně málo zpráv.
Moje babička si vedla deník na stolním kalendáři. Na každý den tedy měla jeden řádek, kam večer napsala propiskou pár klíčových slov: Počasí. Jméno sousedky, co přišla na návštěvu. Práci, kterou ten den dělala. Postupovala přesně opačně než já a asi i díky tomu se jí dařilo vést si deník skutečně denně.
Pak jsem zjistil, že stolní kalendář za mě trochu supluje Google a Facebook. Pomocí klíčových slov si mě našli dávní známí, fotografie z večírků, na kterých mělo být držení fotoaparátu trestáno smrtí, hudba, kterou jsem kdysi poslouchal.
Někdy tak dostanu docela přesné informace o tom, co se dělo v červnu před deseti lety. Přesto mám pocit, že mě to nijak zvlášť nepřiblížilo k tomu, na co jsem se chtěl rozpomenout.
A k tomu, abych psal deník celé dny, mi možná chybí trpělivost. A čas. Ale jednou s tím určitě začnu. Nebo dvakrát. ?
O autorovi| Ondřej Formánek, ondrej.formanek@lidovky.cz
