Jsem teď novinář, ne spisovatel, tak jsem to věděl dopředu. U nás v redakci bohužel víme skoro všechno. Seděl jsem mezi ošívajícími se spisovateli a spisovatelkami jediný v poklidu. Trošku mě ale rozhodilo, když vousatý, brýlatý muž zdůraznil, že si porota přála, aby zvítězilo dílo nové, psané neokoukaným autorem, přesně si to nepamatuju. Kruci, co jim tu teda dělám křoví!
Petra Soukupová, taky už žádná začátečnice, celá v černém jako elegantní upírka, též zaskřípala zubama. Dál zaznělo, že mezi našimi knihami jsou v kvalitě „mikroskopické“ rozdíly. Cože? Rozhlédl jsem se po ostatních. Taky pokradmu vzhlédli. A Tomáš Zmeškal vstal a šel si pro těch dvě stě padesát tisíc.
My jsme tleskali, mručeli a vůbec dávali najevo, že je to v pořádku. Ryšavému jsem svěřil, že bych si za ty peníze pořídil mj. zuby, protože některé jsem při literárních i jiných šarvátkách už ztratil. Martin má zuby komplet nové. Jak přišel o ty původní, popsal v knížce, za kterou teď nedostal cenu. Radce Denemarkové vadilo, že na ceduli je chybně napsán titul její knihy.
Venku pršelo. V nečase se choulila dívka, prokřehlá jak ptáče. Zaujalo mě, že v rukou drží stejnou ceduli jako já. Světla se leskla na jejích tmavých vlasech a třpytila v jejích bystrých očích. Taková setkání s oblibou popisuje právě Škvorecký.
Chvíli jsme si cedule prohlíželi. Její byla ozdobená modrou, moje červenou stuhou. Aha, básnířka Alžběta Michalová dostala studentskou cenu. Básničky jsem vyškemral. Líbí se mi. Minimum slov, ruka, máma, zlobit se, talíř. Úspornost. Právě z toho nejobyčejnějšího jde pocit zjevení existence. Anavíc je Alžběta úplně nová a neokoukaná básnířka. Sláva! Ano, má to cenu. Pořád se to děje a má to cenu – psát. Byl to hezký večer.
