Úterý 23. července 2024, svátek má Libor
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Zuřim tedy jsem

Česko

Je nám agresivita vrozená? Nebo si ji osvojujeme až v průběhu života? Co vlastně způsobuje naše výbuchy vzteku a ztrátu kontroly? A je normální útočit, nebo utíkat?

Zažil to každý, kdo z jakýchkoliv důvodů usedá ve velkých městech do hromadné dopravy. Ať chce nebo ne, občas narazí na spoj přeplněný k prasknutí. Lidé, kteří míří nervózní do práce či unavení (a vystresovaní) do svých domovů, jsou podrážděnější než obvykle. Ke vzniku agresivity totiž, jak si povšimli odborníci, přispívají nepříznivé vnější podmínky – špatný vzduch a hlavně málo prostoru.

„To je v ku…, to je v ku…, to je v ku…,“ opakoval třeba hystericky mladík visící na tyči nade mnou v autobuse stojícím v dopravní zácpě. Díval se co chvilku na hodinky a loktem šťouchal spolucestujícího vedle. „Mlč! Stejně to nestihneš, ty hov…,“ zvýšil hlas muž vedle mladíka hroutícího se z pomalé jízdy. Následovala scéna obsahující obscénní gesta i výrazy, kterou by se na YouTube dozajista pobavila internetová komunita po celém světě.

MHD je vůbec bezednou studnicí příběhů pro psychologa či etologa. V metru nedávno asi tříletý hošík neovládl svůj hněv – chtěl totiž vstát ze sedačky, což mu maminka nedovolila. Vřeštící dítě skončilo na podlaze a nebohá matka se ho snažila za pobaveného (či rozmrzelého) přihlížení cestujících uklidnit. K dětem určitého věku zkrátka hněv a agresivní chování patří, záleží však na temperamentu, který bývá vrozený: melancholické děcko pravděpodobně nezačne rodiče mlátit, na rozdíl od malého cholerika.

S nejrůznějšími projevy lidské agresivity se setkáváme dnes a denně. Ty příběhy, kdy už byla překročena jistá mez, pak čítáme na stránkách novin a díváme se na ně v televizních zprávách – střet s násilnickou osobou končí většinou tragicky. Psycholog Erich Fromm ve své knize Anatomie lidské destruktivity nazývá lidi, kteří svou agresivitu nezvládají, sadistickými osobami. „Jádrem sadismu je mít absolutní moc nad živým tvorem… Sadistu přitahují jen bezmocní, nikoliv silní jedinci,“ píše Erich Fromm, „sadismus je svou povahou vášnivá touha po neomezeném, bohu podobném ovládnutí lidí a věcí.“ A dále líčí příběhy sadistických osobností v dějinách (Hitlera, Stalina, Himmlera).

Oživlý Stalin

Když se na prahu jedné moskevské ubytovny objevil Stalin v Berijově doprovodu, aby pozdravil svého přítele z mládí Sergeje Kavtardzeho, sousedka omdlela. Spatřila totiž, jak se vyjádřila, oživlý portrét soudruha Stalina na prahu. Sergeji Kavtardzemu bylo na omdlení z jiného důvodu – v té době měl za sebou dlouhé hodiny mučení a nekonečné dny v cele smrti. Byl obviněn, že plánoval generalissimovu vraždu. Ale stejně rychle, jako ho zatkli, ho i propustili. Stalin mu navíc projevoval nebývalou přízeň: kromě osobní návštěvy ho pozval k sobě na hostinu, naléval mu polévku a pak jako by nic pronesl slova, při nichž se jeho nebohému expříteli musely naježit všechny chlupy na těle: „A stejně jsi mě chtěl zabít.“

Naprostou nevypočitatelnost sovětského masového vraha dokládá i další příběh: bývalý prokurátor SSSR Akulov byl bruslit, zakopl na ledě a způsobil si těžký otřes mozku. Stalin nechal pozvat zahraniční lékaře, aby soudruha zachránili. Když se Akulov probral k vědomí, musel si být díky Stalinovu chování jistý, že právě jemu nehrozí na rozdíl od sovětských elit, buď popravených, nebo úpících v gulagu, nebezpečí. Jakmile se uzdravil, nechal ho Stalin zatknout a popravit.

Erich Fromm na těchto dvou příbězích ukazuje, že na rozdíl od zažité představy nemusí mít sadistické chování vysloveně sexuální podtext. Ba naopak – mnozí sadističtí jedinci nemají o sex zájem. Závěry psychologů a lékařů potvrzují i pokusy na myších – jakmile byli samci nadopováni testosteronem a stali se nezvladatelně agresivními, přestali mít sebemenší zájem o rozmnožování. „Lidé naladění zlobně a nepřátelsky jsou málo žádostiví sexu,“ píše Erich Fromm. Ovšem pozor: pokud někdo projevuje v sexu jakékoliv sadistické tendence, sadisticky se bude chovat (pokud mu to dovolíme) i v běžném životě.

Zatímco sexuální prožitky nechávají sadisticky naladěné jedince chladnými, jejich zájem vzbuzují, jak už se zmínil psycholog Fromm v souvislosti se Stalinem, ti slabší. Právě na ně míří svou zlobu – je jedno, zda jde o všechny lidi jako v případě Stalina, o méněcennou rasu jako v případě Hitlera, o zvíře (nejčastěji jsou podle průzkumů ochránců zvířat trápeni psi), manželku na mateřské dovolené, nebo naopak manžela-budižkničemu, zda jde o děti (ať vlastní, či nevlastní) nebo seniory. Heparinový vrah Zelenka si vybral lidi slabé hned dvakrát – nemocné a staré, kteří od něj čekali pomoc. Manželé Stodolovi také neokrádali a nevraždili zrovna boxery v plné síle a zdraví. Božena Žigová, letos odsouzená na jedenáct let nepodmíněně, zavraždila svou bezbrannou maličkou dceru. Někteří lidé mají tendenci řešit konflikty agresivně, neovládají svůj hněv. Nemusí jít o psychopatické jedince typu Stalina, manželů Stodolových nebo jiných sériových vrahů. Ale i tak mají tito jedinci podle knihy Iva Čermáka Lidská agrese a její souvislosti podobné charakterové rysy: jsou vznětliví a prchliví, mívají často špatnou náladu, jsou nedůtkliví, netrpěliví a nesnášenliví, často trpí pocitem, že na ně ostatní útočí. Mnohdy jde i o nejrůznější hraniční osobnosti či jedince s nízkou inteligencí. „Špatné intelektové funkce způsobují frustraci a ta bývá příčinou agrese,“ píše Ivo Čermák – i když sadisty samozřejmě člověk nalezne i mezi vzdělanými lidmi.

Za vše můžou geny

Stejně jako si nevybíráme rodiče, barvu vlasů nebo očí, tak i sklony k výbuchům vzteku jsou geneticky dané. Francouzská psycholožka Edwige Antierová ve své knize Agresivita dětí upozorňuje na vliv temperamentu: některé plody v děloze matky se otočí méně než stokrát, jiné i třistakrát. Akčnější embrya budou i agresivnějšími dětmi. Na příkladu dětí mezi druhým a pátým rokem, jež mívají nekontrolovatelné a nezvladatelné záchvaty vzteku, Edwige Antierová ukazuje, jak agresivita souvisí s vývojem mozku. Děti v tomto věku mají rozvinutou povrchovou mozkovou oblast, proto už mluví a rozumí rodičům, ale hloubková limbická mozková část ještě úplně vyvinutá není – dítě tedy neumí kontrolovat své nálady, rozhodí ho každá maličkost. A následuje záchvat.

Děti se většinou zklidní s věkem a rodiče si mohou na pár let oddechnout. Ale jen do té doby, než se potomek dostane do puberty, kdy jeho agresivita vzroste v souvislosti s hormonálními změnami. Třináctiletý Ondřej popsal svůj vztek ve sborníku Fedora Gála Násilí, protože ho podle jeho slov naštvala matka: „… zarazil jsem si prsty vší silou do ruky, až jsem tam měl modřinu. Musel jsem jít ven a tam jsem mlátil hlavou do zdi, i když jen slabě. A málem jsem zlomil koště, ale zarazil jsem se, protože nebylo naše. Byl jsem vzteklej a bezmocnej.“

Není pochyb, že sklony k agresivitě jsou geneticky dané. Kolik genů a jaké konkrétně ji ale způsobují? A proč se agresivita projeví? Nejznámější z teorií je vysvětlení rakouského zoologa a zakladatele etologie Konrada Lorenze. Ve své knize Takzvané zlo tvrdí, že agresivita je pudem, který se sytí z vnitřní energie. Když se energie nashromáždí dost, dojde k výbuchu. Lidé i zvířata dokonce aktivně vyhledávají příležitosti, jak svůj pud uspokojit.

Erich Fromm namítá, že gen agresivity by během evoluce musel zaniknout. Agresoři totiž nejsou úplně nejlepšími otci svých dětí a samice by se jim kvůli tomu vyhýbaly – agresivnější samci se často a bezhlavě vrhají do konfliktů amohou v nich být zabiti. A mrtvola se nepostará ani o mláďata, ani nezajistí bezpečí samičky.

Jiná teorie spojuje sklon k agresivitě s mužským chromozomem Y navíc. Takoví muži mají ve své DNA šroubovnici místo dvojice XY trojici XYY. „Ve věznicích je poměr lidí s ypsilonem navíc 1:35–100, na rozdíl od normální populace, kde je poměr 1:550,“ píše Ivo Čermák v citované publikaci. Na agresivní chování může mít vliv i vyšší produkce testosteronu. Hormony jsou ovlivňovány zejména ženy – během premenstruační tenze (PMS) bývají agresivnější. 62 % porušení pravidel ve vězení spáchaly ženy v době PMS.

A aby nebylo genů málo, nedávná studie ukázala, že pokud má týrané dítě poškozený gen MAOA, starající se o metabolismus neurohormonu noradrenalinu, bude v dospělosti násilníkem, pokud je agresivní i jeho rodič. Na potlačení agrese má vliv dopamin, serotonin ji naopak podporuje. Impulzivnější a agresivnější bývají též jedinci s dysfunkcí levé mozkové hemisféry nebo s poškozením frontálního kortexu mozku.

Akce a reakce

Názor, že jsme v podstatě kvůli genům agresivní bestie, nemá jen etolog Lorenz. Vědci se snažili různými pokusy dokázat, že agresivita je vlastní i lidem na první pohled mírným jako beránci. Podobně slavný jako Zimbardův vězeňský experiment (při němž se ze studentů v roli dozorců stali takřka predátoři) je i test Američana Stanleyho Milgrama z univerzity v Yale. Muži měli pod záminkou, že testují souvislost mezi trestem a učením, pouštět do vybraných jedinců elektrický proud. Milgram se domníval, že když uvidí, jak „oběť“ trpí, přestanou. Nepřestali, ani když do údajného nezdárného žáka pouštěli 300 V – to už bušil hlavou o stěnu a nereagoval na otázky. O pár voltů později ukončilo dobrovolně experiment 35 % účastníků. Milgram shrnul: „Obyčejní lidé, neprojevující žádné nepřátelské postoje, se mohu stát vykonavateli strašného destruktivního činu jen proto, že plní své úkoly.“ Stejně jako muži z NKVD či Waffen-SS.

Stává se to, když prší. Ale tento tanec v dešti moc romantický není. Nejde jen o to, že tanečníky jsou opice. Šimpanzi se pohybem v lijáku vybudí a začnou ničit mladé stromky, pak se seberou a vydají se porvat se sousední tlupou.

Kromě nejrůznějších genetických faktorů je totiž naše (i šimpanzí) agresivita – jak už ukázal prostý případ z MHD citovaný v úvodu – reakcí na nepříjemné vnější podmínky nebo na něco, co v nás vzbudí nelibost: ve 30. letech 20. století přišli psychologové s „teorií frustrace“. Podle ní je agresivita reakcí na naši frustraci; jsme agresivní, když nemůžeme uskutečnit to, co chceme: pokud chronický šetřílek nemůže levně nakoupit, dostane vztek. Jenže teorie frustrace podle evolučních psychologů vázne – člověk se umí s frustrací vyrovnat. A frustraci se lze bránit – v roce 1985 třeba proběhl ve Spojených státech pokus s telefonní budkou, která nefungovala. Lidé byli naštvaní. Jejich reakce na frustraci způsobenou nemožností zatelefonovat si nicméně nebyla zdaleka tak agresivní, pokud bylo na budce napsáno, kde se nachází funkční telefon.

„Agresivní chování je reakcí na ohrožení životně důležitých zájmů živočicha,“ píše Erich Fromm. Hlavními „zájmy živočicha“ jsou potrava a rozmnožování. Ale i prostor: třeba vlaštovky na telegrafním drátu nikdy nesedí namačkané na sebe, jak se kreslí na obrázcích, ale mají mezi sebou rozestupy zhruba 15 centimetrů. Na druhou stranu, v přírodě spolu stejný druh bojuje o teritorium jen výjimečně. A to i gorily, jejichž území se překrývají. Jiná situace nastává, pokud je zvíře v „nepřirozeném“ prostředí, třeba v zoo. V londýnské zoologické zahradě Regents Park žili paviáni v malém výběhu a rozhodně se k sobě nechovali přátelsky. Krysy, nacpané v malé ohrádce, se vzájemně pozabíjely. Zůstala pouze jedna samice se samcem. Když vědci dali do ohrádky novou cizí krysu, rodinný klan ji okamžitě zabil. A co lidé, zabíjejí se proto, že jsou přemnožení? „Nejde o hustotu lidstva jako takovou,“ upozorňuje Erich Fromm. Příčinou zvýšené lidské agresivity bývá spíše nedostatek sociálních vazeb a chudoba. Mezi další „spouštěče“ zlostného chování patří horko, zima a fyzická či psychická bolest – nešťastní lidé mají často tendenci jednat agresivněji než lidé spokojení.

Čtyři efka

Navzdory zažitým představám sport agresivitu netlumí – naopak. Po sportovním výkonu je člověk nabuzený a má tendenci chovat se agresivněji. Už v roce 1972 psychologové posadili část lidí na půl hodiny na kolo, druhá půlka zůstala v klidu. Ti cvičící reagovali na provokaci zlobněji. A ještě jedna zpráva – i když více než polovina násilných trestných činů bývá spáchána pod vlivem alkoholu, popíjení na agresivitu vliv nemá. Násilnické chování „pod vlivem“ je způsobeno ztrátou zábran.

Základní mozkové mechanismy, jež umožňují zachování života, jsou označovány jako 4F – feeding, fighting, fleeing, fucking (přijímání potravy, boj, útěk a sexuální činnost). Člověk mívá zcela zdravou tendenci reagovat agresivně, pokud je ohrožen jeho život, majetek, zdraví nebo svoboda.

Na rozdíl od zvířat navíc umí předvídat budoucí ohrožení, i kvůli němu dokáže zaútočit na druhého. Obranná agrese není nic patologického, slouží k životu. A jak upozorňují zoologové, agresivita stimuluje k lepším výkonům. Když dáte křečkovi na konec bludiště kousek jablíčka, bude se cestu ven učit třikrát pomaleji než v případě, že bude na druhém konci labyrintu jiný samec, s nímž bude moci poměřit síly.

Tendenci chovat se jako oběť, „chovat se mile a hezky a nikdy neútočit“ psychologové nijak zvlášť neadorují. „Z etického hlediska nelze sebeobětujícího se člověka hodnotit pozitivně, neboť zde za prvé hraje roli jeho strach zasazovat se o rovnoprávnost ve vztahu,“ píše Jan Poněšický v knize Agrese, násilí a psychologie moci. Sebeobětování se kvůli nižší hladině testosteronu se týká zejména žen.

Mnohdy lidé (a nejde jen o ženy) i zvířata raději utečou, než aby útočili. Anebo vůbec nereagují a hrají mrtvého brouka. Opičák si třeba nevšímá agresivního chování jiného samce v tlupě, pokud je agresor v hierarchii společenství níže postavený. „Mozek se při rozvažování, jaký příkaz vydat, neřídí jediným podnětem, ale význam podnětu je modifikován celkovým stavem fyzického a sociálního prostředí,“ píše Erich Fromm. Ostatně hlavní lidskou motivací, proč tady na světě být, je zkrátka obyčejná láska k životu. Navzdory rvačkám v MHD či masovým vrahům.

O autorovi| EVA HLINOVSKÁ, redaktorka Pátku eva.hlinovska@lidovky.cz

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!