Nikdy jsem nevystoupil ze stínu tatínka, říká Michael Heyrovský, syn nositele Nobelovy ceny za polarografii. V Týdnu vědy a techniky AV ČR předváděl v pořadu Znamenitost kapky rtuti možnosti polarografie.
* LN Dělal jste jako kluk chemické pokusy doma?
Ano, z naspořeného kapesného jsem si postupně improvizoval malou laboratoř.
* LN A kolikrát nastala exploze?
Jednou jsem zamořil byt chlorem. Došlo i k několika drobnějším výbuchům. Pak mě ale tatínek velice důrazně napomenul, že jestli se chci věnovat přírodním vědám na úrovni, musím umět matematiku a fyziku, a teprve pak můžu dělat pokusy. Potom už mi doma experimenty netrpěli. Ale tatínek měl radost, když viděl můj zájem o chemii.
* LN Kdy bylo jasné, že se budete věnovat chemii?
Odmalička. Strhnul mě zájem tatínka o přírodní vědy. Dlouho jsem ho prosil, aby mě vzal do ústavu, chtěl jsem vědět, co je tam tak zajímavého, když v laboratoři trávil pravidelně i víkendy. Jednou mě vzal s sebou, když mi bylo pět let. Hrozně se mi tehdy líbila tajuplná atmosféra budovy ústavu, záhadné přístroje a spousty lahviček, z nichž vycházely neobvyklé, zajímavé pachy. Od té doby jsem už o jiném než tatínkově oboru neuvažoval.
* LN Když jste nastoupil do Polarografického ústavu, kde váš otec dělal ředitele, radil vám?
Spíše respektoval moje zájmy a já se snažil dělat něco užitečného. Jednou tatínek dokonce přednesl moji práci na mezinárodním kongresu. To mně velice imponovalo.
* LN Kdy jste měl dojem, že jste vystoupil ze stínu svého otce?
Já jsem z něj vůbec nevystoupil. Vzpomínky na tatínka i pracovní zaměření mě vlastně vždycky udržovaly v jeho stínu. Ale nemám pocit, že bych byl nějak ochuzován. Snažím se být samostatnou osobností, ale cítím s jistou vděčností povinnost k tatínkovi pracovat ve stejném oboru jako on. Za svých studií i v Polarografickém ústavu jsem měl zpočátku smíšené pocity. Obával jsem se, že by mě mohli lidé vnímat jako protekční dítě, které všechno snadno dostane. Proto jsem se v zásadě nikam netlačil a držel se zpátky.
* LN Nobelovu cenu za polarografii přebíral váš otec v roce 1959 ve Stockholmu. Jak na ceremoniál vzpomínáte?
Je pravidlem, že na obřad přijede celá rodina a všichni jsou hosty Nobelova výboru. Nám ale tady řekli, že tatínek má mnoho kontaktů se Západem, a proto je riskantní pustit do ciziny celou rodinu. Na ceremoniál odjeli jen rodiče a já se sestrou jsme zůstali doma jako rukojmí.
* LN Mohl váš otec jezdit na zahraniční kongresy?
Dostával řadu pozvání a vždycky mu tady slibovali, že pojede. Cesta se projednávala na stranických výborech a někdy stačilo, aby nějaký soudruh z ulice řekl, že to nedoporučuje. Tatínek nikdy s jistotou nevěděl, jestli pojede. Stejně tak musel žádat o povolení k pozvání kolegů ze zahraničí.
* LN Polarografie dokáže velmi přesně určit koncentraci látek v roztoku. Kde se tato schopnost využívá?
V mnoha směrech a různě. Například se monitorují látky v životním prostředí, v medicíně se sleduje množství kyslíku v krvi během operace, polarografie pomáhá zjišťovat účinnost léčby některých druhů rakoviny. Krevní sérum onkologických pacientů totiž vyvolává reakci, takže lze po zákroku odhalit, zda jsou z ohniska odstraněny všechny rakovinné buňky. V Biofyzikálním ústavu Akademie věd v Brně zkoumají s pomocí polarografie DNA, bílkoviny a jiné biologicky důležité molekuly.
***
Michael Heyrovský (* 1932) Absolvoval Matematicko-fyzikální fakultu UK se specializací na fyzikální chemii. Do Polarografického ústavu ČSAV nastoupil v roce 1957. Během studijního pobytu v Cambridgi získal roku 1966 doktorát. V Anglii se seznámil s indickou vědkyní Rajalakshmi Natarajan, s níž se v roce 1968 oženil. Mají dceru a tři syny. Nyní pracuje v Ústavu fyzikální chemie AV ČR. Je autorem nebo spoluautorem více než 100 odborných prací o polarografii.
