* LN V době uvolnění k nám začali jezdit různí zahraniční umělci. Jak došlo k setkání s Johnem Cageem?
Bylo to díky Petru Kotíkovi (skladatel, pozn. red.) - respektive jeho matce. Ta si v roce 1964 po návštěvě benátského Biennale usmyslela, že pozve do Prahy výtvarníka Roberta Rauschenberga. Sám Rauschenberg navrhl, aby se přivezl balet Merce Cunninghama, který měl zrovna turné po Evropě. Ta produkce byla naprosto skandální! Odehrála se v Průmyslovém paláci, jelikož nikdo nevěděl, kdo je to Cage a kdo je to Cunningham. Krásná byla už zkouška v Divadle hudby. Musica Viva nastoupila a Cage řekl, jaké chce nástroje. Jenže tam byl jeden trombonista navíc. Kotík požádal Cagea, jestli by pro něj něco nedopsal. On se jen usmál, přeložil trombonový part napůl, roztrhl a každému dal jednu půlku. Načež vytáhl I-ťing, přečetl nějaký buddhistický aforismus a řekl hráčům, ať jdou domů a meditují. Nic se nehrálo!
* LN Jak dopadlo představení?
Večer byl sál narvaný, dostavil se i tehdejší pražský primátor. Johna Cagea neobyčejně zaujaly postranní stánky s prodavači buřtů a piva. Cage si od nich vypůjčil dvě plechové „basy“ na lahve, aby hudební produkci oživil. Svázal je a kráčel s nimi prostředkem Průmyslového paláce. Pořád se smál, vyzařoval pozitivní energii a táhl za sebou ty bedny po dlaždičkové podlaze. Pořadatelé ho chtěli samozřejmě odtáhnout. Bylo to úžasné. A úžasný byl i ten Cunninghamův balet - pohyb a hudba byly naprosto disparátní. Všichni si tancovali, jak chtěli, a do toho ty Rauschenbergovy popartové mazanice
* LN Zajímal jste se i o výtvarné umění?
Všichni jsme kamarádili se všemi, to souviselo s fenoménem 60. let, která s sebou přinášela naději. U Medků na Janáčkově nábřeží byl vyhlášený salon, tam jsem se potkal třeba se skladatelem Luigim Nonem. Jednou s sebou přivezl svou ženu, dceru Arnolda Schönberga Nurii, já jsem se jí dotkl a řekl si, teď už to půjde samo, budeš komponovat jako Schönberg. Další umělecké hnízdo bylo Divadlo Na zábradlí - úplná křižovatka nabitá intelektuální silou. Působil tam mim Fialka se svým dvorním skladatelem Zdeňkem Šikolou, jako dramaturg přišel Václav Havel a Libor Pešek založil Komorní harmonii. Na jejích nedělních matiné se hrála nejnovější hudba. Dokonce se tam uspořádal vůbec první malý jazzový festival, kde hrály jen české kapely - to bylo v únoru 1962. O dva roky později začaly jazzové festivaly v Lucerně, zdálo se, že vývoj směřuje k lepšímu. Ale po čtyřech letech, v osmašedesátém, to zhaslo...
* LN Od konce 60. let jste spolupracoval také se Supraphonem. Co se vám tam coby producentovi podařilo všechno realizovat?
Podařilo se nám tehdy zmapovat celou nastupující generaci jazzmanů - Stivína, Décziho, Andršta, Daška nebo Viklického. Byly to desky, které měly trvalejší dopad. A pak samozřejmě projekt Interjazz: to byly mezinárodní orchestry napříč rozděleným světem, kde vedle sebe seděli muzikanti z východního bloku a vždycky nějaký Angličan nebo Američan. Dělaly se taky velké koprodukce: s TelefunkenDecca jsem natočil v roce 1978 dvanáct LP desek za jeden měsíc. Třeba kompletní Vivaldiho koncerty s Hansem Martinem Lindem, všechny Vivaldiho houslové koncerty, Händelovy concerti grossi se sirem Charlesem Mackerrasem... K takovým nadnárodním koprodukcím bylo zapotřebí dobrodružného stylu.
* LN Jak dlouho vám ten styl tolerovali?
Když to bylo v Supraphonu po odchodu Jaroslava Šedy čím dál horší, normalizace se utahovala hlavně drobnými administrativními opruzy, řekl jsem si, že se na to vykašlu a definitivně skončím. A že natočím jedinou desku tak, jak si to představuji - bez kompromisů. Že se jim za všechno pomstím. A postavil jsem freejazzový orchestr ze samých bláznů z celé Evropy. Na falešný pas přijel z Jihoafrické republiky bubeník z kmene Zulu Louis Moholo - napsal jsem tehdy na ministerstvo zahraničí, že utekl před apartheidem a že svou hudbou protestuje... Stálo to strašné peníze. A pak byla přehrávka. Komise poslouchala asi tři minuty a pak řekli: „Dobře, pane Matznere, tak už bez legrace, pusťte nám tu nahrávku.“ A já: „To je ona!“ Málem se z toho zhroutili. Byl to absolutní free-jazz. Čekal jsem, že mě okamžitě vyhodí, ale bylo to jinak. Na Západě po té nahrávce šíleli, protože takový orchestr si nemohl dovolit žádný západní producent. A já jsem za státní peníze vyrobil „zvěřinec“ z celého světa. Kromě východoněmecké Amigy nahrávku koupila Free Music Production v Západním Berlíně za ohromně dobrých licenčních podmínek, deska se jmenuje Prague Jamboree a pro Supraphon to byl výtečný kšeft. Takže jsem nakonec neodešel.
* LN Ceněná je vaše spolupráce na čtyřdílné encyklopedii jazzu a populární hudby...
Jazzovou encyklopedii jsme s Igorem Wasserbergerem dávali dohromady dvacet let. Měla to být původně jedna knížka, na kterou jsme uzavřeli smlouvu už v roce 1967. Srpen 1968 to celé rozhodil. Až na jaře 1990 vyšel český díl, který byl sice vysázený už před Listopadem, ale objevila se v něm i jména emigrantů.
***
Ukázka z rozhovoru, který vyšel ve čtvrtletníku Czech Music
