Zároveň se vstupem filmu Protektor do kin vychází sbírka 75 mikropovídek Benjamina Tučka (1972), jenž se právě podílel na scénáři k nyní premiérovanému snímku Marka Najbrta.
Žánr velmi krátké povídky nejčastěji v rozsahu do jedné strany je velice specifický. Může sloužit jako stylistické cvičení, může přinést nečekanou pointu, a být tak jakousi delší anekdotou, může být i pouhým záměrným fragmentem, zvětšeninou v situaci, kdy se autor nemíní nořit do budování děje a postav. K té třetí poloze vesměs patří i Tučkovy povídky z knihy nazvané VKV (velmi krátké vlny).
Zachycují většinou osamělé, vykořeněné hrdiny v klíčových okamžicích jejich životů. Klíčový okamžik ovšem nemusí být událost obracející život naruby, často se naopak jedná o jakousi slepou skvrnu. Pomlku, která cosi vyjeví. To ovšem platí jen pro ty lepší ze zařazených povídek.
V pětasedmdesáti zvětšeninách je také značné množství balastu, jako by autor do knihy zařadil i své letmé nápady, z nichž by někdy v budoucnu mohl být ucelený příběh, ale zatím nejsou ničím víc než oním nápadem, momentkou. Jindy Tučka zrazuje pubescentní příchylnost k povrchnímu surrealismu či neukázněnost, s níž se do těchto textů vkrádá samoúčelná grotesknost. Bylo by zajímavé vědět, zda texty pocházejí z delšího časového rozmezí. A také zda je autor obeznámen s podobně laděnými Ledovými povídkami od Jacquese Sternberga, které zde byly v malém výběru představeny před nějakými dvaceti lety v revue Světová literatura.
Ve svých nejlepších kouscích Benjamin Tuček na své hrdiny prozrazuje víc, než jsme si kdy přáli vědět. Mravní a společenská uklouznutí, drobné obsese či mrazivě přesné metafory tesané z morku života. Prázdný večer matky s kývajícím se synem postiženým Downovým syndromem, nehybnost neuklizených nákupních tašek u dveří po manželově smrti, mlčenlivé spiklenectví mužů vynášejících v noci v pyžamu odpadky, banalita slova pivečko, polibek ve tmě, který omylem udělíme své vlastní ruce...
Tučkovy povídky si lze nejlépe užít po malých dávkách - ve větším množství mohou ukolébat opakujícími se postupy. Tato drobná kniha nicméně ve svých zákoutích obsahuje víc, než by leckdo čekal.
HODNOCENÍ LN ***** Benjamin Tuček: VKV (velmi krátké vlny)
Labyrint, Praha 2009. 136 stran
