Příjemné klima po celý rok, bujná vegetace a malebné bílé domky s červenými střechami lákají turisty na Madeiru, hlavní ostrov stejnojmenného souostroví, které leží asi 600 kilometrů západně od Afriky. Podle historických pramenů ho v roce 1419 při své plavbě náhodně objevili portugalští námořníci. Za doby starověkého Řecka a Říma zmiňují historikové Plinius a Plutarchos ostrovy, které by mohly být Madeirami. Ze záznamů však není jasné, kolik jich bylo a zda byly obydlené. O příchodu člověka na toto souostroví nyní poněkud překvapivě vyprávějí drobní hlodavci.
Myš nepatří k původním obyvatelům souostroví, dostala se tam na lodích připlouvajících z Evropy. Geneticky nejblíže má madeirský hlodavec k myším v Portugalsku. Některé úseky dědičné informace jsou však podobné jako u hlodavců ve Skandinávii. To podle odborníků naznačuje, že lodi Vikingů přistály u břehů Madeiry dříve než portugalské koráby.
„Mohlo se jednat o dočasné osídlení ostrova, nebo jen o krátkou zastávku lodi,“ spekuluje Jeremy Searle, evoluční biolog z univerzity v britském Yorku v jednom z lednových vydání populárně vědeckého časopisu New Scientist. „Myši nám sdělují informace, které jsme se ze studia lidských výtvorů nedozvěděli,“ poznamenává dále Searle, jenž na toto téma zveřejnil studii v odborném časopise Heredity. Nenápadní špehové Myši z Madeiry nejsou ojedinělým případem. Díky moderním metodám výzkumu si někteří živočichové mohou zahrát na špehy. Dlouho se pohybovali ve společnosti lidí a nyní vypovídají o podrobnostech z jejich života. Analýzy dědičné informace umožňují odhalit, kudy se ubíraly dávné migrace nebo obchodní cesty. Mimo to pomáhají archeologům datovat, kdy došlo k významným proměnám společnosti.
Myši „promluvily“ také o osidlování země vycházejícího slunce. „V Japonsku se zkřížily dvě formy myší – jedna, která žije od střední Evropy včetně Česka až po Dálný východ, a druhá z jihovýchodní Asie. Vznikla zvláštní mozaika, z níž lze vyčíst, že Japonsko bylo kolonizováno minimálně ve dvou vlnách, přičemž ta první byla dávána do souvislosti s příchodem kmene Ainuů,“ uvádí docent Miloš Macholán z Ústavu živočišné fyziologie a genetiky AV ČR v Brně.
Kuřecí kost jako první důkaz Antropologové již dlouho zkoumají, jak probíhalo osidlování odlehlých ostrůvků v jižním Tichomoří. Odkud dávní kolonisté přišli? Šířili se po Polynésii v ojedinělých, rychlých invazích, nebo postupovali pozvolněji, v několika vlnách?
Na první pohled se zdá, že by odpověď mohla celkem snadno přinést analýza DNA Polynésanů. Pokud se například ukáže, že obsahuje sekvence podobné DNA Tchajwanců, naznačí to pravděpodobný počátek migrace na těchto ostrovech. Jenže v praxi není zjišťování původu tak jednoduché, protože původní zřetelné genetické profily mohly být během několika posledních staletí rozmazány.
Další možností je získávání DNA z lidských ostatků, které časově předcházejí kontakty s Evropany. Jenže takové ostatky jsou relativně vzácné, a řada společností navíc nechce, aby se kosti jejich předků staly předmětem výzkumu.
Lisa Matisoo-Smithová, molekulární antropoložka z univerzity v novozélandském Aucklandu, se proto při svých výzkumech pokusila jít jinou cestou. Podle ní kolonizátoři nepluli na svých lodích osamoceně. Brali s sebou třeba prasata, kuřata, psy i krysy. A tito živočichové možná přinesou odpovědi na některé otázky. Zvířata vůči sobě budou podle odborníků podobně spřízněna jako lidé, kteří je na ostrovy dovezli.
V případě Polynésie se obzvláště vhodným pomocníkem vědců staly krysy. Na rozdíl od evropského potkana (Rattus norvegicus) nemá tichomořská krysa ostrovní (Rattus Exulans) ráda vodu a je proto nepravděpodobné, že by se dobrovolně dostala na palubu lodi. Proto jsou podle Lisy Matisoo-Smithové dnešní populace na tichomořských ostrovech přímými potomky krys, které dorazily s předevropskými kolonizátory. Společně s kolegy sbírala Matisoo A jak genetické analýzy vlastně probíhají? „Většinou se sekvencuje část dědičné informace živočicha nebo rostliny, zpravidla mitochondriální DNA, která je proměnlivější než většina DNA v jádru buňky, a proto ji lze spíše dávat do souvislosti s pohybem a zvyklostmi moderních lidí,“ popisuje Miloš Macholán z Ústavu živočišné fyziologie a genetiky Akademie věd ČR v Brně. Vzorek se následně zkoumá různými statistickými metodami.
Z mitochondriální DNA se Smithová tkáň hlodavců na ostrovech v Pacifiku i na asijské pevnině. Následně vědci sekvencovali krátké části mitochondriální DNA a odhalili dvě oddělené linie původu: jednu na Filipínách, Nové Guineji a dalších ostrovech v západním Tichomoří, druhou na vzdálenějších ostrovech dále na východě.
Zmíněné linie krys jsou pravděpodobně důsledkem lidské migrace. Jak uvedli vědci v časopise Proceedings of the National Academy of Sciences (PNAS), první osidlování muselo probíhat nejméně ve dvou oddělených vlnách, přičemž ani jedna nepocházela z Evropy.
Loni narazil tým Lisy Matisoo Smithové na velké překvapení: kuřecí kost v archeologické lokalitě v Chile datovanou kolem roku 1400, která obsahovala stejné sekvence DNA jako prehistorická kuřata ze souostroví Tonga a Samoa v jižním Pacifiku. Jak informoval časopis PNAS, jde o silný důkaz, že ostrované z Tichomoří se minimálně jednou dostali na jih Ameriky.
Na přepisování učebnic je zatím brzo. „Je to jen jedna kost, a jedna potřebné informace získávají snadněji. „Dědí se jen po mateřské linii a každý máme v sobě vždy jen jednu kopii. U jaderné DNA pochází jedna kopie od otce a druhá od matky a ty se díky procesu rekombinace postupně mísí,“ vysvětluje docent Macholán.
Nevýhoda analýzy mitochondriální DNA je v tom, že můžeme sledovat jen mateřskou linii. „Proto se je vhodné zkoumání DNA doplnit ještě například analýzou chromozomu Y, který se dědí po otcovské linii,“ poznamenává Miloš Macholán. hev sekvence… Potřebujeme více podobných zjištění,“ poznamenává Keith Dobney, zooarcheolog z univerzity v britskému Durhamu na stránkách časopisu New Scientist. Upozorňuje, že DNA byla získána z malého úlomku kosti, který byl navíc vystaven vlhkému a teplému klimatu.
Od nahoty k šatům Analýza DNA může vnést světlo také do zkoumání obchodních cest. Anders Götherström, evoluční genetik z univerzity ve švédské Uppsale, objevil genotyp afrického skotu v kostech pocházejících ze španělského archeologického naleziště doby bronzové. To podle něj ukazuje: už před několika tisíci lety byl obchod přes Gibraltarský průliv natolik intenzivní, že zahrnoval dokonce živý skot.
Ještě před výzkumem švédského genetika odborníci zaznamenali přítomnost afrického genotypu u španělského skotu. Přepokládalo se však, že to mají na svědomí Maurové, kteří do oblasti přišli v osmém století. Nikdo netušil, že mohou být africké kořeny ještě hlubší. „Když jdeme dále do minulosti, vidíme, jak se určité události skutečně odehrály,“ poznamenává Anders Götherström.
Nejen domestikovaná zvířata, ale i drobní souputníci provázející člověka přinášejí řadu cenných informací. Lidská veš dětská žije jen ve vlasech, zatímco blízce příbuzná veš šatní pouze v oblečení. Proto se musela vyvinout z vši dětské někdy poté, co se první lidé začali oblékat. Za předpokladu, že přechod od nahoty k šatům neprobíhal v dlouhém časovém období, můžeme díky genetické analýze vší stanovit, kdy k tomu došlo.
Pokusil se o to Mark Stoneking s kolegy z Institutu Maxe Plancka pro evoluční antropologii v Lipsku. Vědci sekvencovali DNA čtyř desítek dětských a šatních vší a hledali vzájemné odlišnosti. Porovnali je s počtem genetických rozdílů mezi lidskou a šimpanzí vší. Její vývojová větev se podle předpokladů oddělila, když se naši předkové a šimpanzi rozešli a vydali každý vlastní cestou, tedy někdy před šesti miliony let. Na základě tohoto srovnání vědci odhadli, že se dětská a šatní veš oddělily před asi 72 tisíci let. To podle časopisu Current Biology naznačuje čas, kdy se člověk poprvé zahalil oděvem.
Vědci vyrazili sbírat len Nejnovějším trendem na poli genetické archeologie je zkoumání genů pro specifické funkce.
Robin Allaby, molekulární archeobotanik z univerzity v britském Warwicku, se zaměřil na len. Semena rostliny slouží k výrobě oleje, vlákna jako materiál na tkaninu. Kvůli čemu se však len vlastně začal původně pěstovat?
Robin Allaby se rozhodl vyčíst odpověď přímo v genech. Sbíral divoké varianty lnu a získával z nich geny označované sad2, které ovlivňují tvorbu nenasycených mastných kyselin v semenech. Z těchto sekvencí pak mohl rekonstruovat genetickou historii lnu – odhalil, že forma sad2 je podobná té ve vyšlechtěném lnu. Varianty genů ovlivňující tvorbu lněných vláken se naproti tomu objevily relativně nedávno. Len se tedy začal původně pěstovat spíše kvůli oleji, uzavírají vědci v časopise Theoretical and Applied Genetics.
Stejná metoda může podle Anderse Götherströma pomoci rozšifrovat, zda se skot choval prvotně kvůli masu, nebo pro mléko. A to je jen začátek. Vědci doufají, že je zkoumání dědičné informace dovede k řadě překvapujících zjištění.
„Fragmenty zkoumané DNA se neustále prodlužují, analýzy se zjednodušují a zrychlují. Výsledky se tedy do budoucna ještě zpřesní. Práci genetiků usnadňuje také pokrok v oblasti bioinformatiky a počítačových technologií,“ hledí do budoucna s optimismem docent Macholán.
***
Myši z vikinských veslic vypovídají Souostroví Madeira objevili podle historických pramenů počátkem 15. století portugalští mořeplavci. Nové výzkumy genetiků však naznačují, že ještě mnohem dříve přistáli u madeirských břehů Vikingové. Vyplynulo to z analýzy dědičné informace myší.
Snadnější cesta vede po stopách matky
O autorovi| Eva Hníková, redaktorka LN
