Vtáhnou do svého světa, ale člověk jako by se na ně díval tak trochu proti své vůli. Nejradši by totiž zavřel oči. Ale zároveň by chtěl dál obrazy Josefa Bolfa (36) zkoumat. Alespoň škvírou mezi prsty. Jako když se dívá na klíčovou scénu v dobrém hororu.
Měkké a na pomyslný omak hebké věci, milé připomínky dětství zkřížené se znepokojivými symboly smrti a bolesti. Domácí mazlíčci proměnění v nebezpečné démony. Křehká zvířátka s doširoka rozevřenýma vnímavýma očima v temném láku zlověstné hniloby. Děti s něžnými obličejíky se zraněními, ze kterých vesele kape krev. Růžová v kombinaci s černou. Naivní obklopené morbidním. Hořící paneláky, stružky stékající barvy, zvířátka-lidé zachycená v okamžiku těsně před popravou vlastní rukou (tlapkou). Na výstavě Resetting, která nedávno probíhala v Městské knihovně v Praze, mezi pracemi mladých výtvarníků patřila Bolfova dvě velká plátna k těm nejvýraznějším. Josef Bolf patří k nejuznávanějším umělcům generace „Husákových dětí“. „Co dělá?“ ptala se kolegyně a já nevěděla, jak to vlastně popsat. „Takový nihilistický myši?“ pokoušela jsem se o přiblížení a musela na ty podivné obrazy pořád myslet.
Výtvarný kritik Jiří Ptáček v časopisu Umělec o tomhle chlapíkovi trefněji kdysi napsal, že mu zřejmě našeptává proslulá ilustrátorka kocoura Modroočka Helena Zmatlíková, ovšem „na dojezdu kvalitního LSD“.
Umělec, který vyrostl v jedné z pražských panelákových džunglí a byl studentem prvního porevolučního ročníku Akademie výtvarných umění (AVU) v roce 1990, se stal populárním díky odkazům na různé novodobé fenomény, jako jsou komiks, sci-finebo už zmíněné hororové filmy či počítačové hry. Je prostě to, čemu se říká „in“ – a přitom zůstává tajuplný. Hrdinové jeho obrazů se zmámeně, s podivně odevzdanými sedativními výrazy plouží čarovnými krajinami, ze kterých čiší úzkost. Jejich tvůrce, který byl před třemi lety nominovaný na cenu Jindřicha Chalupeckého pro umělce do pětatřiceti let, ale svá dílka nepovažuje za depresivní. „Abych měl ve věci, které dělám, víru, aby mě to přitahovalo, musí být prostě nějak znepokojující. Třeba i tím, že jsou naivně nebo hororově přetažené, přehnané. Týká se to nějakého nedorozumění, ubližování si, neschopnosti v komunikaci. Je to zájem o věci, které jsou špatně uchopitelné v samotném prožívání,“ vysvětluje Josef Bolf. „Věci, které bezprostředně prožívám, se dotýkají dění v nějakém paralelním světě. Je to svým způsobem forma stylizovaných ,deníkových‘ záznamů,“ říká. Doma mu ovšem žádný z vlastních obrazů na stěně nevisí, jediný takový pokus, když jeden umístil do ložnice, nakonec ztroskotal. „Pořád jsem musel přemýšlet, jak bych to předělal a vylepšil. Tak jsem ho zase sundal.“
Jeho ateliér jsou čtyři holé šedé stěny v budově Karlín Studios, bývalé továrně – čestnou výjimku na nich tvoří dečka s vyšívaným domácím zvířectvem a strouhy černé barvy. „To je proto, že občas plátno přitluču přímo na zeď a maluju takhle,“ usmívá se trochu plaše vysoký šedovlasý muž zapadlý v odrbaném křesílku a balí si cígo.
Coby student AVU střídal ateliéry: nejdřív studoval klasickou figurální malbu u Jiřího Načeradského, pak přišla na řadu experimentálnější grafika a kresba u Vladimíra Kokolii. Nakonec dostudoval v ateliéru malby Vladimíra Skrepla, kde mohl volně tvořit. Absolvoval stáže ve Švédsku a v Německu. „Tak tři roky po škole všechno funguje samo, člověk má nějaké kontakty, výstavy, já pak musel přestat malovat kvůli dluhům. To jsem dělal u filmu, maloval jsem kulisy. Většinou jsem chrstnul špínu a krev na zeď, protože to byly horory,“ vypráví malíř o tom, jak přispěl ke zrodu zahraničních filmů natáčených v Česku, Blada II a Ligy výjimečných. Jenže ty doby jsou pryč. Josef Bolf začal dělat komiksy, v nichž se mu zalíbila typizace různých postav, mix lidí se zvířaty. A začaly vznikat hlavy. „Udělal jsem třeba třicet hlav za večer,“ povídá o nedávném období, kdy vznikaly tváře různých rozcuchaných psů, žen-koček a prasátek. Postupně jeho postavičky dorostly do velkých pláten. Často na nich pláčí, podle jejich tvůrce jsou slzy černé od jejich šminek, jež stékají a evokují „gotické pocity“.
V jedné sérii Josef Bolf použil techniku, kterou se učí žáci na základkách, vyškrabávání do voskovky. Vtip byl v tom, že voskovku zvolil růžovou a tu pak překryl černou tuší. „Fotil jsem místa, která pro mě v minulosti něco znamenala. Třeba školní hřiště na pražském Jižním Městě, kde jsem vyrůstal. A pak se tam začne odehrávat nějaký podivný příběh – hořící auta, roboti, děti. Rozvrhnu si, jak by to mohlo vypadat, ale potom si ty věci už samy říkají, co je ještě únosné a co už ne. Je to autoterapeutická hra,“ říká výtvarník a ukazuje blok posetý různými skicami. Každému obrazu předchází přepečlivá příprava. „Bolf nikdy nezabředl do rozjímání o chybách světa, tvořil bez odstupu, zmítán podobnými psychózami jako hrdinové jeho nesčetných kreseb. Znovu a znovu kreslil typické postavy z ulice, svůdnice s kočičími hlavami nebo kálejícího Santu Clause, který odmítá rozdávat dárky, a přenášel útržky z fantasy imystické literatury do reálií dnešní doby,“ píše ve svém článku do Umělce již zmíněný Jiří Ptáček.
Každý, koho miluješ, zemře
Josef Bolf se zúčastnil sedmi desítek kolektivních výstav a už deset let vystavuje i samostatně. A neustále, po celé republice, ale třeba i na Slovensku, v Rumunsku, Německu, Miami nebo Itálii. V Česku ho zastupuje pražská galerie Hunt Kastner Artworks, která při příležitosti voskovkové, růžovočerné výstavy s názvem Soft and Pink před dvěma lety napsala v prezentaci, že je Bolf brutálně upřímný, nebojí se ve svých obrazech nad sebou ztratit kontrolu a „neskrývá se před svými démony, ale čelí jim“. Jeho obrazy sbírá imajitel největší tuzemské sbírky současného umění Richard Adam.
Postavy na Bolfových obrazech se prý skládají při malování tak nějak samy. „Proč děti mají zvířecí hlavy? To jsem četl nějakou knížku o dětské psychologii, kde se psalo, že ty, které se necítí být součástí kolektivu, si v sobě začnou přehrávat role silných postav – rytířů, vojáků nebo prostě těch medvědů, třeba,“ směje se Bolf. Líbí se mu, když je něco přehnané tak, až se to zdá být „připitomělé“. Když mají děti na dlaních oči nebo si medvídci drží u hlavy pistole. „Jednu dobu jsem dost hrál hry na počítači. Strašně mě přitahovalo, že když člověk dohraje jeden level, musí najít ten poklop, kudy vlézt do toho dalšího. Okouzlovala mě vlastně uzavřenost toho světa, který někde končí, protože ho zkrátka dál nedodělali,“ říká výtvarník, jenž si po sérii velkých barevných obrazů s názvem „Každý, koho miluješ, jednou zemře“ trochu oddechl. Do detailů propracovanými plátny si pro sebe uzavřel jednu kapitolu. „Všechno, co jsem chtěl tímhle říct, se dopovědělo. Dál to nemusím řešit. Může se směle vykročit dál, je to, právě jako když člověk dojde do dalšího levelu, střílet další obludy.“
