Galerie hl. m. Prahy svými výstavami systematicky mapuje vývoj českého i zahraničního umění. Nová expozice v domě U Zlatého prstenu působí nebývale živě: nenásilně ukazuje, že výrazné osobnosti bez rozdílu věku mají překvapivě hodně společného. Jen používají někdy až diametrálně odlišné výrazové prostředky. Expozice je rozdělená do čtyř podlaží, začíná ve třetím patře a končí v suterénu. Čím níže, tím je dělení volnější, tím míň se dbá na princip srovnání různých generací.
Hned v úvodu zaujme diváky pozoruhodná symbióza tvorby Karla Malicha a Jakuba Nepraše. Malich pozoruje skutečnost z různých míst, ale dokáže rozdílné pohledy ztvárnit v jediném obraze. Inspiruje se krajinou, vesmírem, běžnými situacemi, světlem, nečekanými vztahy... Nepraš se na své videokoláži nazvané Fosílie také zabývá tím, jak se všechno prolíná se vším, jak dochází k neustálým proměnám a jak nakonec společnost a snad i příroda a vesmír spějí k zániku. Stejně přitažlivé je i srovnání struktur Zdeňka Sýkory, který na základě určitého pravidla vytvářel ze základních geometrických prvků a jejich částí takřka nekonečné množství variací. Stejně exaktně ale působí tvorba o desítky let mladšího Jana Šerých, který pracuje s přísným systémem. Ten mu také umožňuje řadu odlišných řešení. Přitom jeho výraz zůstává bohatý, je oproštěný od všech podružností. Přirozené je generační spojení Stanislava Diviše a Jiřího Davida, i když cesty obou v průběhu let směřovaly úplně jinam. Diviš sleduje jasnou a logickou linii, Jiří David staví často na protikladech, které se vzájemně podněcují.
V kontrastu mohou samozřejmě stát i umělci stejné generace. Koncept Ondřeje Brodyho vychází z pozorování každodenního života i z poznání historických souvislostí, je výrazově různorodý (fotografie, video, instalace...). Projevuje se v něm obrovský postřeh, smysl pro humor a ostrá ironie. Robert Šalanda je naopak střídmý, ale přitom důrazný a vychází z pozorování skutečnosti i virtuálního světa. Ve druhém patře narazíme na provokativní spojení malířů opět zcela rozdílných generací. Jitka a Květa Válovy se již před desetiletími dokázaly vyjádřit se stejnou volností jako nyní Jakub Špaňhel. Nečekaně působí i spojení Josefa Bolfa a Adrieny Šimotové, kteří přistupují k lidské tváři z odlišných stran. Jeho až komiksová ironie je v přímém protikladu k jejím křehkým záznamům, do nichž se promítá zranitelnost každého z nás.
O kontinuitě českého umění svědčí výběr následujících akcí: Demonstrace v prostoru od Huga Demartiniho (1968 - 69), interpretace partitur Milana Grygara (1981) a ukázka z představení Živá partitura od Tomáše Vaňka (2006 - 08). Markéta Othová a Ján Mančuška se zabývají kromě jiného vztahem mezi současností a minulostí. V tomto případě dokládají, jak se paměť snadno vytrácí, jak se náš pohled na minulost proměňuje a deformuje, jak ji každý vnímá jinak. V posledních dvaceti letech se opět zdůraznil význam fotografie, která často realitu zachytí přesněji než jakékoliv jiné médium. Přitom však může právě ona zkreslovat a vzdálit se pravdě. V tom směru je zajímavý výklad Jiřího Thýna, který přesvědčivě zvažuje a hodnotí možnosti fotografie. S téměř divadelní nadsázkou a smyslem pro absurditu se vyjadřuje Václav Stratil, stejně jako v jiné podobě Veronika Bromová. Nic ze své působivosti neztratila instalace Z lásky (1994) od Kateřiny Vincourové, která tu využívá fosforeskujícího záření. Originální spojení úspornosti a romantiky dosahuje ve svých videích i obrazech Michal Pěchouček. Ve svěží instalaci se tedy připomínají dnešní klasici s mladšími umělci, již na ně navazují, citují je nebo jejich dílo parafrázují. Autorům koncepce (Karel Srp, Sandra Baborovská) se podařilo přitažlivě a přehledně představit kvality současné domácí scény, i když zdaleka ne vyčerpávajícím způsobem.
