Ad LN 5. 8.: Nenápadné šíření ideologie zločinu
Proč jsme nezrušili KSČM? Na tuto otázku je, pane Smoljaku, jednoduchá odpověď: nacistů (tj. kolaborantů) bylo u nás zanedbatelné procento, antisemitů (po holokaustu) ještě méně, zato komunismem byl prosáklý téměř celý národ (a ještě stále je). Od vedoucích politiků přes špičky armády, policie, dělnické ředitele, podnikové, závodní a uliční výbory až po poslední uliční důvěrnice. Totalitní režim nedělali u nás sovětští soudruzi (ti jenom kryli záda), ale KSČ. Takže bychom museli zrušit celý národ.
T. G. M. po sametovém 28. říjnu 1918, v němž přešel náš stát z rakouskouherské monarchie do samostatné demokratické republiky, prohlásil, že jestli u nás demokracie vydrží 20 let, pak se o ni již nebojí. Vydržela bohužel jen dvacet let. Totéž platí i dnes. Musíme tedy čekat ještě 30 let, než zmizí ta odporná KSČM, ze které se nám všem, kteří jsme toto údobí zažili, zvedá žaludek.
Miroslav Jandásek, Brno
Paralela
Ad LN 6. 8.: Čistka ve vedení policie.
Objednala si ji ČSSD?
Pamětníci si vzpomenou na prapůvod vzniku února 1948. Tehdy vznikl spor o odstranění sedmi nekomunistických důstojníků – dnes jsme svědky velké hádky o policejního náměstka Houby. Zdá se, že jisté politické kruhy hledají poučení v nedávné historii.
Jan Roman, Brno
Minulorežimní praktiky v nás
Ad LN 30. 7.: Statkářka bojuje s dálnicí. A přidali se i dva úředníci
Jistě, historici dnes pochybují o pravdivosti příběhu jihočeského sedláka a rychtáře, který měl bránit zděděnou půdu svou a svých sousedů před chamtivostí Adama z Hradce i za cenu obětování vlastního života. Ale i kdyby šlo o pouhou báji, nemohla by vzniknout, kdyby nějak nevyjadřovala všeobecné mínění, že po předcích zděděná půda je vzácnost, za kterou stojí obětovat i vlastní život.
Není vinou Ludmily Havránkové, že většina společnosti ke své škodě (viz třeba následky nedávných povodní) již tento vztah k tomu, co nás stále živí, nemá. A to nejde jako v případě jihočeských blat o podmáčené pastviny, nýbrž o tu nejkvalitnější půdu, na jejíž rapidní ubývání a možné katastrofální následky opakovaně, ale marně poukazují odborníci. Tak jako v souvislosti s hodně podobným příběhem sedláka Jana Rajtera. Oba připravil o půdu minulý režim, a když se v tom novém snaží opět samostatně hospodařit podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, jsou z nich nakonec opět div ne nepřátelé národa.
Parlament bude v nejbližší době projednávat návrh změny zákona, která prakticky znemožní soudní obranu proti vyvlastnění. Žaloba už by pak neměla odkladný účinek, a i kdyby soud dal nakonec například L. Havránkové za pravdu a vyvlastnění zrušil, dálnice nebo jiná stavba by se už na jejích pozemcích stejně stavěla nebo dokonce stála. Je smutné a znepokojivé, že mezi iniciátory novely jsou poslanci obou největších politických stran.
Ukazuje to, jak málo se česká společnost v jistém smyslu za těch posledních dvacet let změnila, jak hluboce jsou v ní zakořeněny některé minulorežimní praktiky, včetně té, že mocní (mnohdy staronoví) nejlépe vědí, co je pro všechny dobré, a čeho všeho jsou ve jménu toho všeobecného dobra schopni.
Jestli Ludmila Havránková svůj spor s Ředitelstvím silnic a dálnic prohraje, a nechce se mi věřit, že není jiné řešení, že komunikace musí jít ausgerechnet přes její pozemky, přijde tato země, tedy my všichni, o dalších skoro 11 hektarů půdy, jejíž jediný centimetr vzniká celých sto let. Skoro bych se vsadil, že za sto let budeme stále potřebovat půdu k obživě, ovšem s tím rozdílem, že doprava bude mít úplně jiné priority, než dálnici D11. Dokonce se může stát, že její dnes tak tvrdošíjně prosazovanou trasu někdo označí za omyl. Jistěže lidsky pochopitelný. A v té době bezpečně již mrtvé Ludmile Havránkové se postaví pomník – jako Jakubu Kubatovi.
PhDr. Miroslav Hudec, Česká Lípa
A co obyčejná Markéta?
Ad LN 28. 7.: Paroubek se pochlubil.
Čekají dceru Margaritu
Topolánek má Nicolase, Paroubek bude mít Margaritu. Proč ne obyčejného Mikuláše a Markétu, když ani jeden z nich neumí pořádně cizí jazyky? Karel Schwarzenberg se za své jméno nestydí. A mohl by být třeba Karl. Leč nemá to zapotřebí. Mgr. Jana Ondráčková, j.ondrackova@oli.cz
Nejsme jako staří Římané
Ad LN 6. 8.: Tisíce cizinců padly v Česku do otroctví
Ve starém Římě bylo otroctví na rozdíl od nás legální. Děkuji autoru citovaného článku, že nám nastavil zrcadlo, jak rozvíjíme tisícileté tradice kolébky naší civilizace. Za připomínku snad stojí i některá další srovnání. Bývalo zvykem vládnoucích římských kruhů okázale vystavovat své četné kratochvíle, k jejichž zvěčnění neměli fotoaparát, museli se spokojit s malíři a sochaři. Zlatým hřebem gladiátorských her nebyly potyčky fanoušků, zpestřené policejním zásahem, ale vpuštění lvů do arény. Plýtvali staří Římané pitnou vodou, měli jí totiž přebytek, zatím co my plýtváme díky havarijnímu stavu potrubí. Záliba ve stavbě starých římských silnic kdekoliv ve světě se musela obejít bez pomoci automobilové lobby. Římská vojenská doktrína vycházela z předpokladu, že největší nebezpečí hrozí na periferii impéria. Mluvili o válečných výpravách, nikoliv o mírových misích. Nevím, proč mně stále vtloukali do hlavy, abych se poučil z historie.
Jiří Hora, Praha
***
Dopisy jsou redakčně kráceny. Své příspěvky posílejte do rubriky Názory na adresu LN, Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5 - Smíchov nebo e-mailem na adresu dopisy@lidovky.cz Nezkrácené znění dopisů a další ohlasy čtěte na www.lidovky.cz/dopisy
