Ad LN 19. 3.: Na brazilských plážích je záření...
Díky interview s bývalým pracovníkem JE Dukovany a Temelín a současným zaměstnancem ČEZ Jiřím Tycem jsem se poprvé dozvěděl o občanském sdružení Jihočeští taťkové, které má zřejmě být jakousi recesistickou protiváhou sdružení Jihočeských matek. Otec pěti dětí pan Tyc (zřejmě zcela nezištně) jezdí po českých a rakouských školách a bagatelizuje rizika, která jsou spojena s výrobou jaderné energie z jádra. Dozvídáme se od něj, že ani v Černobylu to nebylo tak hrozné, protože tři jaderné bloky byly v provozu dál až do roku 2000, že v elektrárně Fukušima 1 prý nikdo nebyl vážněji ozářen a že z hlediska onemocnění rakovinou je účinek radiace srovnatelný se snědením mísy hranolků či vykouřením krabičky cigaret. Možná že by tento veselý, bodrý a optimismem hýřící „taťka“ měl navštívit Ukrajinu a Bělorusko a pohovořit s jinými taťky, kteří už pohřbili své děti po černobylské katastrofě, či novopečené současné taťky, kteří byli v roce 1986 dětmi a nyní se jim rodí děti bez končetin či všelijak znetvořené. Taťka Tyc zřejmě neví, že stovky čtverečních kilometrů kolem Pripjati jsou natrvalo neobyvatelné a že ve středu jeden konstruktér jaderných elektráren Vattenfallu prohlásil v německé ARD „50 statečných z Fukušimy“ za „již mrtvé“.
Taťka Tyc asi také neví, že švédskou JE Forsmark i bez černobylského šlendriánu a japonského tsunami před několika lety od roztavení jádra dělilo pouze dvacet minut jen proto, že došlo ke zkratu, kvůli kterému nenaskočily hned čtyři záložní diesely, které měly vyrábět energii pro pohon čerpadel chlazení reaktoru. Argumentací „taťky“ Tyce obecnými riziky horníků, létajících letadel a vodních přehrad se dá relativizovat úplně vše. Faktem ovšem zůstává, že kdyby si tsunami ve Fukušimě vzalo tepelnou, paroplynovou, biomasovou či solární elektrárnu, tak by se dnes netřáslo strachy půl Japonska.
Milan Březina, Praha
Předčasné fanfáry
Ad LN 19. 3.: Jak jsem vyhrál válku
Když šly USA v roce 2001 do Afghánistánu a v roce 2003 do Iráku, ani ve snu je nenapadlo, že v roce 2011 nebudou vědět, jak se stáhnout bez zborcení regionální stability. Proto mě vítězné troubení pana Petráčka nad „rehabilitací velmocenského postavení Francie a Velké Británie“ přijde silně předčasné.
Přikláním se k názoru, že v řadě arabských zemí zdaleka není dohráno, že plaménky neklidu v Jemenu a Bahrajnu projevují nakažlivé tendence a brzy dojde na slova, že „boj na více frontách se příčí anglo-francouzské doktríně“. Německo ví, co dělá, a má ke svému postoji mnoho racionálních důvodů. Zaniknout by neměla ani slova tureckého ministra zahraničí Davutogla, když nedávno vysvětloval v Kataru nezvyklou opatrnost své země: Předpokladem, aby mohlo Turecko hrát v budoucích poměrech aktivní roli, je, aby se v současnosti vyhnulo závažným vnitřním poškozením.
Odhaduji, že nadšení Arabů pro bývalé koloniální mocnosti vyprchá v okamžiku, kdy jejich bomby začnou zabíjet civilní obyvatelstvo.
Miloš Hübner, Trnávka
***
Dopisy jsou redakčně kráceny. Své příspěvky posílejte do rubriky Názory na adresu LN, Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5 - Smíchov nebo e-mailem na adresu dopisy@lidovky.cz. Nezkrácené znění dopisů a další ohlasy čtěte na www.lidovky.cz/dopisy.
Názory na této straně nevyjadřují stanovisko redakce
