Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

RECENZE: Dorota Barová sólově debutuje hluboce osobním albem

Kultura

  10:00
Už dobrých dvacet let je cellistka a zpěvačka Dorota Barová nepřehlédnutelnou součástí české hudební scény v tom nejširším slova smyslu – působí v žánru alternativním, jazzovém, rockovém i popovém. Teprve nyní ale přišla se svým sólovým debutem Iluzja.

Dorota Barová foto: Dušan Tománek

Ačkoli byla návštěvníkům klubů známa už dříve, její dráha v „první lize“ započala na přelomu století v duu Tara Fuki, jež založila s druhou cellistkou a zpěvačkou Andreou Konstankiewiczovou a které se se svým velmi originálním písničkářským konceptem prosadilo v celoevropském měřítku.

Od té doby se podílí i na řadě dalších projektů, z nichž za všechny musíme jmenovat skupinu Vertigo, balancující na pomezí moderního jazzu a soudobé klasické hudby, či rockový projekt Tugriki, v němž se Barová sešla se členy slovenské kapely Korben Dallas. Koncertuje i s popovou hvězdou Anetou Langerovou coby členka smyčcové sekce její kapely a v neposlední řadě jako třetina příležitostného, autorsky i interpretačně velmi silného a přitom vzájemně vnitřně mimořádně pokorného sdružení s Lenkou Dusilovou a Beatou Hlavenkovou.

Blízko k posluchači

Zvláštní specialitou třiačtyřicetileté třinecké rodačky je polština, kterou ovládá; píše v ní vlastní texty a zhudebňuje básně polských básníků v originálním znění. Může to vypadat jako detail, ale tento měkký a jemný jazyk – jak zní alespoň ze zpěvaččiných úst – do značné míry určuje atmosféru jejích písní, a to jak pro Tara Fuki, tak nyní na sólovém albu Iluzja.

Intimní, do sebe uzavřená melodičnost písní Doroty Barové jako by právě z tohoto jazyka vycházela. Díky blízkosti polštiny a češtiny můžeme i relativně dobře porozumět alespoň v základním rámci tomu, o čem písně vyprávějí.

Tematické roviny lásky, zklamání a prozření z oné titulní iluze v niterném zpěvaččině podání dodávají nahrávce nesmírnou autenticitu. Pocit, že toto album nevzniklo z běžného přetlaku někdy až workoholicky působící muzikantky, ale spíš z lidské potřeby vyrovnat se, ať už prostřednictvím slov vlastních, či přejatých (básnířka a novinářka Teresa Drozda a slavný básník Krzysztof Kamil Baczyński), s osobními pocity, které talentovaní lidé sdělují právě uměleckou formou. Což samozřejmě vůbec neznamená, že by tyto pocity a snad i zážitky byly nepřenosné. Interpretku a autorku v jedné osobě posluchači naopak ještě více přibližují.

Bez exhibic

Mluvíme o albu označovaném za sólové. To samozřejmě neznamená, že by jej Dorota Barová celé nahrála sama, byť takto důsledně pojaté jsou tři písně, v nichž zní pouze studiově zmnožené (a v To takie proste elektronicky zvukově k nepoznání upravené) violoncello a zpěvaččiny navrstvené vokální party. V písni Taniec si dokonce vystačí jen se svým hlasem ve stylu a cappella, podobně jako třeba Bobby McFerrin (s nímž se ostatně Barová coby členka Tara Fuki při jednom z jeho pražských koncertů setkala na pódiu).

Ve většině skladeb se na instrumentální složce nahrávek podílejí kytarista Miroslav Chyška a basista Jakub Vejnar, oba mimořádně flexibilní hudebníci s bohatými zkušenostmi od rocku po jazz. Jejich spoluúčast ovšem není prvoplánová, spíše v tom nejlepším slova smyslu služebná. I jediné místo, kdy Chyškova elektrická kytara rockově „zdivočí“ ve skladbě Iluzja, dokonale hraje „na protagonistku“ a není kytaristovou exhibicí. Jen z celkového konceptu přece jen mírně vybočuje, ovšem k dobru věci.

Stejně jako hned následující Wiem, że nie wiem, Barovou otextovaná skladba pianistky Beaty Hlavenkové, jež ji na svůj instrument také pohostinsky zahrála. Obě písně jsou umístěny doprostřed alba, a plní tak jakýsi předěl na pomyslné poloviny (kdyby někdy došlo k vinylové edici?).

Je relevantní otázka, čím se odlišuje sólová práce Doroty Barové od jejích dalších projektů. Jistě, většinu nových písní si lze představit zejména v repertoáru Tara Fuki. Ale nahrávku odlišuje jak hudební komunikace s novými, chápajícími partnery, tak onen velmi osobní rozměr textů i jejich interpretace.

Autor: