Když se designér Maxim Velčovský stal uměleckým šéfem Lasvitu, vyzval Jana Plecháče a Henryho Wielguse, zda by neměli chuť pro firmu navrhnout svítidlo. Tak vznikla kolekce lustrů Neverending Glory. Sklo si je zcela podmanilo. „Nikdy nekončící sláva“ možná předpověděla, že i spojení tvůrců se sklem už nikdy neskončí.
Letošní Designblok uvede diplomové práce mladých designérů |
Dalším jejich lustrovým souborem byla svítidla Moulds. Letošní novinkou, kterou tvůrci představili na největším evropském veletrhu designu v Miláně, je soubor Polygons. Svou českou premiéru si odbude na říjnovém Designbloku.
Zatímco pro kolekci Neverending Glory designeři studovali historické tvary mistrovských lustrů ze slavných operních domů od Milána po Paříž, do svítidel Moulds promítli okouzlení sklářskou výrobou. Elegantní křišťál zasnoubili s dubovými formami, které se na huti běžně používají. „Ruční tvarování a foukání skla na huti je drsná práce, a člověk s úžasem pozoruje, co z ohně, písku, potu a dřiny vzniká za krásné čisté věci,“ říká Jan.
Jan s Henrym chtěli jít dál „po stezce za sklem“ a ve 3D grafickém programu navrhli svítidlo Polygon. „Krásnou tradici ručního broušení skla jsme spojili s novodobým způsobem tvarování,“ vysvětluje Jan. Nemodelovali lustr v dílně, ale v novém jazyku, v trojúhelníkových rovinných ploškách, čili polygonech, na počítači. Převést návrh z počítače do reálného života nebylo vůbec jednoduché. Je extrémně náročný na přesnost, protože všechny trojúhelníky se musí sejít v jednom bodu.
Polygonu jako objektu podle jeho tvůrců moc slušela tyrkysová barva. Museli ovšem uznat, že modré světlo nikdo doma mít nechce. Ani oni. Pro Milánský veletrh tedy zvolili světle jantarovou barvu, kterou zjemnili do odstínu champagne. „I když se před časem zdálo, že české sklářství skomírá, dokonce zaniká, přečkalo nepříznivou dobu a naopak vzkvétá, což si uvědomíte, když vyjedete do zahraničí. O české sklo je tam velký zájem,“ připomíná Henry.
Sem a tam
Jan Plecháč s Henrym Wielgusem rádi přeskakují z oboru do oboru. Vystudovali na Vysoké škole uměleckoprůmyslové architekturu a tvrdí, že pro architekta je moc důležité být tak trochu designérem a pro designéra architektem. „Je přímo ozdravné, když můžeme střídat projekty interiérů, s návrhy svítidel, nábytku či výstavními a veletržními instalacemi. Nehrozí, že spadneme do stereotypu,“ ujišťuje Jan.
Nábytkovou novinkou je soubor Concrete z betonu, materiálu, který si chtěli designéři vedle dřeva, kovu a skla vyzkoušet. Jan bere do ruky objekt ve tvaru misky uzavřené zrcátkem. Je naplněná pískem. „Je to takový klasický ́fór ́, písek se přesýpá podle toho, jak miskou hýbu. Buď se na sebe chci dívat, nebo také nemusím,“ vysvětluje a misku naklání do všech úhlů.
  |
Soubor Concrete tvoří stojanové zrcadlo a dvojice odkládacích stolků. Na jednom z nich leží zmíněné „přesýpací zrcátko“. „Princip kolekce aplikujeme na několik předmětů, které se k sobě hodí,“ dodává Jan. A kde je ten beton? Podstavce všech dílů souboru jsou z betonových kulatých bloků.
Vedle produktů „na zadání“, vznikají v ateliéru Jan Plecháč & Henry Wielgus především objekty rodící se z jejich nápadů, jako soubor Concrete. Inspirují se doma, mezi přáteli, věcmi, které se jim líbí, jako například zrcadla, nebo naopak předměty, které jim chybí. Největším impulsem v proměně myšlenky v hmotnou věc jsou dvě opakující se data v kalendáři. Termín milánského veletrhu a pražského Designbloku. Na Designbloku kdysi objevila jejich policovou sestavu Stick italská galeristka Rossana Orlandi a vyzvala je, aby za ní přijeli do Milána. Zalíbila se dánské firmě Menu, která je od té doby vyrábí. Dánové se možná ujmou i výroby kolekce Concrete.
Nejen pro druhé
Když Jan s Henrym navrhují interiér, občas se stane, že neobjeví produkt, který by se jim hodil. Navrhnou jej proto sami. Takový je i původ houpačky. V jednom bytě na Letné, který předělávali, byly viditelné trámy krovu. Majitel a otec dvou malých dětí chtěl, aby na ně zavěsili houpací síť. „Co kdybychom udělali houpačku?“ zeptali se. Majitel souhlasil, a protože tehdy žádná hezká interiérová houpačka na trhu nebyla, vymysleli ji.
Čech navrhl křeslo, které patří mezi nejlepší studentský design světa |
Podobně vznikl i set My Spot - dlouho věšeli vzkazy, fotky, skici a poznámky na stěnu ateliéru, odkud padaly. Dnes visí na apartním věšáku, lanku se závažím, ukotveným ve zdi. „Každého z nás něco ťukne a začneme se o tom bavit. Buď z nápadu vzejde něco hned, nebo jej necháme uležet a za čas se k němu vrátíme,“ říká Jan. Zaujetí pro vypínáním trolejí u vlaků, který vznikl při cestě na čundr do Mikulova, nosili v hlavě dlouho. Nakonec princip využili právě v setu My Spot, jenž také vyrábí dánská firma Menu.
Když je požádá některá z firem, aby navrhli výstavní instalaci, doslova si to užívají. „Pro nás je to zábava, cítíme se maximálně svobodně, můžeme se ́vyřádit ́, koncentrovat energii v jednom bodě, v jednom krátkém čase. Tvoříme obraz, který musí silně zapůsobit, aby se lidé během dvaceti vteřin sami sebe zeptali: ́Co to je? ́“ vysvětluje Henry. Okouzlit znavené návštěvníky veletrhů se jim daří. Svědčí o tom i ocenění Zlaté polínko, které získali na Designbloku 2014 za instalaci firmy Heineken, kterou prezentovali již třikrát.
Co inspiruje další české designéry se dozvíte v Espritu LN.
