Kvůli nesměnitelnosti koruny ale neměli obchodníci nikdy zájem u nás své zboží odprodat a na ulicích se tehdy heroin dal sehnat stejně těžko jako v obchodě kečup.
Uživatelé drog řešili neexistenci trhu s narkotiky domácí výrobou náhražek. Namísto kokainu se vařil pervitin a heroin nahrazovala směs derivátů kodeinu přezdívaná braun. Uživatelé a výrobci fungovali v rámci soběstačných skupin. Jejich členové obstarávali suroviny pro výrobu z lékáren nebo přímo z farmaceutických podniků, specialista z nich v domácí laboratoři uvařil drogu a pustil ji zpět do oběhu uživatelům ve skupině.
Jakmile došlo k otevření hranic a naše měna se stala směnitelnou, zájem o prodej v Česku prudce vzrostl. Kolem roku 1992 u nás poměrně rychle vyrostl drogový trh od dovozců přes distributory až po pouliční dealery.
Seriál 90. léta aneb Jak jsme žili čtěte každý den v deníku
Zajímavé je, že cena, za kterou se drogy zpočátku prodávaly, byla nasazená do výše srovnatelné se západní Evropou. Distributoři ale velmi záhy zjistili, že kupní síla českých uživatelů tomu neodpovídá, a během půlroku zlevnili zhruba o dvě třetiny. Prostředí normálně fungujícího trhu umožnilo, aby se k nám s určitým zpožděním dostávaly drogy uváděné na trh v západní Evropě -například taneční droga extáze se u nás objevila kolem roku 1995, tedy asi o dva roky později než v Británii.
Systém drogové prevence se u nás rozvíjel už od poloviny 80. let v rámci státního Střediska drogových závislostí. Jakmile se na počátku 90. let drogy octly na ulicích, začala s nimi experimentovat řada lidí, která k nim v dřívějším systému uzavřených skupin neměla přístup.
Aby mohli na rychle se měnící prostředí pružně reagovat, založili MUDr. Jiří Presl a PhDr. Ivan Douda nevládní nadaci DropIn. Ta se po vzoru podobných zařízení ze západní Evropy zaměřila především na potlačení negativních jevů nabalujících se na drogovou scénu. Snažila se předcházet šíření infekčních nemocí, zaváděla výměny injekčních jehel, budovala sítě streetworkerů a vytvářela koncept substitučních metadonových programů.
Jiří Presl dnes vzpomíná, že v době těsně po revoluci byla činnost DropInu nejjednodušší za celou dobu její existence. Z úřadů zmizeli komunističtí byrokrati a o jejich místa ještě nebyl v době formující se politické scény zájem. Díky tomu se na jejich pozice dostali odborníci se zkušenostmi z praxe, kteří chápali reálné problémy a dokázali prosadit rozhodnutí, která tyto problémy řešila.
"Ta doba pro nás byla zázračná," říká doslova Presl. "Celý protidrogový systém fungoval ve všech úrovních, od lékařů až po vysoké úředníky v rámci skupiny odborníků. Bohužel ta doba netrvala dlouho, před čímž nás varovali kolegové na zahraničních konferencích. Když jsem na semináři v USA prezentoval, jakých dosahujeme výborných výsledků, kývali hlavami a říkali - počkejte dva tři roky, až se do toho vloží politici."
A politici se do toho opravdu vložili. Jakmile kolem roku 1995 rozšířili politické strany oblast svého zájmu do komunální sféry, odborníci byli opět nahrazeni byrokraty. Největší problém ale znamenalo zpolitizování celého tématu. Zvláště lidovci boj proti drogám zvolili za významný bod svého programu, ovšem namísto podpory dobře fungujícího systému se snažili prosadit nulovou toleranci, kriminalizaci a přísnou represi. Zavedené mechanismy se staly politicky nežádoucími a, jak říká Presl, od té doby to jde pomalu, ale jistě z kopce.
Díky úsilí odborníků se naštěstí v rozumně nastavené protidrogové politice pokračuje dodnes. Téma drog ztratilo v očích veřejnosti na atraktivitě a politici se snaží nahnat body jinde, což dokazuje například fakt, že parlamentem bez většího ohlasu prošel zákon rozdělující drogy na měkké a tvrdé. Díky základům položeným na počátku 90. let se podařilo takřka úplně eliminovat negativní jevy spojované s drogami - například se dodnes daří udržovat takřka nulový výskyt HIV infekce mezi závislými.
Podle Presla však právě tento fakt způsobil, že stát považuje bezproblémovou drogovou scénu za samozřejmost a podporu protidrogových programů tím pádem nepokládá za důležitou. "Namísto abychom naše projekty rozvíjeli, musíme na nich kvůli stále nižším dotacím vyhlašovat stopstav," říká. "Například program metadonové substituce má kapacitu 150 lidí, dnes máme 204 pacientů a další, mezi nimiž jsou i těhotné ženy, musíme odmítat. Když se podíváte na boj proti drogám, uvidíte, že všechno, co se podařilo vybudovat, vlastně vzniklo v 90. letech."
Ve středu čtěte: Léčitelé a šarlatáni
