Ruth Bondyová (1923) je novinářka, překladatelka a spisovatelka, která prošla Terezínem i Osvětimí.
Svoji novou knihu Potulné kořeny představí dnes od 18 hodin v knihkupectví Franze Kafky na pražském Starém Městě.
Bondyová žije od roku 1948 v Izraeli, za války prošla několika vězeními. Přeložila desítky děl české literatury, včetně Osudů dobrého vojáka Švejka. Česky vydala již sedm knih.
* LNV Potulných kořenech se zabýváte především českožidovskými vztahy, přičemž se dotýkáte hrůz holokaustu, českého osidlování Izraele, všímáte si ale docela lehkovážně i vtípků, jídel, módy, nejrůznějších drobností... a říkáte, že humor mají Češi i Izraelci v lecčem společný.
Humor se ovšem nelze nějak naučit, nedá se vypěstovat, je to dar. Já naštěstí tenhle dar mám, pomáhá mi v životě. Podívejte, čtyřicet let jsem nemluvila česky, slíbila jsem si totiž, že pokud tu budou komunisté, tak do rodné země nevkročím. Teď tu ale jsem docela často a česky mi vycházejí dokonce i knihy. Není to vlastně trochu legrační kotrmelec?
* LN K jakému jazyku jste se tedy uchýlila?
První knihy jsem psala hebrejsky, ty poslední, celkem čtyři, už česky. Jistěže je velmi těžké najít překladatele z hebrejštiny, ale hlavně mi jde o přímou rozmluvu s českým čtenářem. Aby tu lidé vůbec věděli, že Židé v Čechách a na Moravě žili nějakých tisíc let. Proto píšu o událostech, bohužel spjatých hlavně s holokaustem, ale také o zvycích a obyčejích, které už většinou naprosto vymizely. I o těch anekdotách a třeba i oblíbených jídlech. Vždyť mnozí z těch desítek tisíc za války zavražděných Židů nemají ani svůj náhrobek, skončili jako popel nebo v bezejmenných hrobech. Takže přes všechnu tu lehkovážnost, jak vy říkáte, doufám, že moje knihy tu jsou snad trochu i jako náhrada za chybějící náhrobky.
* LN To tedy příliš vesele nezní. V knize ale humoru, který se pěstoval v Terezíně, věnujete celou kapitolu. Pro leckoho bude právě tahle část kniha velmi objevná. A možná také otřesná.
Pochybuji, že vám humor pomůže spolehlivě přežít, ale určitě se s ním dá leccos snášet lehčeji. A právě v Terezíně došlo k mixu židovského a českého humoru. Všichni tam znali Haška, Poláčka, Čapka. A také jsme znali a měli moc rádi Osvobozené divadlo. Voskovce a Wericha, to byli naši hrdinové. Karel Švenk, který pořádal v Terezíně „kabarety“, z nich vycházel zcela samozřejmě. Ale někomu tolik blbnutí v místě, kde lidé umírali a děsili se budoucnosti, jistě i vadilo. Hanuš Hachenburg, nadaný básník, si na ostatní, kteří pořád „dělali psinu“, trpce stěžoval. Ale k pěstování legrace, i té nejčernější, potřebujete alespoň snesitelné podmínky k životu. Tam, kde se z lidí stávali musulmani, tedy apatické, vyhladovělé kostry, už vtipkovat nešlo. Zas bych tu schopnost vidět svět legračně a utahovat si z něj nijak nepřeceňovala. Jakýpak humor, když už víte, že vás zplynují.
* LN Možná jste v Terezíně potkala spisovatele J. R. Picka, autora románu Spolek na ochranu zvířat, zřejmě jediné komedie z tak strašného prostředí...
Ale prosím vás! Terezínem nás prošlo sto padesát tisíc. Nemohli jsme se všichni znát. Dodnes se mě ale lidé pořád ptají na někoho, kdo tam byl. I kvůli tomu jsem si nechala odstranit vytetované číslo. Ani pro mou profesi novinářky nebylo příjemné, že o mně každý na první pohled tolik ví. Prošla tábory... a to v Izraeli po válce také znamenalo, že jste se snad museli na zločinech podílet, protože jakpak to, že tenhle člověk přežil, a jiní ne? Časy se změnily a dnes je číslo znamením hrdosti, vyznamenáním, které je nejlépe vystavovat. A někoho zas pobouřilo, že jsem číslo nechala odstranit. V Izraeli vím asi jen o dvou dalších, kteří to učinili. Pro mě ale tetování žádnou hrdost, žádnou ceduli cti nikdy neznamenalo. Němci mě tím číslem kdysi označili jako dobytek a já ho mám celý život nosit na těle? Tak to tedy ne, řekla jsem si.
* LN Jste první, kdo v Potulných kořenech píše o oněch 118 Češích a Moravanech, kteří nasadili život pro své židovské spoluobčany, zachránili je a obdrželi v Izraeli ocenění Spravedlivý mezi národy. Proč je dodnes neznáme?
Za komunismu nebylo radno s touhle pomocí vyjít na světlo, ověřování údajů se vleče, je to vše už dávno, za pomoc nejsou žádné peníze, jen medaile, Češi se o svoje hrdiny nestarají... Dosaďte si, co je libo. Každopádně ty případy jsou mnohdy tak barvité a dobrodružné, že jsou pro spisovatelku výzvou. A také jsou to pádné důkazy, že obětavost, soucit a láska k bližnímu v člověku nevymizí ani v těch nejstrašnějších dobách.
***
V Izraeli vím asi jen o dvou lidech, kteří si nechali odstranit tetování z Osvětimi. Pro mě tohle číslo žádnou hrdost, žádnou ceduli cti nikdy neznamenalo. Němci mě označili jako dobytek a já ho mám celý život nosit na těle?
Humor se nedá vypěstovat, je to dar. Já naštěstí tenhle dar mám, pomáhá mi v životě. Podívejte se, čtyřicet let jsem nemluvila česky, slíbila jsem si totiž, že pokud tu budou komunisti, tak sem nevkročím.
