Dvě vyprodané Lucerny, o tom se nesní ani leckteré popové zpěvačce, které je plná televize. Jak se cítíte?
Recept je velice jednoduchý. Každý jako já, neschopný a netalentovaný, dokáže prodat dvě Lucerny, když si pozve atraktivní hosty. Takže sice všude na plakátech je velkým písmem napsáno Dušan Vančura, ale pod tím stojí Spirituál kvintet, Nohavica, Nedvěd...
Myslíte, že lidé čtou celé plakáty?
Jsem si jist, že kdyby tam bylo jen Vančura, nikdo nepřijde. Ale na tom, že tam budou tyhle skvosty, mám samozřejmě také jistou zásluhu, protože jsem si je sám vybral. A to, že přijdou, vnímám jako poctu.
Můžete mi velmi stručně u každého hosta říct, proč jste si jej pozval?
Ona tam spousta jmen chybí, protože před půl rokem měl osmdesátiny Jiří Tichota a tam byli lidé, které bych si normálně pozval já: Marek Eben, Hradišťan, Dáša Pecková apod. Ale to opakovat nešlo, čímž byla dána selekce. Takže stručně. Spirituál kvintet je jasný, ten nešlo nepozvat. Antikvartet také, to je moje další uskupení. Ivo Šmoldas je náš rodinný kamarád a máme s ním a s Antikvartetem společná představení. Allan Mikušek je v Čechách dost málo známý, ale je to slovenská country jednička. Znám se s ním dlouho, ale nedávno, když jsme se potkali na koncertě v Košicích, mohl jsem na něm oči a uši nechat. František Nedvěd: jako textař jsem byl u startu jeho sólové kariéry a nakonec jsem pro něj napsal možná víc textů než pro Spirituál kvintet. Hanička Maciuchová je také naše rodinná přítelkyně, moc milá a ušlechtilá dáma. Jarek Nohavica. Jsme dávní kamarádi, máme jen jediný spor: kdo z nás je lepší textař. Já říkám, že já, on tvrdí, že on... Ne, samozřejmě je to obráceně. Další otázka se může týkat i neuměleckých okolností...
Může, nemusí...
Podívejte, já mám Jarka prostě rád a všechny ty věci – teď mluvím o svazcích StB – neumím posoudit, nevím, pod jakým byl tlakem. A řád od Zemana? Já můžu říct za sebe, že bych ho hodil na zem a rozšlapal, jak jsem naštvaný. Ale proč ho přijal on, to musí říct sám. Nicméně ani svazky, ani Zeman pro mě nejsou důvodem k tomu, abych řekl: Jarku, já tě na svých narozeninách nechci. Dokonce jsem mu poté, co přijal řád - a já se těšil, že ho nepřijme, že si počká na Drahoše - telefonoval, že za ním stojím. A že ho nehodnotím. Aby to věděl.
Dušan Vančura
Vaším dalším hostem bude Canticorum Iubilo.
To je skvělý sbor. A před dvaceti lety, když jejich hlasy byly mladší, byl téměř nedostižný. Měl jsem ho radši než Pražský filharmonický sbor. Navíc jeho polovička pochází z Vysokoškolského uměleckého souboru, jehož členem jsem byl sedmnáct let. Což znamená, že padesát procent členů znám z té doby osobně. A jeho členem je i náš další rodinný přítel Jirka Drahoš, takže by byla propásnutá šance ho nepozvat. Nevím, jestli je realizovatelné, aby přišel, pokud bude zvolen prezidentem, ale vzhledem k tomu, že by se měl funkce ujmout až v březnu, tedy po těchto koncertech, snad by mu to vyšlo. Ještě nebude mít prezidentské povinnosti.
Aby vám „neukradl show“...
Kéž by! Skutečně bych tu Lucernu s chutí obětoval, pokud by se stal prezidentem.
Přijde také také Oliver Dohnányi.
Ten, když má trochu čas, diriguje Canticorum Iubilo. Jinak je šéfem opery v Jekatěrinburgu, bývalém Sverdlovsku, čtvrtém největším městě Ruska. Zve tam špičkové západní zpěváky a tím tamní divadlo nesmírně povznáší. Také tam má pozici poloboha. A do Lucerny přijede na otočku – přiletí na koncert a hned zase odletí. Takový světový dirigent! To jsem jedna velká pejcha.
Vaším životem se táhne sborový zpěv. Co vás na něm tak fascinuje?
Ten vícehlas. To je něco úžasného. Oslovil mě, když jsem kdysi slyšel mužský sbor Moravští učitelé, který zpíval nějaké Janáčkovy věci. Ty barvy mužských hlasů! Ty kovové moravské hlasy! Podobný pocit mám, když slyším zpívat kluky z Hradišťanu, byť je to úplně jiná hudba. Vícehlasy prostě miluju. A proto jsme taky se ženou založili tam, kde bydlíme, v Chlumu uTřeboně, školní sbor. Původně ze špatných zpěváků, zdánlivě naprosto beznadějných případů. Ale po letech jsme z nich vychovali sbor, jehož členové už umějí zpívat, pustili se i do komorního zpěvu a opakovaně vyhráli soutěž Jihočeský zvonek. Z úplných nul se dostali až na krajskou špičku.
Dušan Vančura
Celý život jste spjat se Spirituál kvintetem, který sice používá také vícehlasy, ale je to folková kapela, mimochodem nejstarší u nás. Většina folku ovšem naopak stojí na jednotlivých osobnostech, písničkářích. Sledujete i tuhle scénu?
S tím Spirituál kvintetem máte pravdu, ten vlastně u nás termín folk zavedl. To bylo ještě předtím, než jsem se stal jeho členem. V době častušek a „pokrokových písní mládeže celého světa“ bylo to, že přišel se spirituály, úplné zjevení. Pak se to začalo nabalovat, začaly vznikat další skupiny - a to bylo moc zajímavé, protože jsme se všichni potkávali na festivalech, hlavně na Portách. My jsme pak festivaly, na kterých přece jen není tak koncentrované publikum, poněkud omezili, a přesunuli jsme se spíše k samostatným koncertům. Kde jsme si mohli dovolit zařazovat třeba i renesanční písně, byť hrané folkovým způsobem, se dvěma kytarami a basou. Ale na folk jinak žádný odborník nejsem. Já mám klasické hudební vzdělání, kromě sborů miluji symfonickou hudbu, operu, hudbu k baletům. Ovšem někdy uslyším obyčejnou písničku - a lehnu. Výpověď folku je totiž i v textu, což u vážné hudby chybí. Texty oper jsou spíš komické, mají archaický jazyk a placaté příběhy, není tam žádné překvapení. Ale výpověď písničkářů je autentická. To když se povede, je to síla. A je úplně jedno, jestli jsou to třeba Sestry Steinovy nebo nějaké neznámé sdružení odněkud z Litvínova.
Jak jste vy sám začal textovat písně? Psal jste předtím básničky?
Ne, já nejsem tenhle případ. Jsem typ „křížovkáře“, který slyší muziku a „vyplňuje“ slova, aby tam byla správně a netahala za uši. Dost se tím po nocích trápím. Občas se zpětně u některých textů proklínám, že jsem je neměl pustit, ale pak uznám, že bych to asi líp nedokázal. Nebo to ani líp nejde. Když má člověk naposlouchanou angličtinu, čeština se na její místo dost těžko dosazuje. Občas se musí trochu pohnout melodií, ale nesmí se s ní pohnout tolik, aby se původní podoba písničky v českém frázování ztratila.
Spirituál kvartet v roce 1972, v době nahrávání prvního alba Písničky z roku raz dva
Musel jste při psaní textů v 60. až 80. letech používat autocenzuru?
My jsme měli naštěstí za sebou ty černochy, takže veškerá volání po svobodě v písničkách Spirituál kvintetu jsme sváděli na ně: „To neříkáme za sebe, ale za ty utlačované černochy!“ Jednou nám dokonce v televizi pustili nahrávku písničky Až se k nám právo vrátí a po celou dobu byla na obrazovce statická fotografie černocha za mřížemi. Ale víte, co paradoxně vadilo cenzorům víc, než ta slova o svobodě? Bible. A s ní spojená jednotlivá slova. Jak se někde objevil třeba Mojžíš, byl oheň na střeše...
Přitom Až se k nám právo vrátí v těch 80. letech všichni posluchači vnímali jako jasný adocela otevřený protestsong. Přitom dokonce vyšel v roce 1983 na singlu.
Já myslím, že se to stalo tak, že si nás pozvali do Lucerny svazáci na nějakou akci. Zahráli jsme tam právě tuto písničku a oni strašně tleskali – jo, svobodu černochům, jo! Tím ji de facto zlegalizovali. A takový byl osud řady našich písniček. Myslím, že takové způsoby „posvěcení“ byly někdy i záměrné, na různých postech jsme měli celkem dost příznivců, kteří nás například varovali před kontrolami cenzorů a podobně. Takže se to dalo přežít. Nikdy nám nešlo o žádné dramatické sankce nebo dokonce o vězení. Párkrát přišly zákazy, to je sice pravda, ale jejich důvody byly spíš komické. A když nás zakázali v jednom kraji, hráli jsme v sousedním a posluchači si za námi dojeli.
Texty pro Spirituál kvintet jste ve velké většině psali tři: vy, Jiří Tichota a František Novotný. Zdá se mi, že jste měli tak dokonale sladěné výrazové prostředky, že vlastně není poznat, kdo je autorem které písně. To bylo záměrné?
Já myslím, že to bylo vzájemným vyladěním. A také jsme byli ovlivněni tím, že se psalo hodně textů na podobná témata, takže se slovník brzy vyčerpal. Většinou to bylo volání po svobodě, humanismu, prostě po hodnotách. A slov, která by je popisovala, moc není. Proto jsme se taky snažili repertoár obohacovat renesančními, obrozeneckými nebo lidovými písněmi, které mají slovník jiný. A proto pro mě bylo taky takovým osvěžením psát pro Františka Nedvěda, tam jsem se najednou mohl vznášet v úplně jiném slovníku. Proto jsem s ním taky vychrlil pět desek.
Spirituál kvintet
Kromě samotného hraní a zpívání jste vždycky byl spolu s Jiřím Tichotou konferenciérem koncertů Spirituál kvintetu a vaše „řeči“ byly zvlášť v 80. letech hodně populární. Nakolik jste si je připravovali předem?
Nikdy jsme si dopředu nic neříkali. Když se něco zaběhne amáte ob den koncert, tak samozřejmě nějaké pasáže opakujete a dobrušujete. Ale když něco děláte patnáctkrát do měsíce, tak vás to omrzí. Čili jsme si hodně vymýšleli. I proto, aby se bavila taky kapela. Musím přiznat, že ne vždycky to vymýšlení bylo k lepšímu. Ale pokud „to“ někdy přišlo, byla to absolutní radost. Když „lehnou“ nejen lidi, ale i kolegové na pódiu, dostanete největší odměnu.
Jiří Tichota myslím už koncertuje se Spirituál kvintetem jen výjimečně. Vy jezdíte všechna vystoupení?
Ono to Tichotovo pauzírování je pouze verbální. Vždycky ho avizuje „od Nového roku“ a podobně, ale ve chvíli, kdy zjistí, že by jeho žena jela na koncert a on by seděl doma, rychle si to rozmyslí. A já se mu vůbec nedivím! I když on by opravdu rád, protože je nejen jako já unavený a ztahaný, ale má taky spoustu dalších zájmů, kterým by se rád věnoval – muzikologie, staré tisky, entomologie... Místo toho je odsouzen jet čtyři hodiny po dálnici, která je v dezolátním stavu, odehrát a pak jet zase tou strašnou dálnicí zpátky. Takže to je pro něj osm naprosto nevyužitých hodin života.
To ale i pro vás, ne?
No jo, ale já nesbírám motýly a nerozumím starým tiskům.
Nicméně máte krásnou mladou ženu...
A to musím říct, že když jsem ji poznal, byla ještě mladší! Ale jinak s vámi samozřejmě naprosto souhlasím. A s touhle krásnou mladou ženou už mám dneska dva skoro dospělé syny, šestnáct a sedmnáct let. Takže ano, těžko se mi odjíždí. Ale musím poctivě říct, že nejen od ženy, kterou miluju, ale i z toho prostředí, ve kterém žijeme. Protože já jsem se před dvaceti lety stal venkovanem a vybudovali jsme si tak pěkný domov, že se nám oběma z něj špatně odchází.
Je to možná nefér otázka, ale když se podíváte na ta desetiletí, která jste strávil ve Spirituál kvintetu, která sestava byla podle vás nejlepší?
Věděl jsem, že to přijde... Mě by to totiž taky zajímalo. Jednou jsme hráli společný koncert s Hradišťanem a Jura Pavlica řekl: „Tak tahle sestava by se dala tesat“. A to byla sestava s Karlem Zichem, Oldou Ortinským a Irenou Budweiserovou. Já si nejsem jistý, jestli je to „ona“, protože stejně skvělá sestava byla s bratry Nedvědy. V tom se myslím shoduju s Jirkou Tichotou. Tam bylo velice spontánní muzikantství, Nedvědové byli krásně neukáznění, nedodržovali aranže, protože žádnou hudbu nevystudovali, byly to přírodní živly, a přitom to většinou bylo k lepšímu. Ale nedalo se to udržet věčně.
Spirituál kvintet
Poslední otázka je mimohudební. Vy jste vzděláním odborník přes počítače, zabýval jste se jimi, než jste se stal profesionálním hudebníkem. Sledoval jste obor i nadále?
V době, kdy jsem vystudoval, byl v Čechách jeden jediný počítač, na Hradčanech. Byl elektronkový, rozložený asi ve třech sálech, a chodily se na něj dívat výpravy. Obor, který jsem vystudoval, se jmenoval měřící a řídící technika, počítače tehdy ještě žádný obor nebyly. Pracovalo se s elektronkami, až když jsem dělal diplomovou práci, přišly tranzistory. Až když jsem začal pracovat v podniku Aritma, tam se s počítači už pracovalo velice zajímavě. Byly to docela dobrodružné časy, ale čím dál víc mě bavila muzika. Můj den vypadal tak, že jsem v půl sedmé ráno byl u píchaček v Aritmě, v půl třetí jsem si zase odpíchl, spěchal na sraz, odjel na koncert, vrátil se po půlnoci a ráno v půl šesté jsem musel vstávat. A tak to šlo někdy i pětadvacetkrát za měsíc. Což vyústilo v to, že celý Spirituál kvintet položil v roce 1986 svá zaměstnání a stali jsme se profesionálními hudebníky. Na což jsme málem dojeli na jaře 1989, protože jsme všichni podepsali různé petice - Několik vět, petici za propuštění Václava Havla apod. - a najednou byly samé zákazy. Nepřijít listopad, asi bychom se muzikou už neuživili. A teď konečně přichází odpověď na vaši otázku: já bych se ke svému oboru už vrátit nemohl. Protože mi za ty pouhé tři roky vlak tak odjel, že už bych ho nechytil.
