Úhel pohledu „Kvéčka“ je mainstreamový, což není neužitečné. Připomíná, jakou muziku letos akceptovala velká média, která ji nosí k té většině, jež se o hudbu sama příliš nezajímá. Do první desítky pustila novátory, které nelze odzívnout (Animal Collective), i klasiky, kterým sláva nevymyla mozek (U2), trendové mazlíky i dravce, které letos něco napadlo (Lily Allen méně, Phoenix a Yeah Yeah Yeahs víc). K udržovatelům popového táboráku (Manic Street Preachers, Muse) přibyli cenní Florence & The Machine. „Koncertovala jsem i střízlivá a je to divný pocit,“ říká Florence Welch, která prý začínala jako pěvkyně v krematoriu.
Redaktoři Q mají příliš mladé čtenáře, než aby v padesátce posunuli víc dopředu dospělejší Fever Ray nebo Bat For Lashes. I s Florence to jsou všechno projekty, ve kterých ženská autorka kolem sebe staví fantaskní svět, v němž pohádkové motivy ztrácejí nevinnost a mutují k temnému mýtu.
Oto víc překvapí zábavná statistika na konci: ze všech „oceněných“ muzikantů je jen deset a půl procenta žen! Je to zpráva o tom, jak dnes showbyznys nastavuje genderové filtry? Třeba že u žen tak silně vyžaduje určitou image, až nezbyde dech na muziku? Nejmladší z oceněných je mimochodem jednadvacetiletá Elly Jackson čili La Roux. Nejstarší je Bob Dylan. Na dvaadvaceti procentech alb je „nejméně jeden vousáč“, utahují si v Q kolem neohippies a (imagových) odchodů z města do lesů. To není tolik: ale stejně je ten chlapácký výsledek nějak nerealisticky moc ovousený.
O autorovi| Pavel Klusák, hudební publicista
