Kateřina Šedá je naší nejvíc exportovanou mladou výtvarnicí. Nenápadnou dívku z Líšně u Brna zvou světové galerie, aby i k nim přenesla své šílené nápady.
Zrovna připravuje cosi pro londýnskou Tate Gallery, ale o projektech, na kterých pracuje, zásadně nemluví. Umí přimět lidi, aby dělali, o čem napřed nechtěli ani slyšet. Výtvarnice, ale možná ještě spíš nadaná psycholožkaamatérka Kateřina Šedá při vší křehkosti udivuje až umanutou touhou „uzdravit svět“. Například znovu probudila život v rezignované babičce, když ji donutila, aby denně kreslila to, co prožila, nebo přiměla obyvatele vesnice, aby v jeden den dělali všichni ve stejný čas totéž - a tím se sešli a „viděli“ navzájem. Jindy spolu s nimi překonala osmdesát plotů, které je fyzicky i imaginárně oddělovaly...
* LN Vaše aktivity připomínají hry. Figurkami jsou ale lidé. Jak je přemlouváte, aby dělali, co jste si na ně vymyslela?
Do ničeho nikoho nenutím, ale snažím se je přesvědčit a to moje přesvědčování je, připouštím, dost intenzivní.
* LN Chodíte dům od domu, zazvoníte a vysvětlujete, že máte pro ně plán?
V podstatě je to tak, ano. Dívají se na mě zkraje nedůvěřivě, muži míň, ti aspoň vyslechnou, co jim chci říct, jsou otevřenější a asi i hravější, zato ženy často v počátku přijdou rázným krokem a řeknou hned: „Nepadá v úvahu!“ Prověřují, zjišťují, jsou ostražité. A všichni mají hlavně problém s tím, kdo vlastně jsem, proč to dělám, kdo to sponzoruje, kdo může dávat na takovou blbost peníze.
* LN Takže to chce hlavně trpělivost a umět jednat s lidmi?
Hlavně být důsledný, nad ničím nemávnout rukou. Všeho si na vás lidi všimnou, zejména nejistoty. Určitě je v tom i kus psychologie, s každým člověkem musíte jednat jinak. A protože součástí našich projektů je i videozáznam, nikdy nezískáme materiál pro dokument z toho okamžiku, kdy zazvoním. Člověk nemůže hned při prvním oslovení vystartovat s kamerou.
* LN Pak je ale přesvědčíte, aby se zapojili do vaší „hry“. Musí se zúčastnit třeba překonávání plotů ve vsi. Jak vás to vůbec napadlo?
Žiju v Líšni a všimla jsem si, že se v té naší obci ploty zdvihají čím dál víc do výšky a že už vlastně nevidím žádné sousedy. Jednou se dva z nich potkali nad spadlou hruškou, která jim zbořila plot mezi jejich zahradami. Napadlo mě, že to je vlastně návod, jak spojit dva sousedy - musím plotem projít, stejně jako jím prošel ten strom. Náš dům jsem si spojila přímkou s autobusovou zastávkou na konci obce, ta přímka protnula asi sto pozemků. Potřebovala jsem vytvořit nějaký oboustranný klíč. A tím klíčem bylo spojení lidí na obou stranách těch plotů. Potom jsem musela všechny sousedy na té čáře přesvědčit, aby se setkali a své ploty vzájemně nějak zdolali. Aby k nim přistavěli nějaké žebříky nebo židle, abych ty ploty mohla přelézt. Já projdu a oni se při tom budou muset chtě nechtě setkat.
* LN Už víme, že se vám tenhle záměr podařil, a dokonce jste své ploty přenesla i do Berlína...
Už dřív jsem si přála přenést nějakou svou akci na jiné místo a zkusit stejně intenzivně prožít totéž jinde. Jinak všechno zůstane jen mezi našimi sousedy skryté a nikdo další to nezažije. A zrovna v tu dobu přišlo pozvání na Berlínské bienále, ať pro ně něco vymyslím. Řekla jsem, že mám takovou věc o bariérách, nebyl to záměr, nic jsem nechystala, ale zapadlo to přesně s výročím pádu berlínské zdi.
* LN Jak se dají převézt ploty?
Vybrala jsem deset plotů z té mé přímky, postavila jejich kopie jedna ku jedné a požádala zdejší sousedy, vždycky ty dvojice z obou stran, aby se mnou odjeli do Berlína a vzali s sebou i všechny věci, s pomocí kterých by se ty jejich ploty daly přelézt. Bylo to šílený, všichni si mysleli, že jsme se úplně zbláznili, když jedeme do Berlína s žebříkem, a navíc tam byla podmínka, že každý pojede s tím svým sousedem. Horko těžko jsem sehnala těch deset dvojic, každý si vzal ještě partnera, takže jich bylo čtyřicet, vezli jsme různé vany, barely a tak dále. Podmínek bylo moc: že to musí být ploty z té čáry, aby každý byl jiný, že pojedou jedním autobusem, někomu někdo konkrétní vadil, a nechtěl s ním do autobusu... Muselo to ale klapnout, protože falešného figuranta bych nenastrčila v žádném případě.
* LN Prý z vašeho přelézání plotů vznikla v Berlíně i rozhlasová hra?
Ano, už jsme ji natočili. Spolupracovala jsem při tom se švýcarským překladatelem Rolfem Simmenem. Nejprve jsme použili zvukovou stopu komentářů, pokynů, zvolání, všelijakých hekání a sakrování, které jsem vyluzovala při tom přelézání. Dále jsem použila rozhovor „Furt Dokola“, který jsem se sousedy natočila. Každý soused se zeptá na tři otázky dalšího souseda, ten odpoví a ptá se zase dalšího... Říkala jsem si, že když jsem při své akci zdolávala překážky mezi dvěma sousedy, stejně tak musí i rozhlasová hra zdolávat nějakou překážku. Udělali jsme z toho tedy lekci českého jazyka (Furt dokola - Česky snadno a rychle) pro německé posluchače. Cílem hry je během hodiny zdolat aspoň částečně jazykovou bariéru mezi Čechy a Němci. Zdálo se mi, že to je opravdu dokonalá forma - při přelézání totiž celou dobu opakuji totéž, jako při jazykových lekcích. Některé výrazy se tam objeví více jak dvacetkrát (ježíšmarja, ty vole, to je vedro...) a díky německému překladu si posluchač některá slovíčka opravdu zapamatuje. Další šílenost.
* LN Bezdomovec, Výstava za okny, Šedá komise, Nic tam není, Nedá se svítit - názvy vašich výtvarných projektů, jimž ale neupřete sociologický podtext, naznačují, že jde o okolnosti života obyčejných lidí. „Zahrajete si“ s nimi, a pak je „opustíte“. Čeho chcete dosáhnout?
Vždycky řeším něco, co je překážkou mezi lidmi. Ať je to plot, nebo že spolu nemluví, nepotkávají se, nebo jim uprostřed vsi postaví nějakou monstr stavbu... Vždycky se bráním, aby to nebyly jenom nápady, ale téma.
* Pokračování na straně 12
Dokončení ze strany 11
Chci přijít na to, v čem je podstata problému a jak ho uchopit. Většinou mi příprava trvá šíleně dlouho. Nespokojím se s prvním řešením, je to dost komplikovaný proces. Snažím se přijít na to, jak ty věci, které popisuju, napravit. Všichni mi říkají, že to je utopie a že nic nezmůžu, já si ale nemohu pomoci. Nejsem lékař, nejsem psycholog ani sociolog, a tak se alespoň snažím ukázat, co jako výtvarník vidím. Na ta místa se ale pak už většinou nevracím, jako lékař už nenavštěvuje uzdravené... Dám lidem impulz, a dál už se s tím musí poprat sami.
* LN A něco se podařilo vyléčit?
Z mého pohledu se to podařilo u všech mých věcí. Třeba v projektu Nic tam není, do kterého jsem zapojila všechny občany moravské obce Ponětovice. Z dotazníků vyplynulo, že všichni prožívají soboty podobně, žijí s pocitem skepse, stereotypu, bez očekávání. Chtěla jsem tedy tu „normálnost“ nějak hmatatelně ukázat. Sestavila jsem podle jejich odpovědí v dotaznících Režim dne, což byl závazný program jedné konkrétní soboty, a poprosila je, aby ho dodrželi. Vstávali ve stejný čas, šli v určitou dobu nakoupit, zametali chodník, obědvali rajskou s knedlíkem, sešli se u piva a večer všichni naráz zhasli. Napřed byli dlouho proti tomu, říkali, že je to komunistická hra, nechtěli se zapojit a nakonec to udělali možná jen proto, aby mi pomohli. A když se to stalo, byli v šoku: sousedi se na sebe v obchodě usmívali, potkali paní, o které si mysleli, že už je mrtvá, protože nevycházela. U piva se pak ptali, kdy to bude příště. Měla jsem pocit, že si jsou schopni leccos uvědomit, pochopili, že i v malé obci se něco může dít a že stačí se o to pokusit.
* LN Co je podle vás největší problém současného života?
Co mě hodně trápí, je, že všechny věci a často i vztahy, které nás obklopují, jako by byly na jedno použití. Není potřeba něco opravovat, schovávat, opečovávat. Všechno se vyhodí, doslouží. Starší manželka se vymění za mladší... Mě ale dojímá, když moje babička schovává všechny kelímky, že se budou hodit. Tahle doba je šílená, věci se dělají nepořádně, protože se už předem počítá, že dlouho nevydrží a nebudou se opravovat. Potom mám intenzivní pocit, že spolu lidi moc nemluví. Máme maily, telefony, Facebook, ale kolik času trávíme rozhovorem z očí do očí? Není čas mluvit s dětmi, není čas mluvit s prarodiči... A taky se trápím neoriginalitou, která panuje mezi lidmi. Říká se, že dřív se žilo v uniformitě - ale já si pamatuju, že to úplně pravda nebyla, protože lidi si, aby se odlišili, leccos vytvářeli sami. Teď mě často přepadá pocit marnosti, ale to je chvíle, kdy si musím říct dost, konec pochybností, a začít něco dělat.
* LN Jak skončil projekt s vaší babičkou, za který jste dostala Cenu Jindřicha Chalupeckého?
Babička zemřela, projekt skončil, řekli jsme si, že byt vyklidíme. Ale pes, který spal vedle ní v posteli na místě dědy, začal strašně tesknit a vypadalo to, že zajde. V noci šíleně vyl, tak jsme tam jednou v noci šli a rozsvítili světlo. Uvědomili jsme si, že aby pes žil dál v tom režimu, v jakém žil s babičkou, budeme muset tu babičku hrát dál. Teď se často usmíváme, že to je jedinej pes v republice s dvoupokojákem. Ráno v sedm mu pouštíme rádio, odpoledne ve čtyři televizi a večer zase rádio. Topíme, v noci svítíme a necháváme otevřené okno - pes pookřál, asi má pocit, že se babička vrátí, a čeká. Já vím, že si tohle nemůže každý dovolit, ale funguje to a zdá se mi, že je nutné to lidem ukázat.
* LN Přece jen jste profesí výtvarnice. Volná tvorba vám nestačí?
Dlouho jsem se bránila označení výtvarník - ale když na mě lidi koukají jako na někoho, kdo přišel z Marsu, tak nakonec řeknu, že jde o výtvarné dílo. To je občas uklidní. Většině toho, co dělám, předcházejí návrhy, spousta kreseb, ty projekty mají opravdu vizuální charakter. Mně se ale chce vystoupit z pouhého výtvarného umění, chtěla bych vytvořit s těmi lidmi jiný svět. Na škole jsem studovala grafiku. Ale to samotné médium mi nestačilo k tomu, co chci říct. Když jsme dělali dokonalou studii člověka, byla bych - obrazně řečeno - ještě chtěla, aby ten chlap vyšel z té kresby a něco řekl. Potěšilo by mě, kdyby o mém projektu někdo promluvil třeba v takovém Receptáři na neděli - aby ten dopad byl konkrétní a nejen pro lidi, co přijdou do galerie.
* LN Čili vaším adresátem není publikum, jaké chodí na výstavy?
Nejvíc mě zajímají lidi, kteří by nikdy do galerie nešli - to je moje cílová skupina. S nimi je to sice složitější, ale mají zase jinou čerstvost než ti, co tam chodí. Leckdy někdo moje projekty napadá s tím, že to by uměl taky. Tím mě ale neurazí, o to mi jde. Výtvarníci touží být originální, já toužím po tom, aby ten člověk přišel domů a řekl si: To dokážu taky. Ale ono to není zas tak jednoduché, banálnost je jen zdánlivá.
***
Duch Uhystu
Poté, co Kateřina Šedá potrápila obyvatele Líšně a Ponětovic, odjela do východního Německa „propojit“ vesničany z obce Uhyst. Poslouží jí k tomu obraz, který vznikne během happeningu a ukáže obec očima všech obyvatel. První fáze: Viděl jsem ho! Vesničané si budou ve štafetě předávat karton většího formátu, na který každý namaluje jinou barvou libovolnou linku. Obraz se pak namnoží podle počtu obyvatel. Druhá fáze: Dosvědč to! Všichni se sejdou v jednu chvíli na stejném místě a všechny vzniklé plakáty zezadu podepíší svou barvou. Třetí fáze: Rozšiř to! Uhystští pak plakáty vylepí po celé vsi (okna domů, garáže), čímž cizí návštěvník získá pocit, že na něj kresby shlíží ze všech stran.
