Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Tenoři mezi vášnivou smyslností a něžnou cudností v Operním panoramatu Heleny Havlíkové

Kultura

  6:00
Dva tenoři a dvě události operního světa uplynulého týdne: Pucciniho opera Edgar podání režiséra Martina Otavy v plzeňském divadle J. K. Tyla v hlavní roli s Paolem Lardizzonem, a další z letošních přímých přenosů z Metropolitní opery - Tannhäuser Richarda Wagnera s jihoafrickým tenoristou Johanem Bothem, dirigentem Jamesem Levinem a režisérem Ottou Schenkem.

Paolo Lardizone (Edgar), Jana Foff Tetourová (Tigrana). Giacomo Puccini: Edgar, Divadlo J. K. Tyla v Plzni. foto: Divadlo J. K. Tyla Plzeň

Nikdo už nevezme libereckému souboru, že se v roce 2010 vepsal do českých análů jako první scéna, která z odkazu dnes nejhranějšího operního skladatele Giacoma Pucciniho úspěšně vyzvedla jako raritu právě tuto ranou operu. Návrat této inscenace po pěti letech na plzeňskou scénu, kam právě z Liberce přešel ředitelovat režisér této inscenace Martin Otava, má své plné oprávnění.

Užitečná recyklace Edgara

Remaky úspěšných operních inscenací, ať plánované předem formou koprodukce nebo zvolené dodatečně, jsou dnes přes všechnu nadnárodní globalizaci a pro diváky čím dál větší dostupnost i vzdálenějších divadel ve světě opery běžné. Hned z několika důvodů – inscenace se tak dostane k většímu počtu lidí a operní domy přebírající inscenaci předem přesně vědí, jakou podobu nastudování si pořizují mohou ušetřit na nákladech. I když u nás jsou operní vzdálenosti v porovnání s jinými zeměmi mimořádně krátké, je dobře, že v případě Pucciniho Edgara k takové recyklaci došlo.

Paolo Lardizone (Edgar), Lívia Obručník Vénosová (Fidelia). Giacomo Puccini: Edgar, Divadlo J. K. Tyla v Plzni.

S Edgarem, svou v pořadí druhou operou, se Puccini mnoho natrápil. V době, kdy Verdi spřádal Falstaffa, Čajkovskij Pikovou dámu, Dvořák se těšil z premiéry Jakobína a nástup operního verismu byl na spadnutí, ho neúspěch Edgara v milánské Scale roku 1889 roztrpčil. Dílo později už jako slavný skladatel několikrát přepracoval a třebaže se ani pak nedočkal úspěchu, tohoto svého světem odmítaného dítěte se nikdy nevzdal a považoval ho za kvalitní operu. Právem. I když se Puccini na Edgarovi zjevně teprve učil, jak vystavět hudební drama, nese již jednoznačně předzvěst jeho geniality v umění hudebně vyjádřit vypjaté emoce. Ty se dirigentu Martinu Doubravskému podařilo v Plzni, ještě přesvědčivěji než v Liberci, zprostředkovat plně a věrohodně. Skvěle vyšly hned na začátku předehry choulostivé oddělované akordy dechových nástrojů a výkon orchestru zůstal po celou operu soustředěný, zvukově stmelený v rozsáhlé škále dynamiky od jemných pianissim po burácející fortissima.

Lovec ptáků a žen

Puccini prohlašoval, že je „vášnivým lovcem vodních ptáků, textů a žen“. Důvod, proč se Edgar nestal jednoznačnou součástí světové pokladnice opery, spočívá patrně v libretu podle veršovaného dramatu francouzského romantika Alfreda de Musseta Číše a rty, vycházejícímu z žánru „proverb“. Musset rozvinul oblíbenou zábavu šlechtických salonů, jakousi ilustraci přísloví, případně moralizujících anekdot – diváci měli uhádnout, o které rčení jde. Edgar je psychologicky příliš komplikovaná postava, aby ji šlo vtěsnat do jednoznačného výkladu při chatrně rozpracovaných motivacích chování postav a dějových zvratech; na rozdíl od charismatického Mozartova Giovanniho, který prohání všechny sukně, Edgar není prostopášník – „jen“ se nemůže rozhodnout mezi dvěma ženami, v tomto případě něžně cudnou Fidelií a vášnivě exotickou Tigranou. Pokud bychom měli hádat s publikem, o kterou moralitu šlo, pak se nejvíce nabízí příměr s Buridanovým oslem, který chcípl hlady, protože se nemohl rozhodnout mezi dvěma stejně chutnými kupkami sena. V plzeňském nastudování Edgara ale nakonec umírají obě ženy, zatímco Edgar zůstává živ.

Režisér Martin Otava našel způsob, jak srozumitelně „odvyprávět“ neznámou operu a překlenout její slabiny. Se sehraným inscenačním týmem – scénografem Jánem Zavarským s kostýmní výtvarnicí Danou Svobodovou – ukotvení Edgara ve středověkých Flandrech jen naznačil průčelím kostela nebo pokrývkami hlav, a proměny situací a nálad vyjadřoval hlavně barvami světel. Při narušení pravých úhlů ukotvení schodiště a dalších staveb se podařilo navodit jakýsi halucinogenní „sen o středověku“, který poskytl Otavovi ideální terén pro rozehrání nadčasového psychologického dramatu, s nímž jsou konfrontováni muži všech dob – nutnosti vyvolit si tu pravou.

Paolo Lardizone (Edgar), Jana Foff Tetourová (Tigrana). Giacomo Puccini: Edgar,...
Paolo Lardizone (Edgar), Lívia Obručník Vénosová (Fidelia). Giacomo Puccini:...

Edgarovu fatální rozervanost v dramatickém podání nejen typově, ale hlavně v dramatickém pěveckém oboru i herecky přesného Paola Lardizzona navíc účinně multiplikovaly rozostřené odrazy v zrcadlových plochách na bocích jeviště a umocnila je i vizuální podobnost obou žen v závěrečném funerálním dějství při krutém žertu, který s nimi sehraje Edgar nad svou fiktivní rakví. Zda zůstává sám s výčitkami svědomí nad smrtí obou žen – to už si musí divák domyslet.

Představitelky obou žen vystihly kontrast tak diametrálně odlišných charakterů. Lívia Obručník Vénosová, která vytvořila Fidelii už v libereckém nastudování, byla ovšem ženou něžnou a pokornou spíše v hereckém projevu, pěvecky ostřejší výšky (a horší srozumitelnost textu) takový profil odváděly jinam. Určitě bude zajímavé, jak si s touto rolí poradí její alternantka Ivana Veberová, která se tak přesvědčivě nedávno v Plzni zhostila role Smetanovy Libuše. Janě Foff Tetourové role Tigrany přesně sedla - dodávala této egoisticky majetnické Maurce atributy vášnivé smyslnosti tak intenzivně, až ne vždy kontrolovala intonační přesnost. Také její alternantka, Alžběta Vomáčková, vyvolává coby mezzosopránový talent, velké očekávání.

Podobně jako u ženských postav, i tenorovému Edgarovi postavil Puccini kontrastního protihráče – barytonového Franka. Třebaže má tato postava zpočátku dramatický náboj, když je Edgarovým sokem v lásce a musí snést, že Tigrana dá přednost jeho rivalovi, kterého prokleje, jako mávnutím kouzelného proutku ve 2. dějství Edgarovi odpustí a pak spíše pasivně asistuje jeho krutému žertu se smrtí. Jiřímu Brücklerovi se však díky excelentnímu pěveckému projevu podařilo prosadit jako čtvrtá klíčová postava tragického dramatu.

Giacomo Puccini: Edgar

Dirigent – Martin Doubravský, režie Martin Otava.
Divadlo J. K. Tyla v Plzni, Velké divadlo, premiéra 24. října 2015.
Hodnocení 80 %

Tradiční svár lásky duchovní a smyslné z MET

Třetí inscenací letošní sezóny přímých přenosů z Metropolitní opery do kin po celém světě byl Tannhäuser Richarda Wagnera. Navázal na loňský přenos jiné Wagnerovy opery na téma pěveckých soutěží - Mistrů pěvců norimberských. Spojitost těchto dvou přenosů nebyla dána jen skladatelem a tématem, ale i dirigentem Jamesem Levinem, inscenačním týmem v čele s Otto Schenkem a letitostí nastudování. Pokud premiéře Mistrů pěvců bylo v době přenosu dvacet jedna let, Tannhäuser je bezmála čtyřicátník – MET ho udržuje na repertoáru od roku 1977, v této podobě se hrál v různém pěveckém obsazení 85x! Navíc představitelem hlavních tenorových rolí v obou přenosech byl Johan Botha jako Walter v Mistrech pěvcích i Tannhäuser.

Richard Wagner. Tannhäuser. Dirigent James Levine, režie Otto Schenk. Přímý přenos z Metropolitní opery do kin.

Za dirigentským pultem stanul resp. usedl na invalidní vozík umělecký šéf MET James Levine. Z přestávkových rozhovorů s umělci, kteří se na přenosu Tannhäusera podíleli, bylo zřejmé, že je pro všechny neochvějnou autoritou. Levine opět přesvědčil, že opery Richarda Wagnera jsou pro něj srdeční záležitostí a jejich hudební dramaturgii má promyšlenou do posledního detailu. Ve svém pojetí není provokativní „buřič“, ale zastánce osvědčené tradice, ve které respekt k Wagnerově partituře skýtá dostatek prostoru pro hudební drama.

Stejný přístup uplatňuje Otto Schenk, který i v Tannhäuserovi podobně jako v dalších Wagnerových inscenacích (ještě kompletní tetralogii Prsten Nibelungův a Parsifal), ale například i v Dvořákově Rusalce uplatnil svůj tradicionalistický režijní rukopis. Je pro něj v MET milován, jak o tom svědčí dlouhá doba, po kterou se právě ta jeho nastudování udržují na repertoáru. (Na rozdíl od inovačních snah, která v případě nového Prstenu Nibelungova v režii Roberta Lepage měly doslova jepičí život.) Schenk se svým osvědčeným výtvarníkem Güntherem Schneider-Siemssenem vytvořil popisnou scenérii, ve které se prolíná svět středověkých mýtů s realitou, vycházející z dějového umístění do Durynska na počátku 13. století. Vše je srozumitelné a přiměřené ději – v údolí kolem Wartburgu se zjeví Venušina sluj, na vlastním hradě je monumentální pěvecká síň se stupínkem pro minnesängery. Pěvci v kostýmech, které odpovídají době děje, v takovém prostoru staticky zaujímají jen ty nejzákladnější postoje a setrvávají v nich během árií prakticky beze změn tak, aby se hlavní pozornost soustředila k hudbě a zpěvu.

Michelle DeYoung jako Venuše.

Jihoafrický tenorista Johan Botha v roli Tannhäusera.

Jihoafrický tenorista Johan Botha zazpíval Tannhäusera vskutku jako excelentního minnesängera s wagnerovským objemem hlasu bez zakolísání. Dal tak zapomenout na svoji dosti rozložitou figuru a neobratně toporné pokusy o herecké akce. Nad strnulost v gestech i mimice se nedostal ani představitel Wolframa, barytonista Peter Mattei, ale i on postavil svůj výkon především na pěvecké složce natolik, že zejména slavná píseň o Večernici měla vnitřní napětí.

Také nizozemská sopranistka Eva-Maria Westbroek platí za vyhlášenou wagnerovskou sólistku s plným hlasem, u kterého se ale projevuje chvějivé vibrato. Na rozdíl od svých mužských kolegů však do role Alžběty vložila velkou emocionální sílu i v hereckém projevu. A mezzosopranistka Michelle DeYoung, vytvořila smyslně svůdnou Venuši.

Díky skvělému pěveckému obsazení dalších rolí mohli příznivci tradicionalistického přístupu k opeře oprávněně jásat.

Richard Wagner. Tannhäuser

Dirigent James Levine, režie Otto Schenk.
Přímý přenos z Metropolitní opery do kin v ČR, sobota 31. října 2015.
Hodnocení: 80 %

Inspirace na dny příští

Sergej Prokofjev: Ohnivý anděl. Hudební nastudování Robert Jindra, dirigent Jan Kučera, režie Jiří Nekvasil, scéna Petr Matásek, kostýmy Marta Roszkopfová, projekce Zuzana Walterová, pohybová spolupráce Igor Vejsada, dramaturgie Daniel Jäger, sbormistr Jurij Galatenko. Účinkují: Martin Bárta, Iordanka Derilova, Yvona Škvárová, Eliška Weissová, Gianluca Zampieri, František Zahradníček, Martin Gurbaľ, Petr Sýkora a další. Představení v rámci festivalu Ostrava v Praze, Státní opera 8. listopadu 2015 19:00 h.

Autor:

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...