Námořní meteorologie začala vznikat před 150 lety
Nový železný parník Taylor vyplul devatenáctého ledna roku 1854 z Liverpoolu do Austrálie. Hned nazítří se kolem chlouby britského civilního loďstva rozpoutala bouře, které i kolos tohoto formátu čelil jen s krajním úsilím.
A v tuto vypjatou chvíli se najednou naprosto nepochopitelně - loď měla v tu chvíli být desítky mil od jakékoli země - objevilo vpředu, přímo po větru, skalnaté pobřeží ostrova Lambey... Ze 458 pasažérů se zachránilo 238 (ze 116 žen tři).
Vyšetřování ukázalo, že selhal lodní kompas. To se u klasických dřevěných lodí nikdy nestalo... Rejdaři se ocitají před dilematem: vrátit se zpět k plavidlům dřevěným (a méně výnosným), nebo najít příčiny selhání a odstranit je.
Podařilo se to druhé. Tři měsíce po katastrofě přichází na schůzi Britské vědecké společnosti velrybář, polárník, duchovní a učenec v jedné osobě William Scoresby s vysvětlením: dezorientaci střelky zavinil - magnetismus samotné lodi. Vznikl jednorázově při kování a vyklepávání lodních dílů, vzniká i průběžně nárazy vln do trupu, činností parního stroje a šroubu...
Na důkaz svého tvrzení vzal kapitán Scoresby kus ocelové tyče, položil ji na stůl ve směru poledníku a párkrát do ní praštil kladivem. Tyč se zmagnetizovala! Dobrá, ví se proč. Ale co s tím?
(Britové v tu chvíli nemají tušení, že pařížský fyzik Jean Foucault, autor proslulého kyvadla k důkazu rotace Země, už dva roky experimentuje s gyroskopem. Na gyrokompas však dojde až koncem 19. století.)
Momentální řešení problému představuje silný permanentní magnet, který vliv lodního magnetismu činí zanedbatelným (něco podobného použil padouch Negoro ve Vernově Patnáctiletém kapitánovi k vychýlení lodi Poutník z kurzu).
První předpovědi počasí Druhá vědecky inspirativní mořská bouře vypukla 25. října roku 1859 v témže námořním prostoru, bohužel s ještě strašlivějšími důsledky: u waleských břehů ztroskotal parník Royal Carter, pro změnu cestou z Austrálie do Liverpoolu. Zahynulo 450 lidí. Bouří pobouřená britská Admiralita tentokrát povolává kontradmirála Roberta Fitzroye.
Ten totiž poté, co před čtvrt stoletím „svezl“ na lodi Beagle mladého Charlese Darwina na výzkumné cestě kolem světa, začal systematicky sledovat počasí a jeho ukazatele. Fitzroy tedy nelenil a nakreslil několik map vývoje počasí v místě katastrofy za poslední dny.
Podle řeckého slova synoptikos (současně pozorující) je nazval mapy synoptické. A jako předtím už mnohokrát zdůraznil, že jejich pomocí by se počasí dalo nejen zaznamenávat, ale i předpovídat.
Tentokrát konečně dostává od úřadů zelenou, a tak už od podzimu roku 1860 může anglická veřejnost číst v novinách Fitzroyovy závěry ze studia synoptických map. Od února roku příštího pak zvídavý kontradmirál na základě telegrafovaných údajů ze třinácti anglických pobřežních stanic vydává výstrahy před vichřicemi. Od srpna roku 1861 dokonce přichází s pravidelnými předpověďmi počasí!
Anglické učené kruhy jsou touhle novotou pobouřeny, užité metody se jim zdají málo exaktní, předpovědi považují za šarlatánské. Fitzroy je povýšen na viceadmirála, ovšem vědecká komunita jeho osobu permanentně neuznává a zakladatel námořní předpovědní meteorologie si v roce 1865 bere život.
