Populární představu, že ve zdravém těle sídlí zdravý duch, podpořila řada vědeckých prací. Nejcitovanější je studie Petera Hassména a jeho kolegů ze Stockholmské univerzity.
Autoři u 3403 osob testovali hypotézu, že pravidelné tělesné cvičení příznivě ovlivňuje psychický stav. Výsledky zkřížené studie přinesly poznání, že osoby, které cvičí nejméně dvakrát až třikrát týdně, pociťují významně méně deprese, cynické nedůvěry, lepší tělesnou zdatnost a pocit zdraví i celkové sounáležitosti a sociální přizpůsobivosti. Tyto závěry podporují desítky dalších studií.
Je to trochu jinak Nedávno ke zcela odlišným závěrům došli Marleen H. M. De Moor a její spolupracovníci z Vrije Universiteit Amsterdam. Zpochybnili jednoduchou kauzalitu mezi cvičením a zmírněním úzkosti či deprese a položili si otázku, zda neexistuje ještě třetí faktor, společný oběma proměnným.
Do své studie zařadili 5952 dvojčat, 1357 jejich dalších sourozenců a 1249 rodičů ve věku 18 až 50 let. Vztahy mezi cvičením a depresivními či úzkostnými příznaky byly zanedbatelné. Nejlepší vysvětlení poskytuje společný genetický faktor působící na obě proměnné.
Jestliže jednovaječné dvojče cvičilo více, nevykazovalo méně depresivních a úzkostných příznaků než jeho necvičící sourozenec. Vzorce intenzity cvičení u jednoho dvojčete bezpečně předpovídaly míru deprese a úzkosti u druhého. Jestliže jedno z dvojčat cvičilo více, mělo také druhé méně emočních příznaků.
Tyto vztahy již neplatily u dvojčat dvojvaječných nebo u dalších sourozenců, kteří sdíleli jen část genetické výbavy. Nicméně časové analýzy ukázaly, že ani u jedinců, kteří zvýšili míru své tělesné zátěže, deprese či úzkost neklesala. Podle autorů zatím není jasné, které geny se na tomto jevu podílejí.
Závěr, že tělesné cvičení nemůže být přínosem pro pacienty s depresí nebo úzkostí, nelze podle autorů zobecnit. Další výzkum by měl ukázat, za jakých okolností by mohla být tato léčba užitečná. Autoři rovněž upozorňují, že je rozdíl mezi volně prováděným tělesným cvičením a řízeným cvičením v rámci terapeutického programu, kde se pozitivní vlivy mohou uplatnit.
Výsledky citované studie mi evokovaly skeptickou úvahu o našich konstrukcích kauzality, kterou více než před čtvrtstoletím vyslovil v jednom ze svých esejů Lewis Thomas. Podle něj považujeme za samozřejmé, že vysokého stáří se dožívá ten, kdo v mládí a středním věku aktivně cvičí, a nikdo nepřemýšlí o tom, že kauzalita může být zcela opačná, tedy že „líný“ jedinec jen vykazuje latentní příznaky pozdějšího onemocnění.
O autorovi| RADKIN HONZÁK, Autor je psychiatr. Článek byl převzat z listopadového čísla časopisu Vesmír, které vyšlo minulý týden. Text upravila redakce Lidových novin.
