Na Cassandru Wilson čekalo domácí publikum dlouho a škoda, že se s ní nemohlo setkat už v době, kdy formovala ojedinělý mix jazzu, lidového blues a folk-rocku, tedy během 90. let. Ale míjela nás, a tak jsme aspoň sledovali sérii krásných CD od Blue Light ’Till Down (1993) po Thunderbird (2006).
Od jejího typického stylu a zvuku se mírně odklání loňská deska Loverly, sbírka jazzových standardů, ke kterým ovšem Cassandra přistupuje s mnohem menší pietou než swingové vokalistky. Nicméně typické je pro ni klouzat nezaměnitelným kontraaltem, vláčným jak černý med mezi zvonivými a rozechvěnými kytarami v písních, které mají k jazzovým harmoniím daleko.
Čísly z Loverly sobotní koncert ve vyprodaném Rudolfinu ovšem začal - protahovanými jedním instrumentálním sólem za druhým. Kapela (Marvin Sewell - kytary, Jonathan Baptiste - piano, Reginald Veal - kontrabas, Herlin Riley -bicí, Lekan Babalola - perkuse) dávala tušit značný potenciál. Ale také to, že ten asi nebude ve vybírání zatáček u jazzových standardů.
Od počátku suverénní zpěvačka se v nich sice pohybovala uvolněně, ale když došlo na čtvrtou položku repertoáru, Wichita Lineman Jimmyho Webba, měli jsme před sebou Cassandru Wilson i její kolegy v plné parádě. Jak jsme si to představovali před deseti lety.
Do sálu vstoupil duch muziky čerpající z různých zdrojů a ze zpěvaččina jižanského naturelu. Na onu podivuhodnou melanž mississippského blues, téměř akustického folku, afrických rytmických struktur, a samozřejmě i jazzového experimentu, také definitivně strhla publikum. Jež pak nadchla i následnou zhruba hodinou, ve které zazněla například do nekompromisního groovu zasazená St. James Infirmary, původně prastará neworleanská lamentace, anebo do křehka přepracovaný valčík Neila Younga Harvest Moon.
Ukázalo se, že skupinu nevede náhodou právě Sewell, precizní a vynalézavý, střídající španělku s elektrickou a užívající různé hráčské techniky, včetně bottleneckové (Pony Blues Charlieho Pattona). S dynamikou vzorně pracující rytmika jednou jen tak bublala, jindy díky Rileyho umění pádila jako mašina se strojvůdcem Příhodou, potřetí rozbalila strhující, i když dopředu promyšlené modely.
A Nigerijec Babalola neustále zpřítomňoval africké dědictví. Také Veal držel především pevné figury, ačkoliv má v malíčku jazzové „čtyři“. A Baptiste udivoval virtuozitou, mladistvě hravou energií i znalostí všelijakých historických stylů jazzového klavíru, které vtipně míchal dohromady.
Jakkoliv si evidentně muziku užívající kapela zasluhovala značnou pozornost, logicky byla jejím středem zpěvačka. Bez ustání tanečně podupávající a širokou sukni kasající a natřásající zralá kráska, soustředěná na sebejemnější nuance výrazu, je v každém okamžiku zcela osobitá. Podstatná je přitom sice její úžasná barva, ale ta by sama o sobě záhy zevšedněla, kdyby ji zpěvačka neužívala tak originálně.
K tématům či melodiím přistupuje se značnou volností, drží se někdy dokonce jen základních obrysů, kolem kterých roztodivně krouží s využitím veškerých valérů tajemstvími opředeného hlasu. Nikdy na nic nezatlačí, pořád zůstává vzdušná, nikdy na nic nespěchá a načasováním frází, ať v pasážích s textem, nebo v improvizaci, dosahuje permanentního napětí.
Byť byl koncert postaven na repertoáru známých desek, došlo také k vítaným překvapením: Cassandra Wilson krásně provedla Something So Right, jednu z nejsilnějších písní Paula Simona, a v přídavku se pak z vtipného rytmického vzorce vyloupla beatlovská Blackbird. Očekávaný vrchol sezóny se zařadil mezi nejhlubší hudební události roku.
***
Bez ustání tanečně podupávající zralá kráska je v každém okamžiku zcela osobitá.
