Na tomto místě, které bylo dosud určeno žánru, jenž osciloval mezi esejem a fejetonem se silnými prvky googležurnalistiky, se bude v blízké budoucnosti objevovat spíše klasický editorial. Ale jelikož se právě nacházíme v přechodové fázi, dovolím si pro tentokrát vytvořit jednorázový hybrid výše jmenovaných.
Fascinuje mě totiž fakt, že tisíckrát omílaná mantra nových technologií a jejich nekonečných možností našla uplatnění v našem magazínu.
A tak zatímco jsme minulý týden odstartovali spolupráci s naší novou izraelskou ilustrátorkou z deníku Haaretz díky Facebooku, tento týden se nám podařila unikátní telekonference s Milošem Formanem po Skypu. Do této doby jsme považovali sociální síť spíše za zabíječe času ve stovkách kanceláří po republice a Skype za levnou variantu telefonu určenou ke klábosení.
Inspirace pro rozhovor se třemi českými režiséry o budoucnosti chození do kina přišla z časopisu Time, kde na technologické téma diskutovali autor megahitu ve třech dimenzích Avatar James Cameron s tvůrcem filmové trilogie Pán prstenů Peterem Jacksonem.
Tak moc jsme jim záviděli tento žánr, že jsme hledali cestu, jak bychom mohli čtenářům přiblížit myšlenkové pochody českých režisérů na identické téma. Samozřejmě jsme si byli vědomi, že český filmový průmysl je příliš malý na to, aby zde mohli režiséři nastavovat technologické trendy budoucnosti. Cameron na Avatara čekal dlouhých dvanáct let a až při zhlédnutí Pána prstenů poznal, že trikové možnosti už patřičně dozrály a on může zhmotnit svůj příběh do tří dimenzí. Jan Svěrák i Jan Hřebejk na českého producenta, který by jim zaplatil takový film, můžou čekat věčně. A Miloš Forman, jenž by takové šanci byl mnohem blíže, zase není typ režiséra, který by trval na technické revolučnosti svých filmových příběhů.
Přesto jsme se rozhodli, že se o trojdiskusi pokusíme. Filmové trendy se sice v těchto dobách nastavují povětšinou v Hollywoodu, ale za pár měsíců se stejně globalizují a doputují až k nám.
Okamžitě jsme věděli, že u debaty nesmí chybět ten nejlepší režisér, který bohužel bydlí až v dalekém Connecticutu. Náklady na cestu do USA, doba, kterou by nám trvalo vše připravit, a koordinace času ostatních dvou režisérů – to byly důvody, které hovořily jasně: Tohle se nikdy nedá zvládnout. Zbývala tedy neprobádaná cesta videorozhovoru pomocí aplikace Skype.
Teď už stačilo „jen“ přesvědčit sedmasedmdesátiletého Miloše Formana, že se má v daný okamžik posadit doma před monitor, zatímco na druhé straně Atlantiku si k monitoru přisednou pánové Svěrák a Hřebejk. Kupodivu všichni souhlasili. Miloš Forman se ukázal jako poměrně zkušený uživatel Skypu, režiséři na české straně se dostavili včas (i když je na recepci v noci nechtěli na první pokus pustit).
Paradoxně největší problémy se vynořily jinde. Asi málokoho by napadlo, že šestihodinový časový posun je ve světě Miloše Formana ještě zdvojnásoben osobním posunem biorytmu režiséra – vstává zásadně odpoledne. Tím se tedy začátek posunul až na 21. hodinu. A už vůbec by nikoho nenapadlo, že velké mediální domy, jakým je i ten náš, mají z bezpečnostních důvodů zákazáno používat programy typu Skype.
Ano, paradoxně se tedy několik technicky zdatných zaměstnanců muselo učit, jak zacházet s programem, který běžně používá moje maminka. Ale nejhorší moment nastal, když sedm minut po domluvené deváté na americké straně stále nikdo nebyl. To trochu zatrnulo všem. Nakonec se ale s mírným zpožděním Miloš Forman ozval a technologický videorozhovor o technologiích 3D mohl začít.
PS: Zapomněl jsem zmínit, že nám do redakce před Vánocemi dorazila fotografie Václava Klause. Objednali jsme si ji z Chicago Tribune a poslali ji „fyzicky“, klasickou poštou. Stála nás třicet dolarů a došla se zpožděním několika dní.
