5. března 2018 5:00 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Edvard Beneš: tvůrce „československého zázraku“

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Edvard Beneš  v roce 1938. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Edvard Beneš v roce 1938. | foto: Ladislav Janda - Wikimedia

PRAHA Když Edvard Beneš překračoval s falešným pasem 1. září 1915 u Aše rakouskou hranici, aby z Bavorska pokračoval dále do Švýcarska a Francie, opíral své kroky o analýzu svého univerzitního učitele Tomáše Garrigua Masaryka, kterou na podzim roku 1914 přijal za svou: Vídeň se přiklonila k Berlínu, nadále nemůže hrát svou roli mediátora na scéně evropské politiky, kterou měla od 19. století, a je nyní třeba obnovit České království, a to v čele (jak si tehdy Masaryk myslel) s monarchou z některé západní královské dynastie.

Benešův příchod do Paříže změnil tyto monarchistické perspektivy. Nový republikánský směr vykrystalizoval po Benešově setkání se Slovákem Milanem Rastislavem Štefánikem mezi 13. a 15. prosincem 1915 a po Masarykově setkání s francouzským předsedou vlády a ministrem zahraničních věcí Aristidem Briandem v únoru roku 1916. Od tohoto okamžiku můžeme mluvit o Benešově sázce na Československo, přičemž ovšem tato sázka zdaleka nebyla vyhraná, a to ještě ani 28. října 1918.

Štefánik podpořil myšlenku spojení Čechů a Slováků a Benešovi představil svůj česko-slovenský projekt se sobě vlastní vizionářskou energií: dvojice měla být jakýmsi „vtělením básníka a rolníka“. V Manifestu ze 14. listopadu 1915, přijatého Českým zahraničním výborem, se psalo ještě o „nezávislém českoslovanském státě“, později, po setkání Beneše se Štefánikem, se ovšem už používalo adjektivum československý.

Masarykovo setkání s Briandem zahájilo politickou etapu činnosti českého zahraničního odboje. Od tohoto okamžiku se zahraniční odboj strukturoval a nalezl také své pařížské centrum na adrese 18, rue Bonaparte (dnes je zde konzulát České republiky a sídlo Českého centra). Beneš hrál v této věci klíčovou roli, nejen pro svou frankofilní orientaci, ale především pro svou neutuchající aktivitu na poli pročeskoslovenské propagandy, organizační práce, vytvoření armády a financování diplomatických aktivit. Řídil také revui La Nation tch`eque, založenou Rudolfem Keplem za spolupráce se slavným historikem českých zemí Ernestem Denisem.

Byl velmi aktivní i jako žurnalista ve francouzském tisku a jako návštěvník prestižních společenských salonů, kam ho uvedl tohoto prostředí dobře znalý a neodolatelný Štefánik, pronikal do pařížského milieu, ovlivňujícího veřejné mínění válečné doby. V tomto prostředí pak šířil svůj esej Zničte Rakousko-Uhersko, ve kterém svůj plán podpořil celou řadou argumentů: „Ze všech stran obklopeni nepřáteli, napadeni pruskými vojsky, trýzněni, pronásledováni a pobíjeni jsme poslechli hlas svého srdce. (…) Nedostalo se nám od Evropy jistých záruk, že budeme osvobozeni, a mocnosti Dohody se dosud nevyslovily v náš prospěch. Nečekali jsme však na tyto garance a postavili jsme se jim po bok, neboť národ Jana Husa, Komenského, Kollára a Palackého nemohl jednat jinak“. Nebo: „Osvobození Čechoslováků je nutnou podmínkou míru“ nebo: „Čechy jsou hradbou vztyčenou vůči pangermanismu…“

Beneš jako obratný šéf vytvořil z Paříže organizační centrum oboje napříč českou a slovenskou zahraniční emigrací v Londýně, Římě, Moskvě, Petrohradu či Washingtonu. Ocitl se uprostřed celé sítě. Z vojenského hlediska se triumvirát Masaryk – Beneš – Štefánik s dalšími spolupracovníky přičinil o vytvoření armádních jednotek ve Francii, Itálii a Rusku. Československé legie nebyly až tak důležité ze strategického hlediska (všechny jednotky dohromady měly nejvýše 100 000 bojovníků), jejich význam byl ale především symbolický. Když bylo spojení Čechů a Slováků stvrzeno v armádní realitě a když byla prokázána jejich společná vůle bojovat na straně Dohody, bylo možné přejít k diplomatické ofenzivě.

Autor je historik.

ANTOINE MARES
  • 0Diskuse