Benešův příchod do Paříže změnil tyto monarchistické perspektivy. Nový republikánský směr vykrystalizoval po Benešově setkání se Slovákem Milanem Rastislavem Štefánikem mezi 13. a 15. prosincem 1915 a po Masarykově setkání s francouzským předsedou vlády a ministrem zahraničních věcí Aristidem Briandem v únoru roku 1916. Od tohoto okamžiku můžeme mluvit o Benešově sázce na Československo, přičemž ovšem tato sázka zdaleka nebyla vyhraná, a to ještě ani 28. října 1918.
Alois Rašín: revolucionář ve službách kontinuity |
Štefánik podpořil myšlenku spojení Čechů a Slováků a Benešovi představil svůj česko-slovenský projekt se sobě vlastní vizionářskou energií: dvojice měla být jakýmsi „vtělením básníka a rolníka“. V Manifestu ze 14. listopadu 1915, přijatého Českým zahraničním výborem, se psalo ještě o „nezávislém českoslovanském státě“, později, po setkání Beneše se Štefánikem, se ovšem už používalo adjektivum československý.
Masarykovo setkání s Briandem zahájilo politickou etapu činnosti českého zahraničního odboje. Od tohoto okamžiku se zahraniční odboj strukturoval a nalezl také své pařížské centrum na adrese 18, rue Bonaparte (dnes je zde konzulát České republiky a sídlo Českého centra). Beneš hrál v této věci klíčovou roli, nejen pro svou frankofilní orientaci, ale především pro svou neutuchající aktivitu na poli pročeskoslovenské propagandy, organizační práce, vytvoření armády a financování diplomatických aktivit. Řídil také revui La Nation tch`eque, založenou Rudolfem Keplem za spolupráce se slavným historikem českých zemí Ernestem Denisem.
Byl velmi aktivní i jako žurnalista ve francouzském tisku a jako návštěvník prestižních společenských salonů, kam ho uvedl tohoto prostředí dobře znalý a neodolatelný Štefánik, pronikal do pařížského milieu, ovlivňujícího veřejné mínění válečné doby. V tomto prostředí pak šířil svůj esej Zničte Rakousko-Uhersko, ve kterém svůj plán podpořil celou řadou argumentů: „Ze všech stran obklopeni nepřáteli, napadeni pruskými vojsky, trýzněni, pronásledováni a pobíjeni jsme poslechli hlas svého srdce. (…) Nedostalo se nám od Evropy jistých záruk, že budeme osvobozeni, a mocnosti Dohody se dosud nevyslovily v náš prospěch. Nečekali jsme však na tyto garance a postavili jsme se jim po bok, neboť národ Jana Husa, Komenského, Kollára a Palackého nemohl jednat jinak“. Nebo: „Osvobození Čechoslováků je nutnou podmínkou míru“ nebo: „Čechy jsou hradbou vztyčenou vůči pangermanismu…“
Beneš jako obratný šéf vytvořil z Paříže organizační centrum oboje napříč českou a slovenskou zahraniční emigrací v Londýně, Římě, Moskvě, Petrohradu či Washingtonu. Ocitl se uprostřed celé sítě. Z vojenského hlediska se triumvirát Masaryk – Beneš – Štefánik s dalšími spolupracovníky přičinil o vytvoření armádních jednotek ve Francii, Itálii a Rusku. Československé legie nebyly až tak důležité ze strategického hlediska (všechny jednotky dohromady měly nejvýše 100 000 bojovníků), jejich význam byl ale především symbolický. Když bylo spojení Čechů a Slováků stvrzeno v armádní realitě a když byla prokázána jejich společná vůle bojovat na straně Dohody, bylo možné přejít k diplomatické ofenzivě.
Autor je historik.
