Po havárii a nesnázích, do nichž upadla japonská elektrárna ve Fukušimě, lze očekávat další vlnu odporu a protestů proti existenci české jaderné elektrárny v Temelíně. O výstavbě dalšího bloku, jenž má být dokončen ještě v této dekádě, nemluvě.
Jakkoli to žádný politik ani veřejně činná osoba nevysloví nahlas, je zřejmé, že za nesouhlasem velké části rakouské (zejména hornorakouské), eventuálně bavorské veřejnosti s existencí české jaderné elektrárny stojí čistě emocionální nedůvěra v technické a organizační schopnosti „méně vyspělých sousedů“. Jistá přezíravost, snad i pochopitelná, překročíte-li u Znojma hranici a poklidně uspořádanou krajinu nahradí zástupy trpaslíků, plastových srn či jelenů, nevěstince, rozbité silnice a otlučené domy.
Vlastně je to podobné (a představme si tu situaci v někdejší federální optice), jako by Ukrajina vybudovala jadernou elektrárnu jen několik kilometrů od našich hranic, ba co víc, chystala se postavit další blok!
Marné by bylo ujišťování expertů, že splňuje všechna bezpečnostní opatření, zprávy vážených mezinárodních autorit a komisí, apriorní nedůvěra a zpupnost daná předsudky i všedními zkušenostmi (ano, třeba s kvalitou tamních silnic) by zvítězila.
„Východ, to je přece záruka nepořádku!“ Jen by bylo – stejně jako v případě rakouského pohledu na Temelín – příliš politicky nekorektní takto iracionálně argumentovat. Alespoň na veřejnosti; domácí středostavovsky vyválečkované zdi snesou cokoli.
Následující příběh prožily v posledních dnech tisíce českých rodin. Začalo to lístečkem v poštovní schránce: Sčítací komisař se dostaví v neděli mezi půl jedenáctou a půl jednou – v mém případě, podepsaná komisařka Valachová. Pokýval jsem hlavou, byť s jistými rozpaky. Jakkoli neservírujeme nedělní oběd na stříbře, není mým snem trávit poledne sčítací instruktáží. Ale chápu, ovečky je třeba spočítat… V inkriminovaný den jsem zhltl polévku a čekal. Bylo jedenáct, potom půl dvanácté, dvanáct – přišla polovina jedné, kterou má komisařka (zní to jako z ruského revolučního románu, že?) stanovila coby nejzazší možnost příchodu, ale nikdo nikde.
Čekal jsem dál – jedna hodina, půl druhé, tři čtvrtě – v tu chvíli jsem opustil byt, komisařka (vážně, představuji si ji v kožešinové čepici a v rajtkách s bičíkem) měla hodinu a čtvrt zpoždění.
Jaké bylo mé překvapení, když jsem po návratu nenalezl za dveřmi omluvu s návrhem nového termínu, nýbrž stručné sdělení, že mě komisařka nezastihla – ani při druhém pokusu o předání sčítacích formulářů – tudíž ať se laskavě dostavím na poštu a vyzvednu si je osobně.
Co dál? Napadlo mě, že rudá komisařka z Prahy 1 je veskrze arogantní bytost a tuto skutečnost sdělím na bezplatnou telefonní linku. Nedovolal jsem se. A pak se dočetl, že Česká pošta nasadila na sčítání čtyřikrát méně komisařů než před deseti lety. Své komisařce se proto omlouvám, arogantní je v tomto případě především stát, který sčítání organizuje (a vyžaduje!), ať už je za ně zodpovědný bývalý ministr Pecina, nebo nynější John.
O autorovi| DAN HRUBÝ, vedoucí magazínu Pátek LN
