ERFTEMEIJER: Všude doma, dobře nejlíp

Těžko říct, jestli to vychází z mého zmatení, kdo jsem, kde jsem, odkud jsem, a tím pádem, kam jdu a snažím se být všude doma, nebo jestli je to zkrátka konstatování skutečnosti, která se tak objektivně jeví. Přání otcem myšlenky, jak se říká? Už ani nevím, jestli jsem si tu přesmyčku sám vymyslel, nebo jsem jí někde potkal napsanou… Obojí je možné.

Výsledek je, bohudíky stejný a poskytuje alespoň zdánlivý klid. Všude doma, dobře nejlíp.

Tak jo, tak prý teda píšu ten blog. Akorát by to prý tentokrát nemuselo být o tom, jak mě Jitka, produkční ze Švandova divadla prudí, abych už to napsal. A možná ani ne o tom, jak to nejsem schopen napsat…

Jasně, díky, tak já to zkusím vynechat.

Byl jsem na divadle.

Premiéra Shakespearova Něco za něco v Divadle pod Palmovkou v režii Jana Klaty, Poláka.

Dočkalová se na scéně radí se šesti opičáky. Radek Valenta pobíhá po jevišti v kostýmu banánu a obhajuje svou jinakost. Dianiška chodí celou dobu na šteklích a v minisukni.

Pan Vlasák leží na forbíně jen v trenkách a mazlí se s dildem…

A já tomu kupodivu rozumím.

Po představení domů, loučím se s herečkou Marií Štípkovou se slovy, že dnes na žádný večírek nemám moc náladu. Přecházím nekonečný uzavřený libeňský most a blížím se do holešovického domova. Potkávám lidi a nápisy všech velikostí. Sedím několik hodin doma a maluju, zahlédnu v rohu stolu láhev bílého… Střih. Je asi pul druhé ráno, ani nevím, jak jsem tak rychle překonal nekonečný libeňský most, ale jsem zpátky v divadle a mluvím a mluvím a mluvím… Na ledničce v zákulisí se objeví fialový nápis „BARDZO DOBRE“.

Hodně herců se dřív nechávalo slyšet, že by chtělo na jevišti umřít. Tím si nejsem úplně jistej. Můžu ale doporučit se na jevišti probudit.

Neděle jak má být. A jaká už jen tak nebude. Sauna na náplavce. Po první čvrthodince pocení a vyplavování všech nečistot co jsem do sebe za poslední dobu nasál, odhodlaně skočím přímo do Vltavy. Tělem se rozlívá nepopsatelný pocit, který se záhy promění v křeč, cítím, jak mne řeka unáší a na chvíli si představím, že by takhle mohl vypadat můj konec… Všichni by dál seděli v sauně za sklem a já potichu odplouval směrem k Pražskému hradu neschopen volat o pomoc, jen bych se tiše díval na ně a na Prahu, možná zamával a pokojně odplul…

Místo toho několikrát zaberu a jsem zpátky na lodi.

Ještě tak tři kolečka saunění, tentokrát bez řeky, pak víno na břehu Rhóny. Smršť slov.

Pozor na děti. Právě proběhla degustace antihmoty. Po decce tohohle se můžem utlouct. Můžu ochutnat to tvoje? Vědci posunuli ručičku, ke konci světa už zbývají pouhé tři minuty. Ještě decku. Uzené mandle. A v potravinách už je kromě chémie přítomná i fyzika. Budeme čekat, až nám tam přidají i matiku, ptám se? Bílý, růžový, červený. Pojď si to hodit pod železniční most. Hromadná degustace antihmoty. Přehlcenost sama. A dost…

Procházka kolem Apolináře, dechberoucí. Ticho.

„PROČ PŘETÍRÁŠ ZEĎ, KTERÁ SE DROLÍ?“

Jdu se tajně podívat na přednášku na AVU.

Po cestě do přednáškového sálu potkám na chodbě ukřižovaného Krista obrovských rozměrů, sklidím od studentů postávajících u vchodu do sálu pár pohledů ve smyslu „a ty seš kterej?“, všem zdárně uhnu a klestím si cestu do jedné ze zadních lavic. Pomalu se hrne zbytek studentů, sedají si na svá obvyklá místa a já jen doufám, že nebudu muset mluvit, vysvětlovat… Namísto slov opět jen několik pohledů. Přednášky jsou přece veřejný, no ne? A nikdo přece nemusí vědět, proč tady doopravdy jsem. Ani já.

Vyndám potichu sešit a pár psacích potřeb, prozkoumávám prostor lavic, které se zdají být o tolik zabydlenější, než ty na DAMU. V sále se zhaslo, aby bylo vidět na projekci, rozsvítím zabudovanou lampičku, když v tom na mne z pod stínítka vykoukne propiskou vyškrábaný nápis:

„TVOJE MODŘINY JSOU SEXY“.

Díky. Aspoň, že tak.

Přednáška se začne točit kolem teorie barev a pomalu se dostane k Josefu Albersovi. Přednášející zmáčkne tlačítko počítače a na plátně se objeví jedna z Albersových strukturálních konstelací. Jako by se svět zastavil. To je ono. Jak jsem to mohl neznat?

Nikdy jsem neměl pocit, že bych se chtěl nechat potetovat, ale najednou vidím naprosto přesný příklad toho, jak by případně ono tetování mělo vypadat. Všechno do sebe zapadá.

V pár čárách je pro mne obsažen celý svět, vztahy, problematika všeho a všechno s čím jsem se kdy potýkal. Není možné celou konstelaci pojmout na jednou. Mozek se tomu vzpírá. Jedna strana s druhou si navzájem odporují. Navzájem se vyvracejí. A přece jsou obě pravda. Zjednodušujeme. A tím křivdíme. Potřebujeme užší pohled, protože při komplexním pohledu nám začíná skřípat mozek. A přece se vlastně nesnažíme o nic jiného, pochopit i druhou stranu, jenže ona není jen jedna, je jich tolik, kolik je na světe lidí, kolik je na světě světů a očí a pohledů a… a všechny spolu souvisí. A opak každé pravdy není o nic méně pravdou, než pravda předešlá. No to jsem se do toho krásně zamotal.

Slyším přednášejícího:

„Musíme něco vytěsnit, abychom se z toho nezbláznili.“

Na tom něco bude.

Premiéra Doriana Graye ve Švandově divadle. Hned po deseti minutách představení se zjistí, že hlavní dveře na scéně jsou přivrtané zarážkou a nejde je vůbec používat.

Na to, že je téměř celá první půlka postavená na práci s těmito dveřmi, jde o dost nemilé zjištění.

V zákulisí probíhá tichá panika, zatímco herci na scéně hlasitě předstírají klid.

V dobovém kostýmu nakráčím s AKU vrtačkou v ruce na jeviště a s hraným klidem, v co možná nejméně nevhodný moment, odvrtám zarážku, uklidím vruty a stylizovaně v duchu celé inscenace odejdu zpět do zákulisí. Kolega herec Luboš Veselý se mistrně snaží navázat tam, kde v dialogu přestal, po chvíli zažene úsměv, který mu celá ta nová absurdní situace vykouzlila na tváři. Inscenace pokračuje dál, jako by se nic nestalo. Dveře fungují. Premiéra se vydařila.

Jsem zvědavý, co na tento brechtovský zcizovací efekt v režii Martiny Kinské řekne kritika. „Zajímavá aktualizace“. „Mně se moc líbilo, jak to musel sám odvrtat, aby mohli hrát dál. To jo.“

„A co asi tak mysleli tou vrtačkou?“

Člověk musí něco vytěsnit, aby se z toho nezbláznil.

Po představení jdu pěšky domů a když míjím budovu FAMU všimnu si známého nápisu.

Je to už takový starý přítel, který mě vždy poklepe na rameno a řekne:

„JSI V POŘÁDKU“.

Díky.