Je vůbec něco elementárnějšího než přitažlivost k druhému člověku? Je to přece ten nejrozšířenější, nejstálejší ze všech pudů. Nemusíme se ho učit, rodíme se s ním. Nejzajímavěji lze mapovat způsob, jakým tento instinkt ovlivňuje naše chování, určitě skrze umění.
Nejstarší „erotické“ vyobrazení lidské figury se datuje „pouze“ do doby zhruba 40 000 let před Kristem. Možná správně tipujete, že se jedná o Venuši z Hohle Fels. Je to však umění mnohem, mnohem mladší, než je Švábská venuše, které v nás dovede vzbouzet emoce svými erotickými rysy – které si s námi dovede přímo pohrávat. Takové, jímž umělec touhu ne zachycuje, nýbrž přímo vzbouzí; jímž znepokojuje a dráždí pozorovatele. Mezi mé stálice, od nichž se mi jen těžko odlepuje zrak, patří převážně díla z 19. století. Z malby Danteho a Virgila od Williama-Adolpha Bouguereaua z roku 1850 se mi pokaždé tají dech a obdobnou reakci ve mně vyvolává i Perseus vyvedený štětcem Josepha Blanca (1869) nebo třeba socha Adama a Evy, jak nesou mrtvé tělo Abela od Ernesta Barriase (1883). Připadá mi zhola nemožné, přímo proti mé přirozenosti hledět na ně a nepřemýšlet nejen nad příběhy, které vypráví, ale i fyzickou krásou, již umělec záměrně zvolil. Proč? Co ve mně jako pozorovateli chtěl probudit za pocity?
Nová kniha The Art of the Erotic od nakladatelství Phaidon, jíž dala vzniknout novinářka, hlasatelka a komentátorka umění Rowan Pellingová, chronologicky a velmi povedeně mapuje vývoj erotického umění na více než 170 dílech, rozpínajících se přes uplynulé dva a půl tisíce let. Jako první vybrala autorka ruční malbu na keramice, jež vznikla zhruba 470 let před Kristem a zachycuje tenzi mezi starším a mladším mužem. V závěru knihy je pak popsána mise díla s ohledem na jeho místní i časový kontext, což napomáhá jeho pochopení.
Takto autorka pokrývá umění až do současnosti. Erotika coby pojítko mezi vybranými díly dává vzniknout poměrně eklektické kolekci, kde nechybí Michelangelo, ale ani fotograf Helmut Newton nebo třeba Tom of Finland, který svými ilustracemi dovedl polarizovat západní společnost ještě ve druhé polovině minulého století.
Knize se daří vizuálně zachytit, jak se uvolňovaly mravy, ale i jak bylo kdy ke smyslnosti v umění přistupováno. Jak byla v represivnějších obdobích erotika spíše jen jemně nastíněna a zahalena rouškou metafory, kdežto jindy byla dovolena naprostá explicitnost. Vezměme si takovou renesanci, kdy oslavovat erotiku otevřeně nebylo tak docela na pořadu umělcova dne. Bránil mu ale někdo v tom malovat či sochat nahá těla svatých? Sbírky muzeí jsou nám odpovědí.
Pellingová poukazuje na to, že erotické umění je nepopiratelně součástí naší kultury, „třebaže je ztělesněním naší touhy svatý nebo mytická postava, kteří nás vyzývají k tomu, abychom předstírali, že nás více zajímá příběh než svůdné linie prsou a zadků“. Stejně tak vykresluje, jak se změnilo pojetí takového umění ve 20. století: zatímco do té doby se uměním spíš jemně svádělo, pozdější tvorba umí být i temnější a umělci, kteří se nebojí konfrontace, neukazují jen to, co si my pozorovatelé myslíme, že chceme, ale také to, čeho se bojíme, že chceme. Například světové války a vzestup psychoanalýzy způsobily to, že romantiku ve výtvarném umění vystřídala ironie, již můžeme hledat u surrealistů, jako je Salvador Dalí a René Magritte.
Umělci obsažení v knize, která mimochodem začíná slovy jednoho z nich („Sex a umění jsou jedno a to samé.“ – Pablo Picasso), rozuměli nebo rozumí, jak důležitá pro jejich umění dráždivost je. Nabízí se jen otázka, kde leží hranice mezi erotickým uměním a pornografií. Ostatně některá z dnes ceněných děl byla v době svého vzniku považována za obscénní. Třeba zrovna zmíněné ilustrace Touka Valia Laaksonena vystupujícího pod pseudonymem Tom of Finland.
Počátek světa malíře Gustava Courbeta
Rowan Pellingová se v knize zaobírá i tímto tématem a dává tušit, že erotické umění má na rozdíl od porna jistý přesah: Nutí pozorovatele zamýšlet se nad vztahem, který panoval mezi umělcem a jeho subjektem; vzbuzuje emoce a podněcuje představivost. Jinými slovy má auru tajemnosti. „Abychom tomu porozuměli, stačí se podívat na Původ světa (1886) od Gustava Courbeta,“ míní autorka. „Ať už vidět vulvu vyvedenou takto živě způsobuje jakýkoliv šok, pozorovateli zde záměrně není servírováno vše. Kdo je tato záhadná femme fatale, jejíž roztažená stehna představují samu životní sílu? Jaké pocity měla z toho, že ukazuje svůj Venušin pahorek světu? V její nahé, rozvalené poloze je taková líná hrdost, že jenom někdo bez duše by toto dílo odsoudil coby pornografii.“
Malé rebelky a jejich Šeď. ,Skandální´ erotika končí u ztopořených bradavek |
The Art of the Erotic přichází z mého pohledu ve velmi vhodnou chvíli. Totiž ve chvíli, kdy je snadné nabýt dojmu, že mravy nemohou být uvolněnější, a přitom ve chvíli, kdy vám sociální sítě zakazují publikaci aktu od Irvinga Penna, neb ho vyhodnocují jako pohoršující. Jako bychom se nemohli rozhodnout, co pro nás erotika vlastně znamená, a chtěli jsme ji na jedné straně oslavovat – a na druhé se jí obávat coby nástroje, který má moc kazit společnost. Kniha ovšem není žádnou kritikou. A o tom, že byla dělána s rozmyslem a citem, ostatně svědčí už její obálka: sugestivní, přesto velmi elegantní a nedráždivá, vychází ze slavné série z 50. let Concetto Spaziale od Lucia Fontany.
Erotické umění, velmi zjednodušeně řečeno, uchvacovalo, uchvacuje a vždy bude. Tím více nebo snad proto, že nepracuje jenom se vztahem umělce a subjektu, jak již zaznělo, ale také se vztahem k pozorovateli, z něhož se nutně stává voyer. Jak chytře podotýká Pellingová, nemůžeme se na takové umění dívat, aniž bychom uvažovali, která z osob v tomto příběhu touží ze všech nejvíce: ten, kdo byl tolik krásný; ten, kdo tuto krásu zachytil; anebo ten, kdo byl za hotové dílo ochoten zaplatit?
