Brali jsme to od začátku s nadsázkou, takový humor má nicméně šanci být pochopený, jen pokud k věci přistupujete s naprostou vážností,“ říká v rozhovoru pro Esprit Robert Williams o své nové knize. Roberta Williamse – jehož články můžete znát z uznávaného webu The Business of Fashion, pro který pokrývá sektor luxusní módy – s myšlenkou na knihu oslovila zakladatelka nakladatelství Marine Assouline spolu s novinářkou a autorkou Laurence Benaïm.
Věděly, že nastal správný čas na knihu o psech; otázkou bylo, jak ji pojmout. A právě aspekt stylu se ukázal být vhodnou cestou. Vznikla tak publikace, která je už na první pohled výjimečně krásná, a přitom plná zajímavostí podaných s takovou lehkostí, že máte už při čtení úvodu úsměv na rtech.
Assouline, Chic Dogs
Kniha váží bezmála tři kilogramy, má tvrdou vazbu potaženou sametem v elegantním odstínu fuchsiové a čítá 256 stran. Jen fotografie samotné zabírají úctyhodných 234. A na nich? Mimo jiné osobnosti – od aristokratů po influencery – se svými psy, kteří jako by byli štemplem jejich stylu. Nechybí buldok Winstona Churchilla, pudlík Marie Callas ani jezevčíci Davida Hockneyho, neodmyslitelná součást umělcova díla.
„Vždycky jsem měl psy rád,“ vypráví dál Robert. „Přesto bylo potřeba se na téma pár měsíců dívat střízlivě.“ Autor zpovídal psí historiky (ano, skutečně existují), ekonomy specializující se na domácí mazlíčky (ne, vážně, nevymýšlím si), ale také třeba odborníka na úpravu zvířat z jednoho velmi žádaného salonu v newyorské čtvrti West Village. Dokonce se dostal k jednomu jeho slavnému klientovi, corgimu s více než pěti miliony sledujících.
Brigitte Bardot v Saint Tropez
Správný klíč
„Rozkřiklo se, že na projektu pracuji, a brzy mi od lidí chodily skvělé tipy na psy v umění, fotografii, módě i popkultuře. Nakonec jsme se zaměřili na příklady, kde bylo cítit, že psi formovali kulturu a životy lidí, kde představovali spíš spolutvůrce a spolupracovníky než pouhé doplňky.“
Speciální místo v Robertově srdci patří příběhům a fotografiím mecenášky umění Peggy Guggenheim. Jednou hraje v příběhu hlavní roli psík malý, podruhé velký, jednou divoký, jindy pohodový. „Vždycky se nachomýtli k nějakému klíčovému momentu jejího života. V pozdějších letech, kdy už žila v Benátkách, ji třeba jedna fotografie zachycuje se čtyřmi psíky plemene Lhasa apso v tašce. To, myslím, dobře zrcadlí její excentrickou osobnost.“
Příklad takového příběhu? Píše se rok 1947. „Stala jsem se jeho otrokyní,“ poznamenává si Peggy o Imperatorovi, štěněti boxera svého souseda z horního patra domu, kde v New Yorku ve druhé polovině 40. let bydlela. Není divu, že si psík vysloužil přezdívku Mr. Guggenheim: „Brávala jsem ho s sebou do galerie každý den, a protože se mnou nemohl jezdit autobusem, stala jsem se jeho otrokyní. Všude jsem s ním chodila a pak ho večer na šestou vodila domů, aby si mohl dát večeři.“
Peggy popisuje i to, jak se postupně výstižně pojmenovaný parťák dožadoval více a více pozornosti, čímž jí po rozchodu s Maxem Ernstem mařil jakoukoliv vyhlídku na sexuální život. „Kvůli Imperatorovi bylo nemožné dělat v bytě cokoliv tajného; všechny dveře jsem musela nechávat dokořán.“
Frank Sinatra ve filmu Přítel Joey
Modré z nebe
My Češi jsme pro knihu Chic Dogs výbornou cílovou skupinou. Už od dob psinců, které u nás zakládal Karel IV., bychom přišli na spoustu důvodů, proč jsme se stali jednou ze zemí s nejvyšším počtem psů na hlavu. Ovšem Paříži se rovnat nemůžeme: na rozdíl od našich chatařských parťáků se tamní psi stávali celebritami hned po válce.
A tak zatímco se jméno Christiana Diora stávalo čím dál skloňovanějším díky jeho New Looku, maskotem módního domu byl tvůrcův oříšek Bobby. Ikonický parfém Miss Dior měl podle něj dokonce tvarovaný flakon. A věděli jste, že buldoček Moujik IV, poslední psí společník Yvese Saint-Laurenta, svého páníčka přežil a dál se několik let účastnil pařížských večírků i zámořských plaveb?
Azzedine Alaïa, další legendární pařížský couturiér, se zase nechal slyšet: „Stavím se na stejnou úroveň jako všichni ostatní – od ředitelky po dělníka. S výjimkou svých mazlíčků – ti jsou mými králi. Musí se s nimi zacházet jako se členy královské rodiny.“
„Paříž je velice náročná. Je to město s velmi intelektuální, kompetitivní kulturou. A myslím, že si tu lidé váží psů více než kdy předtím, protože představují způsob, jak být tady a teď. To je v naší společnosti plné chytrých telefonů čím dál vzácnější, a tím pádem šik,“ míní Robert Williams. „Je to také město, které umí být dost neosobní, snadno se vám stane, že vůbec nekomunikujete s ostatními. Pes ale tyhle zdi spolehlivě zboří.“
Jak coby odborník na luxus vnímá skutečnost, že módní domy jako Gucci, Hermès nebo Louis Vuitton nabízejí čím dál více kolekcí pro psy? ptám se. „Jestliže na to máte prostředky, proč si nedopřát to nejlepší – nebo zkrátka to, co vás potěší?“ uvažuje Willliams. Mezi lety 2018 a 2022 se podle něj zvýšily útraty za domácí mazlíčky o více než 50 procent.
Frida Kahlo a její pes Mr. Xolotle
Jaký pán...
Majitelé ke svým čtyřnohým parťákům rádi přistupují, jako by to byli lidé. Vím to, protože jsem jedním z nich, mea culpa. Kolik je ovšem příliš? Robert to vidí jasně: „Samozřejmě to může zajít daleko. Zejména pokud jde o služby, jako jsou luxusní hotely pro psy, večeře od šéfkuchařů nebo lázeňské procedury a podobně.
V určité fázi už to začíná působit trochu necitlivě, vezmete-li v potaz veškeré lidské utrpení na světě. Myslím, že kdybychom se mohli zeptat samotných psů, jejich preference by ve skutečnosti byly docela jednoduché.“
Robert navíc zdůrazňuje, že je zásadně proti tomu, aby se psi redukovali na módní doplňky, anebo dokonce na „jakési živé nadstavby svých majitelů“. Jsou to samostatná stvoření.
„Na druhou stranu, lidé mají při koupi nebo adopci psa obrovské možnosti co do velikostí, tvarů a barev, takže si musejí být vědomi i toho, že výběr psa, se kterým budou trávit mnoho let, je i velký estetický závazek.“ Podle autora nás přitahují především psi, jejichž vzhled nebo kulturní asociace ladí s atmosférou, jakou si kultivujeme i v ostatních sférách života. „Asi proto si jsou lidé a jejich psi tak často podobní.“
Jeden z nejroztomilejších důkazů? Nalistujte v knize stranu 230. Najdete na ní dosud nepublikovaný snímek z roku 1972, pořízený pro britskou Vogue. Zachycuje Elizabeth Taylor (která mimochodem slavně prohlásila, že někteří z jejích nejlepších hereckých partnerů byli psi a koně) se svým shih-tzu Mariposou. Herečka má na hlavě paruku, aby měla stejný účes.
Jak daleko byste ve jménu bezpodmínečné lásky – nebo stylu – zašli vy?
