Když se Barbora Fastrová a Johana Pošová před několika lety staly matkami, pobavila je jedna zkušenost, kterou důvěrně poznaly už generace žen před nimi. Tiší pomocníci v každodenních mateřských povinnostech – kočárky, houpátka, přebalováky nebo postýlky – se postupně mění v prodloužené rodičovské ruce. Společně s dítětem do nich „vtisknutým“ vytvářejí intimní prostor, který působí skoro jako nějaký hybridní organismus.
Právě zážitky s tímto nezbytným „slepencem“ se během dlouhých přátelských rozhovorů obou umělkyň proměnily v tvůrčí impulz. Nechtěly ale, aby jejich práce vytvářela heroický obraz matky, spíš mapu drobných situací a pocitů. Materiál si je přitom našel sám. Barboru a Johanu vždycky zajímala ekologie a to, jakým tempem chrlí továrny levné nekvalitní oblečení. Textilní průmysl, který patří k největším ekologickým zátěžím na světě, je ale zároveň neodmyslitelnou součástí každodenního domácího provozu. Z natrhaných pruhů vysloužilých látek tak začaly tkát tapiserie a objekty, v nichž se osobní zkušenost mateřství přirozeně propojuje s ohledem k přírodě.
Tento přístup se postupně propsal i do rozmáchlých, obrovských děl, která se neberou smrtelně vážně, přestože předávají důležité poselství. Jedním z nejvýraznějších projektů výtvarnic se stal více než dvacet metrů dlouhý gobelín instalovaný ve dvou budovách Rady Evropy v Bruselu v roce 2022 během tehdejšího českého předsednictví. Ve strohých institucionálních prostorách se objevil objekt připomínající domácké „rukodělky“ a vnesl tam téma péče, těla i odpadu – od těhotenství a pobíhajících dětí přes plastový materiál, který výtvarnice sbíraly v českých lesích, až po vyobrazení jeho recyklace.
Právě schopnost přenášet intimní zkušenost do veřejného prostoru je jedním z důvodů, proč se dvojice objevila i v loňském výběru nejvýraznějších současných českých umělců, na výstavě Art Index Pop-up. Mezi konceptuálními výtvory, často založenými na technologiích, působila jejich kolekce Breeding jako osvěžující ostrůvek něčeho důvěrně známého – rodičovského světa, který dokáže nést silné téma a zároveň si zachovat až dětskou lehkost, s níž vznikají snad všechny ruční výtvory.
Hada – bytost mezi hadem a matkou. Desetimetrová tapiserie vznikla jako jiná díla obou výtvarnic: natrháním starého oblečení na pruhy, které spletly do klubka a následně z nich tkaly.
Prsa, děti, bytosti a smetí
Ekologická rovina jejich práce ale nevznikla až s mateřstvím. Barbora Fastrová a Johana Pošová se otázkám ekologie věnovaly dlouhodobě už předtím. V rámci upozorňování na zahlcování planety odpadem vznikala řada výtvarných experimentů. „Někdy kolem roku 2018 jsme se rozhodly ekologickou část naší tvorby radikalizovat. Uvědomily jsme si, že textilní odpad je extrémně dostupný materiál, a zvolily jsme si ho jako jednu z cest,“ vysvětluje Barbora Fastrová.
Právě tehdy vznikla jejich první kolekce ze starých kartonových krabic a látek – aby si na ni ale návštěvník výstavy mohl posvítit, musel usednout na rotoped a potřebnou elektřinu si doslova vyšlapat. „Připadá nám absurdní, jak se člověk od přírody odděluje. Vnímáme ji jako něco ,tam venku’, mimo nás,“ doplňuje svou kolegyni a blízkou spolupracovnici Johana Pošová.
Za smutně pozoruhodné považují výtvarnice i to, jak se od té doby proměnil vztah umělecké scény k ekologickým tématům. Zatímco dříve se jim podle zkušenosti řada kolegů věnovala téměř samozřejmě, dnes je nutné opakovat základní varování. „Dostali jsme se do doby, kdy to musíme říkat nonstop, protože všechny tyhle myšlenky a směry jsou v ohrožení a do boje se jde znovu,“ říká Barbora Fastrová a naráží tím i na širší politický kontext, v němž radikálnější přístup k ochraně životního prostředí nejspíš opět ustoupí do pozadí. „Kdybychom si opravdu uvědomili, jak jsme propojení, nikdy bychom planetu takhle nevykořisťovali. Bereme si z ní, co chceme, ale nic jí nevracíme. Teď už nejde jen o umění, ale o všechno,“ dodává Barbora.
Pro výstavu Květinová unie ručně utkaly dvacetimetrový gobelín. Zobrazily na něm sebe, děti a recyklaci plastu. „Dostali jsme se do doby, kdy musíme opět nonstop varovat před tím, jak se chováme k přírodě,“ říká Barbora Fastrová.
Obě umělkyně vystudovaly fotografii na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, poměrně brzy ale svou tvorbu posunuly do prostoru designovými objekty či sochami. Dlouhodobě se zajímají o pohanské rituály, pohádky, mýty a legendy. Slabost mají také pro symbol hada – pro jeho vizuální sílu i jako pro tvora, který zemi pod sebou vnímá celým tělem. Právě díky tomuto motivu vznikla jejich první desetimetrová tapiserie Hada, rozprostřená před šesti lety přes stěnu galerie Entrance Gallery. Syrový proces – natrhat látku na pruhy, navázat je na sebe, navinout do klubka a postupně proplétáním vytvářet obraz – zůstal jejich nejčastější metodou dodnes.
Když se výtvarnice staly matkami – Johana byla ve třetím trimestru, Barbora měla doma už dvě děti –, zapojily se do projektu Národní galerie Květinová unie, představeného tehdy v Bruselu. Pracovaly zde s látkami různých struktur, hrubšími i jemnějšími, když si hrály s detaily. Dílo s výmluvným názvem Prsa, děti, bytosti i smetí vznikalo paralelně s tím, jak plynul jejich vlastní život. „Nejdřív jsme byly těhotné, zobrazily jsme se s břichy a prvním Bářiným dítětem. Pak se objevovaly další děti i různí tvorové – hybridi, třeba napůl žáby, napůl pytle na odpadky nebo igelitové tašky, kytky s lidským tělem a podobně. A nakonec přišlo vyobrazení procesu recyklace PET lahví,“ vypráví Johana. „Byl to vlastně takový komiks,“ doplňuje Barbora.
Záměr byl přitom jasný: přenést domov a odpad do institucí, které bývají vůči tělu i péči slepé. Materiály, které by běžně končily na skládce, se ocitly v reprezentativních prostorách evropské instituce a připomněly, že témata péče, odpadu a těla nejsou okrajová ani soukromá. Výtvarnice tím narušily obvyklou hierarchii hodnot – to, co je doma skryté a neviditelné, se stalo středem pozornosti.
Kuriózní bylo i to, že stará prostěradla, závěsy nebo oblečení nosili do sbírky zaměstnanci Národní galerie přímo ze svých domácností. „V tapiserii jsou třeba i saka kurátorek,“ usmívá se Barbora. Kvůli obrovským rozměrům gobelínu pracovaly výtvarnice přímo v galerii – a začaly jim spontánně „asistovat“ i jejich děti. Přidávaly se děti asistentek a v dolním patře vznikla improvizovaná školka pro ukrajinské děti. Mezi haldami textilu tak vyrostl dětský koutek, který se nenápadně propsal i do výsledné práce.
Pro Květinovou unii, projekt k českému předsednictví Radě Evropy před čtyřmi lety, vytvořily i nábytek, většinou z vintage kusů TON. Některé objekty působily spíš jako sochy, na jiných židlích ale skutečně seděli diplomaté.
Oživlý nábytek
Výstava Květinová unie (Flower Union) dala kromě monumentální tapiserie vzniknout také „oživlému“ nábytku. Barbora Fastrová a Johana Pošová sehnaly vyřazené kusy nábytku od české firmy TON, další objevily v bazarech – a z ohýbaného dřeva vytvořily objekty připomínající kroužky okvětních lístků. Na některých z těchto soch-židlí seděli politici a diplomaté v zasedacích místnostech či v prezidentském salonku Rady EU, jiné fungovaly spíš jako vizuální komentář k tématům Green Dealu. Se stejnou imaginací pak pracovaly i u stolů nebo věšáků, které evokují záhadné bytosti z květinové říše.
Kolekce Breeding, která vznikla jako další projekt, se zase soustředila na vyřazené kočárky a postýlky. Výtvarnice tehdy silně vnímaly, že pro dítě je nejdůležitější mateřský prs – a že se matka může cítit redukovaná na jediný orgán. Právě proto se tento motiv objevil i ve dvou tapiseriích. Motiv mateřského těla v kolekci Breeding nefunguje jako symbol oběti, ale jako ambivalentní zkušenost. Tělo je zdrojem výživy i vyčerpání, blízkosti i ztráty vlastní autonomie. Tato dvojznačnost je pro Barboru Fastrovou a Johanu Pošovou podstatná – odmítají mateřství idealizovat i patologizovat. V jejich objektech se proto mísí něha s určitou groteskností, lehkost s tíhou materiálu. Kočárky a postýlky se mění v bytosti srostlé s dítětem jako objekty, až sochy.
Inspiraci čerpají i ze svých zážitků s divokou přírodou Jižní Ameriky, kde se ocitly před pár lety. Džungle je okouzlila mimo jiné tím, že v ní člověk velmi fyzicky pocítí, jak je „malý“, téměř nicotný. „Konfrontovaly jsme se tam s pocitem ohrožení, s neznámem a propojeností celého ekosystému,“ říká Johana.
I když mají dnes obě času méně – Johana má děti ve věku čtyř a jednoho roku, Barbora se stará o šestiletou a čtyřletou ratolest –, dál se scházejí nad kávou a novými nápady. Objekty z kolekce Breeding budou vystavené na výstavě Už tam budem?, věnované tématu rodičovství z různých úhlů, která v Domě umění v Benešově potrvá do konce května. Vedle Fastrové a Pošové se na ní představí i další výrazná jména současné české scény, mimo jiné Lenka Klodová nebo dvojice David Böhm a Jiří Franta. Součástí bude i workshop tkaní pro děti i dospělé.
Přestože dál rozvíjejí kolekci Breeding, mají obě umělkyně i své samostatné projekty. Barbora, která má už děti větší, začala z odpadního textilu navrhovat a tkát oblečení. Vznikl například The Coat, do něhož se „zamotalo“ asi dvacet vyřazených kusů oblečení. Svým designem připomíná kameny z řeky a odkazuje k vyschlým potokům a mizejícím vodním zdrojům.
„Vjela do mě taková ambiciózní energie, byla jsem na několika uměleckých rezidencích a experimentuju. Pořád je pro mě důležitý textil. Já se tím taky trochu léčím z shopaholismu,“ překvapí Barbora a dodává: „Není to tak vážné, ale i tak mám občas špatné svědomí z nákupu nového oblečení. Teď vytvářím těžký plášť, skoro až brnění, z oblečení, které jsem si koupila a vydrželo jen rok. Zpracuju opravdu všechno, včetně tepláků svého syna. Je tak těžký, že nosit ho bude jako trest za hříchy konzumu.“
Věnuje se také kresbě a ilustraci, především vtipně ztvárňuje výjevy důvěrně známé z každodenního života. Johana, která má roční miminko, tolik času nemá, i ona ale spřádá plány na další práci s fotografií. V jednoduchých zátiších zaznamenává dětské hračky znázorňující vyhynulá či ohrožená zvířata. Ta, která na zemi možná brzy zůstanou také už jen v podobě hraček.
