Přiznám se, že by mě to nikdy nenapadlo. Když jsem v nultých letech listovala magazínem Vogue, jméno fotografa Bruce Webera se v něm objevovalo s železnou pravidelností. Byl podepsán pod všemi těmi fotkami s krásným oblečením a lidmi, kteří vypadají tak dokonale, že určitě musejí být z jiné planety. Práce Bruce Webera definovala americkou krásu, o které jsme snili a milovali ji. Jeho dílo ale zahrnuje i portréty včetně takových osobností, jako byl Nelson Mandela.
Bruce Weber fotil i Češky – tenistku Martinu Navrátilovou, s níž se přátelí, modelku Evu Herzigovou, která má podle něj stejný smysl pro humor a přístup k životu jako Martina.
Tím však jeho česká stopa zdaleka nekončí: nejenže v Praze pracoval v roce 2000 s hercem Heathem Ledgerem, ale už méně se ví, že má se svou ženou a spolupracovnicí Nan Bush velkou sbírku fotografií včetně několika prací Josefa Koudelky. „Mám ho moc rád. Všechny fotky z naší sbírky pro mě něco znamenají, i když je třeba nedělali mistři a lidi, které obdivuji, jako je Josef,“ vypráví Bruce Weber během telefonického rozhovoru.
Spojení Praha–Montauk je bez problémů. Fotograf, který podle svých slov rozhovory téměř neposkytuje, protože chce, aby za něj mluvila práce, je ve výborném rozmaru. Je to rozený vypravěč – vtipný, navíc naprosto přesně ví, jak příběh vypointovat. Povídání s ním vás nevyčerpá, jako se to někdy stává, naopak vám dodá energii. A co víc, Bruce Weber má překrásnou barvu hlasu, druhý Elvis Presley. A to je co říct!
Jeho práce ovšem nečítá jen módní fotku a portréty pro magazíny Interview nebo Vanity Fair, ale též reportážní fotografii. Točil také videoklipy a má za sebou i několik filmů. Slavná je jeho série All-American: jde o knižní fotografický deník, na kterém pracuje od roku 2001 a letos vychází už jeho 24. díl.
Weberovu tvorbu můžete až do 19. ledna 2025 vidět v Praze na velké výstavě My Education. Zároveň vychází v prestižním nakladatelství Taschen výpravná publikace stejného názvu.
Výstavu uspořádala Galerie hlavního města Prahy v domě U Kamenného zvonu. Coby producent ji měl na starosti Milosh Harajda, který má za sebou řadu významných kulturních počinů. „Na tvorbě Bruce Webera jsem vyrůstal, tehdy pracoval hlavně pro W Magazine. Když jsem si listoval jeho velkými módními editorialy o 60 stranách, prožíval jsem na dálku svůj americký sen,“ říká Harajda, „chtěl bych, aby Praha rezonovala coby kulturní metropole i v zahraničí a výstava Bruce Webera je k tomu skvělá příležitost, protože díky takovému jménu světové fotografie se Praha ocitne na kulturní mapě světa.“
Lidovky.cz: Před pár dny jste otevřel v Praze výstavu My Education. Dá se vůbec naučit fotografovat?
Můžete se naučit technické věci, to trochu pomůže, ale ne moc. Vždycky jsem obdivoval různé fotografy a filmaře, své přátele. Výstava v Praze je pro mě skvělá, mohl jsem se při výběru fotek ponořit do svých prací, novějších i starších, oživit si jména lidí i jejich příběhy. Na fotkách je vidět můj vývoj, můj pokrok – i když někomu může připadat, že jdu v tvorbě dolů. Nevím, co si o tom myslíte.
Lidovky.cz: Jak tedy získat vzdělání ve fotografii?
Na focení nebo natáčení je úžasné, že stojíte za kamerou. Vím, jaké to je, být před ní, protože coby mladý kluk jsem pracoval jako model pro spoustu skvělých fotografů, třeba Richarda Avedona. A znal jsem Diane Arbus. Spřátelili jsme se a ona mi navrhla, abych studoval u skvělé učitelky, kterou byla úžasná rakouská fotografka Lisette Model. Učila i Diane. Když říkám učila, myslím tím spíš sdílení společného prostoru.
Helmut Newton mi často říkal, že všichni tak trochu fotíme pořád to samé, připomínáme si sami sebe. To je velká pravda. Hodně lidí i dětí se mě ptá, jak se stát fotografem. Pořiďte si malý fotoaparát. Nemusí být drahý. A nezapomeňte vyfotit svého psa. Já mám ve svém životě hodně psů. Vždycky lidem říkám, aby četli knihy, romány, poezii, aby četli věci, které vám otevřou mysl a donutí vás vidět něco víc. Když jsem začal fotit, byl jsem opravdu, opravdu plachý. A myslím, že jsem pořád stejný člověk, plachý kluk z malého amerického města.
Lidovky.cz: Myslela jsem si, že fotograf musí být extrovert, aby mohl komunikovat s lidmi na place.
To je ale něco jiného. Myslím, že jsem spíš pohodový fotograf a moc nekřičím. Do lidí, které fotím, se vždycky zamiluju, byť třeba jen na jeden den. Snažím se dostat na fotku zvíře, protože zvířata a děti lidem při focení pomáhají. Lidi vám odhalí tu svou stránku, díky které si je ještě víc oblíbíte. Všechny na focení, i když je tam třeba třicet modelů a modelek, znám jménem, nemůžu je oslovovat: „Hej, ty, stoupni si víc vlevo!“ Po práci pak musím jít brzy spát, protože jsem hodně unavený a mám všechna ta jména i příběhy v hlavě.
Lidovky.cz: Máte za sebou velké množství výstav a publikací. Je pražská výstava pro vás v něčem výjimečná?
Do Prahy jsem přijel už dávno, v roce 2000. Fotil jsem pro Vanity Fair mladého herce Heatha Ledgera (australský herec, v Praze natáčel film Příběh rytíře). Byl to takový zlobivý kluk, pořád se dostával do problémů. Ale byl to miláček, opravdu dobrá duše. V mé knize, kterou dělám pro Taschen, jsou dvě Heathovy fotografie. Při práci jsme si to užili. A taky jsme spolu povečeřeli. Vzpomínám si, že se mi město opravdu hodně líbilo. Bylo to krásné místo na procházky. Za několik let se stalo něco zvláštního. Fotil jsem tehdy Heathovu manželku (Michelle Williams).
Řekl jsem jí: „Podívej, mám nějaké fotografie tvého manžela, chtěl bych ti je dát pro vaši dceru, aby měla na svého tátu hezkou vzpomínku.“ Heath zemřel (v roce 2008) a pro rodinu to bylo smutné období. Krátce poté jsem jednou večer seděl v divadle v New Yorku vedle jednoho pána, povídali jsme si. Řekl mi, že žije v Austrálii, a když jsem se ho zeptal na jméno, řekl: „Ledger.“ Já na to: „Jste příbuzný Heatha?“ A on odpověděl: „Jsem jeho táta. Mám vaše fotografie Heatha po celém obýváku.“ To je opravdu kompliment. Po mé návštěvě Prahy se přihodila spousta hezkých věcí, myslím, že moje návštěva tady byla něco jako talisman pro štěstí.
Lidovky.cz: Jako malý jste prý obdivoval americkou ikonu Elizabeth Taylor, později jste ji ale i fotil. Jaká byla?
Byla krásná, milá. Měla skvělý vztah ke zvířatům. Když jsem ji poznal a spřátelil se s ní, vyfotil jsem ji s medvědem. Jmenoval se Bonkers, což bych vám vysvětlil jako „trochu bláznivý – ale v dobrém slova smyslu“ (praštěný). Byl to opravdu skvělý medvěd, hrál ve spoustě filmů (Bonkers vážil téměř 300 kilogramů). Elizabeth samozřejmě přišla na focení pozdě – jako vždycky. Měla na sobě prsten od Richarda Burtona, s obrovským diamantem (měl 68 karátů). Bonkerse jsem usadil na velké křeslo, seděl tam jako král, Elizabeth seděla na obyčejné židli.
Připadala mi strašně malá, plátno nebo obrazovka totiž dost zvětšují. Položila si ruku na opěradlo Bonkersova křesla a on jí položil tlapu přímo na ruku. A tak to bylo i na fotce. Elizabeth si myslela, že je to úžasné. Chovala se jako opravdová dáma – ale jindy přišla a mluvila jak dlaždič. A opravdu měla hodně ráda chlapy. Díky ní se člověk cítil vždycky skvěle, že je muž. To se mi na ní samozřejmě líbilo taky moc.
Lidovky.cz: Ona byla navíc humanistka, pomáhala třeba lidem nakaženým HIV…
To bylo něco opravdu výjimečného, když se začala angažovat v krizi AIDS v Americe. Pomohla tolika lidem! Měl jsem kamaráda, který virem onemocněl, pracoval s mojí sestrou v hudební branži. Spolupracovali s Davidem Bowiem, Tinou Turner a spoustou dalších. Zavolal jsem Elizabeth a řekl jí: „Elizabeth, udělej mi laskavost. Jeden můj kamarád je nemocný, prožívá těžké chvíle a bylo by skvělé, kdybys mu zavolala.“ Ona souhlasila a opravdu mu druhý den ve tři odpoledne zavolala. „Jsem Bruceova kamarádka, vyprávěl mi o tobě spoustu dobrého. Jak se vůbec máš?“
Přítel jí vyprávěl, jak mu je. Víte, musím vám ještě říct – abyste pochopila pointu –, že ta nejlepší věc, která se vám může v Los Angeles stát, je, že najdete místo na parkování. A Elizabeth mu tehdy řekla: „Díky své aktivitě můžu najít parkovací místo kdekoli. Mám u volantu označení zdravotníka, takže můj šofér může parkovat bez problémů.“ Mluvili spolu asi 45 minut, přítel pak telefon položil a řekl: „Nemůžu tomu uvěřit. Jako kluk jsem se na ni díval v kině – a ona prostě zní… No, jako moje teta.“
Lidovky.cz: Byli jste přátelé. Dal jste jí někdy nějaký dárek?
Co se týče dárků, to bylo opravdu náročné, protože ona měla prostě všechno. Ale já jsem znal jednu skvělou dámu z New Yorku, jmenovala se Olatz. Šila překrásné povlečení, byla to mimochodem manželka malíře Juliana Schnabela. Nechal jsem pro Elizabeth ušít povlečení v levandulové barvě a na něj ručně vyšít jména všech mužů a zvířat v jejím životě. Takže když ležela v posteli, což v té době většinou dělala, probudila se a hned uviděla jedno z těch jmen – jako vzpomínku. Jenže Elizabeth mi zavolala, telefonovala hodně: „Poslyš, ještě potřebuju malý polštářek pro svého psa, jmenuje se Sugar. Musíš mi jeho jméno nechat vyšít na další polštářek.“
Lidovky.cz: Na pražské výstavě nechybí ani vaše portréty jedné z největších osobností světových dějin, Nelsona Mandely. Jaké bylo pracovat s takovým člověkem?
Jeho fotografie jsem dělal na dvou místech. Napřed v Kapském Městě, kde jsem ho fotil na setkání s Davidem Bowiem a Iman, pracovali jsme tam pro americký Vogue. Pak jsme se přemístili do Johannesburgu, kde Nelson Mandela žil, a šli jsme k němu domů. Byl jsem opravdu nervózní, protože jsem ho měl moc rád. Jednou z útrap práce fotografa je, že se setkáte s lidmi, které spoustu let obdivujete, a oni pak nejsou takoví, jací byste chtěli, aby byli. Ale on byl vším, čím jsem chtěl, aby byl, a ještě něčím víc. Když s vámi mluvil, opravdu se na vás díval. Měla jste pocit, že jste jediný člověk na světě, cítila jste, že v jeho srdci není žádná zloba. Byl úžasný. Byla tam s námi jedna mladá žena, novinářka z Jihoafrické republiky, z Kapského Města. A Nelson Mandela, když zjistil, odkud je, jí řekl: „No, jeden z mých bodyguardů je mladý pán, je velmi milý a myslím, že vy dva byste byli dobrý pár. Chci, aby se oženil s nějakou dívkou tady v Jihoafrické republice, aby tu zůstal.“
Lidovky.cz: Měl jste možnost se ho třeba na něco zeptat?
Na konci focení jsem mu položil otázku, protože jsme neměli moc času, byl opravdu zaneprázdněný. „Pane Mandelo, chci se vás zeptat na jednu důležitou věc. Kdo je váš oblíbený boxer?“ Podíval se na mě tajemně a pak mi pošeptal: „Nemůžu vám to říct, protože je to příliš politické.“ Byl totiž dobrý kamarád se všemi boxery. Měl skvělý smysl pro humor. Moje žena plakala, když jsme se s ním setkali, celý můj tým plakal.
Lidovky.cz: Vaše otázka na Nelsona Mandelu mě přivedla na mou otázku. Kdo byl nebo je vaše oblíbená modelka? Jestli to tedy není moc politické...
(směje se) Nejsem slavný představitel nějaké země, takže to můžu říct. Dívka, kterou jsem fotil nejčastěji, byla Kate Moss. Jednou jsem po ní chtěl, aby se jen tak procházela po ulici – že ji vyfotím s každým člověkem, kterého potkáme. Byli jsme zrovna ve Španělsku, každý ji znal. Lidé k ní přicházeli a my je fotili, jak si povídají, podávají si ruce nebo se objímají. S každým dokázala během pěti minut navázat úžasný vztah. Má v sobě krásu žen, které se cítí dobře samy se sebou, a tím pádem i s ostatními.
Lidovky.cz: Fotil jste snad všechny. Kdo je další na řadě?
Další dívka, která se mi moc líbí, je Stella Tennant. V jedné z místností na výstavě máme spoustu jejích fotografií. Ona nebyla jen modelka, kterou jsem fotil, byla to kamarádka. Mně se líbilo, kolik do svých fotek vkládala energie a citu. Nikoho podobného jsem do té doby nepoznal, neznám nikoho takového dnes a asi už nikoho takového ani nepotkám. Byla úžasná. Jednou jsem jí před focením řekl: „Stello, dnes budeš na Bowery v New Yorku se dvěma mladými malíři, kteří jsou opravdu talentovaní, a budeš na velbloudu.“ – „To je skvělé,“ odpověděla jen.
Tak jsme měli v New Yorku velblouda. Byla vždycky pro. Ale nejúžasnější věc se stala, když jsme spolu pracovali v Uruguayi pro italský Vogue. Šli jsme fotit do klubu a já jí řekl: „Stello, budeš se muset převléknout na toaletách. Chci, aby fotky vypadaly, jako že chodíš každý večer ven a tancuješ s cizími lidmi.“ Musím dodat, že ona nepaří. Pro ni je největší radost jen tak sedět se svou nejlepší kamarádkou ve Skotsku, popíjet čaj a plést. Každopádně jsme tedy fotili na parketu, najednou bylo asi pět ráno, už vycházelo slunce. Stella mi říká: „Bruci, je mi líto, ale musím se vrátit do hotelu. Jsem strašně unavená.“ Když jsem kývl, dodala: „A taky chci, abys věděl, že jsem těhotná.“ Řekl jsem jí: „Proč jsi mi to neřekla? Nikdy bych tě nenutil celý večer tancovat!“ Byla to opravdu silná osobnost, naprosto oddaná tomu, co slíbila.
Lidovky.cz: Mám pro vás i jednu otázku od kolegyně, která obdivuje Stephanii Seymour. Vy jste ji fotil dokonce i s jejím tehdejším přítelem Axlem Rosem, zpěvákem Guns N’ Roses.
Ano. Dokonce mi osobně zavolala, znal jsem ji, fotil jsem ji jako modelku pro Ralph Lauren. Zvednu telefon a ona říká: „Bruci, jsem tady s jedním muzikantem v tom a tom hotelu. Mohl bys přijít a udělat nám pár fotek?“ Já hned volal své výborné kamarádce z časopisu Interview Ingrid (Ingrid Barbara Sischy, šéfredaktorka Interview) a řekl jí: „Volala mi Stephanie Seymour a já se chystám do tohohle hotelu. Co si o tom myslíš?“ – „Jen jdi, tohle bude dobré.“
Někdy se jako fotograf musíte chovat jako dítě. Musíte se nechat dovést na nějaké místo. A tak jsem přišel do hotelového pokoje a Stephanie byla prostě k sežrání. Axl byl úžasný. Jenže pak mu zavolali, že jeho hlavní kytarista (Slash) končí. Tak se rozbrečel. Bylo to opravdu intenzivní focení. Lidé se někdy dívají na všechny ty fotky a říkají si: To musela být legrace... Zrovna tohle focení legrace byla, protože Axl byl velmi milý a jemný a Stephanie byla Stephanie – úžasná a strašně vtipná. Řekněte vaší kolegyni, že je lepší, než by si myslela, že kdy bude. Dodnes je to pořád ta holka v tom hotelovém pokoji, která je prostě skvělá.
Lidovky.cz: Co je pro fotografa nejdůležitější, aby udělal dobrý portrét?
WOW.
Lidovky.cz: Kdo jiný by mi to měl říct než vy, Bruce Weber?
(směje se) Musím říct, že každý den je to jiné. Někdy si říkáte, že to bude opravdu dobré, že jste odvedla dobrou práci. A dostanete hotové fotky a vidíte, že jste selhala. Někdy máte možnost zavolat lidem znovu a vyfotit je ještě jednou. Většinou neodmítnou, ale problém je, že někdy to napodruhé může být lepší, jindy ne. Jednou se mi stalo, že jsem pro Interview fotil slavného filmového herce a jeho tehdejší přítelkyni, taky slavnou herečku. Předtím jsem s nimi nikdy nepracoval. A já to prostě necítil. Přivádělo mě to k šílenství. Když se to ani napodruhé nepovedlo, zavolal jsem Ingrid a řekl jí, že bych je chtěl vyfotit na třetí pokus – třeba se nám podaří něco jiného. Přišli, to ráno se rozešli. Herečka plakala, ve vlasech měla natáčky. Byli jsme na ulici před jejich autem, herec byl také rozrušený. Ale udělali pro mě krásné fotky, věděli, že jsou to jejich poslední společné snímky.
Lidovky.cz: Vy jste také velmi talentovaný filmař, vaše dokumenty soutěžily na Sundance festivalu, byl jste dokonce nominován na Oscara. Proč jste se rozhodl dělat filmy, dokumenty?
V roce 1984 jsem fotografoval olympijské hry a potkal jsem boxera lehké váhy Andyho Minskera (film Zlomené nosy). Byl to skutečný charakter, hodně se podobal starým hercům ve stylu Humphreyho Bogarta, zkrátka drsňák. Hodně zvláštně mluvil a já věděl, že ho chci slyšet mluvit a vidět v pohybu. V Portlandu v Oregonu měl malý boxerský klub pro děti z ulice, dal jim domov, oblékal je, krmil, vařil jim, pral... A já si říkal, že tohle je něco, co chci natočit, protože je to příběh, který pro mě něco znamená. Všechny mé dokumenty vznikly tímto způsobem, na focení jsem potkal lidi, o kterých jsem se chtěl dozvědět víc.
Lidovky.cz: Váš klip Se a vida é pro Pet Shop Boys se stal kultovním...
To je děsivé.
Lidovky.cz: Ale je to pravda.
Natočili jsme ho za jeden den. Pet Shop Boys byli s námi a je s nimi strašná sranda, dali mi svobodu. Všichni lidé v klipu jsou mí přátelé, tedy kromě tanečníků, ty jsem neznal. O tanečníky se musíte při dlouhém focení dobře starat, jsou zkrátka temperamentní. Když jsme ten klip natáčeli, pořád jsem myslel na to, že jsem byl v dětství osamělé dítě. Moje sestra vymetala večírky, já ale nikdy žádnou oslavu neměl, nechodil jsem na večírky, protože mě nikdo nezval. Tak jsem chtěl natočit párty, kterou jsem nikdy neměl.
Lidovky.cz: V roce 2001 jste začal pracovat na sérii All-American, svém deníku. Každý rok publikujete nejen reportážní fotografie, ale i portréty lidí, které jste cestou potkal. Proč jste se rozhodl dělat právě deník?
Dala to dohromady moje žena, řekla: „Pojďme prostě dělat deník každý rok, zkusme to. Možná to uděláme jednou, uvidíme.“ Mně se ta výzva moc líbí. Zachytil jsem spoustu příběhů lidí, které jsem na cestách potkal. Amerika je úžasné místo, protože její části jsou velmi odlišné. Byli jsme na místech, kam se většina fotografů a novinářů nedostane, protože se tam nic neděje. Také se mi líbila myšlenka, že můj deník nejsou jen mé fotografie.
Má co do činění se spoustou lidí, kteří jsou malíři či spisovatelé, lidí, kteří nás opravdu inspirovali a nasměrovali k životu, o kterém jsme ani netušili, že existuje. Když jsme dělali první díl, nikdy by nás nenapadlo, že budeme dělat 24. Jsem na to opravdu pyšný. Jsem šťastný, protože Nathan Kilcer, který s námi spolupracuje, k mému deníku píše texty – a píše je strašně dobře. Lidé to teď mnohem víc čtou, než že by si jen prohlíželi obrázky. Pro mě je to také pomoc, když chci utéct od problémů na vlastním dvorku: můžu vyrazit do světa a vidím, že problémy mají lidé všude.
Amerika je velmi rozdělená. Jednou, v roce 1998, jsem fotil na Velikonoční neděli v Salem Missionary Baptist Church v Charlestonu. Je to afroamerická kongregace. Vešel jsem do kostela a prostě začal fotit. Obvykle se lidí ptám, jestli to můžu udělat, ale už jsem měl zpoždění a chtěl jsem začít. Přišel ke mně jeden muž a říká mi: „Promiňte, ale mohl byste zůstat po bohoslužbě, abyste se setkal s kazatelem?“ Neodmítl jsem. Všichni členové církve byli nesmírně srdeční – byl to skvělý zážitek. V roce 2015 se ale stala strašlivá věc, která mě silně zasáhla. Do jednoho charlestonského baptistického afroamerického kostela (Mother Emanuel AME Church), poblíž toho, kde jsem fotil, přišel mladý muž, stejný, jako jsem byl tehdy já. Věřící jej pozvali, aby si přisedl, stejně jako tehdy mě. Ale on měl zbraň a zabil kazatele. Zabil spoustu lidí tam. Nemohl jsem uvěřit tomu, jak ti důvěřiví a laskaví lidé v Charlestonu skončili. Tak tohle je také Amerika.