Florentský Ponte Vecchio patří mezi nejslavnější mosty na světě. Svou současnou podobu dostal roku 1345, ještě před mostem Karlovým. Umíte si tedy představit, jak výjimečné musí být pro šperkaře z dílny Caroliny Bucci, jíž patří osamocené okno v nejnižším patře stavby, chodit do práce.
Pokud máte to štěstí, že jste v hlavním městě Toskánska ve stejnou chvíli jako ona, můžete v něm zahlédnout i Carolinu, jak pozoruje řeku Arno. Vyrůstala nedaleko, ve městečku Fiesole, a o výrobě šperků ví, co se dá. Pro její rodinu jsou denním chlebem od roku 1885, kdy si pradědeček ve Florencii otevřel opravnu hodinek.
Když byla dítě, našli byste rodinný sejf právě v jejím pokoji, hned na konci postele. Její maminka měla jeden rituál: Když se s manželem chystali na večeři, do opery nebo třeba na večírek, vyskládala na postel všechny šperky a malá Carolina jí mohla pomoct vybrat poslední blyštivou tečku. A zatímco maminku zpravidla lanařila, aby si oblékla šperk jiný, ta ji na oplátku učila, že ne každý se hodí ke každé příležitosti. Carolina tehdy nemohla tušit, jak moc se jí tyhle základy vyjednávání budou jednou hodit…
Mimochodem, dělává to dnes stejně, když se obléká? Kdepak, vrtí hlavou. „Já šperky obvykle začínám.“ A pak už v pubertě prý věděla, že se její vnímání šperků radikálně liší od toho tradičního, jaké bylo vlastní rodině. „Nestála jsem o šperky, které se hodí jen někdy, jen někam. Lákaly mě zábavné kousky, jaké nosily moje kamarádky. Doma to nechápali. Proč bych je nosila, když mám tak krásné opravdové? Jenže ty mně zase připadaly nudné…“
Značka navazuje na bohatý šperkařský odkaz rodiny Bucci. Sahá až do konce 19. století, tehdy Carolinin pradědeček otevřel ve Florencii opravnu hodinek
Stejný ateliér, nová vize. Carolina Bucci vnímá překážky jako výzvu, nejednou musela kvůli svému návrhu přijít i se zcela novou technikou výroby.
Vlastní cestou
Sprezzatura. Italské slovo nemá český ekvivalent. Filozofii, na jaké šperkařka vystavěla vlastní značku, ale vystihuje dokonale. Užívá se, když se vám podaří, aby něco sofistikovaného, co vyžaduje velkou péči, působilo na oko nenuceně, naprosto jednoduše. Carolinina láska k lehkosti je silná. Tak silná, že dokonce i její oblíbené jídlo je pasta al limone, vypráví. Osvěžující letní rychlovku z těstovin, smetany a citronu byste našli třeba také na svatebním menu, když si brala svého muže. Dávají si ji při každém výročí.
Nenechte se však zmást, značku nesoucí její jméno rozhodně nezaložila předkům natruc. Právě naopak. Chtěla svou prací dokázat, že i luxusní šperky mohou být zábavné – a jejich tradiční, ruční výrobě tím měla v úmyslu otevřít dveře do budoucnosti. A přestože nakonec uspěla, rodina si její vizí dlouho tak docela jistá nebyla.
„Nikdy jsem od táty neslyšela: ‚Jasně, jdi do toho, bav se!‘“ vypráví, pobavená tou představou. „Většina rodiny by vám podle mě potvrdila, že kdybych nebyla šperkařka, mohla bych se živit jako právnička. Nikdy se totiž nevzdávám, naučila jsem se argumentovat tak, abych dosáhla svého.“
To si ze všeho nejdříve žádalo dokonale porozumět šperkařství. Učila se i metodou pokus-omyl. Ještě dnes, kdy je její stejnojmenná značka zavedená, se nechá při realizaci své vize máločím zastavit. Pokud je potřeba nové techniky, vymyslí ji. Pokud na to neexistuje správný nástroj, nechá ho vyrobit.
Do světa
Zatímco spolu hovoříme, na krku se jí blyští náhrdelník z nejnovější kolekce Downtown. Je překvapivě krátký, vlastně působí spíš jako choker. Na 20milimetrových korálcích navlečených na lurexové šňůrce se zlatým zakončením se střídají tři různé povrchy: polodrahokamy a smalt doplňuje osmnáctikarátové zlato s pro značku typickým florentským finišem. Více o něm později. Náhrdelník je k dostání v šesti barevných kombinacích, každá nese jméno po některé z newyorských čtvrtí: Soho, Nolita, Bowery, Tribeca, Greenwich Village a Gramercy.
Jak řekl Andy Warhol: „Uptown je pro lidi, kteří už něčeho dosáhli. Downtown je místo, kde se o to právě teď pokoušejí. Já žiju Uptown, ale miluju Downton.“ Umělcova slova ke Carolině promlouvají a kolekci koncipovala coby poctu Velkému jablku. Stejně jako Florencie má pro ni zvláštní význam.
Do New Yorku – mámina rodného města – v osmnácti letech odjela studovat umění a později šperkařství. A právě tam nabyla dostatečné sebevědomí, aby se dál nemusela ptát a zkrátka začala pravidla, co tou dobou už dobře znala, porušovat. To ji záhy proslavilo.
Její šperky se dostaly až k legendární stylistce Pat Field a přes ni k dodnes snad nejslavnější Newyorčance. Postava Carrie Bradshaw ze Sexu ve městě, ztvárněná Sarah Jessicou Parker, nosila v celé poslední řadě seriálu její náramky Lucky z 18karátového zlata a barevných hedvábných vláken – luxusní varianty bavlněných náramků přátelství, jaké Carolina coby dítě prodávala na plážích Forte dei Marmi, kam s rodinou jezdívala na prázdniny. Co je víc sprezzatura?
„Tehdy jsem ještě šperky vyráběla doma,“ vzpomíná. „Už jsem měla po škole a pracovala jsem pro ostatní společnosti, abych získala zkušenosti. Takové mají nesmírnou hodnotu. Lépe si díky nim ujasníte, co chcete dělat a co naopak ne.“
Strhla se tehdy lavina zájmu? „Byla to jiná doba. Na televizi jsme se dívali, když pořad zrovna běžel. Lidé si seriál nahrávali a pak si ho přetáčeli a zkoumali, co která z postav nosí. Kdyby se to stalo dnes, po komerční stránce by to byla jednoduše bomba. Stačilo by pár kliknutí, a náramek by byl váš. Tehdy musel člověk pátrat. I to mělo samozřejmě svoje kouzlo,“ vypráví Carolina.
Najednou svoje šperky viděla v časopisech. Nosily je sestry Hiltonovy a Lindsay Lohan. Sarah Jessica Parker je po dotočení seriálu koupila ostatním herečkám jako symbol přátelství. Přitom za tím vším nebyla kampaň, vše jelo samo, rychle a bez plánu. „Nebylo to ohromující, to ne, ale věděla jsem, že nemůžu přestat.“
V novém světle
Svůj první, vlajkový butik si Carolina otevřela až v roce 2007, poté, co se přestěhovala do Londýna, kde posledních dvacet let s mužem a dětmi žijí. Dodnes byste ho našli na stejné adrese – 22 Motcomb Street, pouhých pět minut od Hyde Parku, pár ulic za pozemkem Buckinghamského paláce.
Ani tady, zpátky v Evropě, neměla nouzi o zájem módních ikon. Je pravda, že její první klientkou byla v Londýně Victoria Beckham? „Ano. Faktura číslo jedna. Myslím, že s Davidem slavili desáté výročí svatby a Victoria jim jako dárek nechala vytvořit speciální náramky, které spolu ladily, s iniciálami jejich dětí. Tou dobou už měla mých šperků spoustu a žertovala, že jí David náramky neustále bere.“
Doma v Itálii z toho nikdo až tak u vytržení nebyl. Rozhodně to tak tedy nevypadalo. „Je to vlastně docela vtipné,“ uvažuje nahlas Carolina. „Vím, že je na mě moje rodina hrdá, ale rozhodně to u nás doma není ve zvyku dávat najevo.“
Když loni v září otevírala první butik značky ve Florencii, dorazili kromě klientů i přátelé – a samozřejmě rodina. Během večera odposlechla, jak si její tatínek povídá s hosty. Pěl na ni chválu, jak je hrdý na tohle a tamto… Ale – namítl jeden z hostů – řekl to vůbec někdy dceři? „Toho večera za mnou přišel a pověděl mi to. Tak to zkrátka máme. I já od svého týmu slýchávám, že naše úspěchy nikdy neslavíme a neustále se jen soustředíme na to, co by šlo udělat lépe. Asi to mám v krvi.“ Na moment se zamýšlí. „Pravdou je, že pro mě nic není větší pochvalou, než když vidím naše šperky na někom na ulici nebo v restauraci. Na někom, kdo mě ani nezná. To mě činí opravdu šťastnou. Práce hotová.“
Zbrusu nový florentský butik byste našli jen kousek od ateliéru na Ponte Vecchio, kde šperky pod rukama zkušených řemeslníků vznikají. Zřejmě nejsem první, kdo se ptá, nakolik je pro ni důležité, aby výroba zůstala ve Florencii. „Samozřejmě bychom produkci mohli přesunout třeba do Asie, zvýšit tím její rychlost a také ušetřit spoustu peněz. Moje odpověď ale je a vždycky bude: Ne. Když jsem v osmnácti odjela do New Yorku, dalo mi to odstup, díky kterému jsem mohla Florencii docenit. Je krásná, historická, ztělesňuje tradici a dědictví. Když tam vyrůstáte, zvyknete si na to a vlastně vám to připadá trochu nudné – stejně jako moje pubertální vnímání šperků. Chcete od toho utéct! Jenže pak vycestujete a zjistíte, jak důležité je tradici uchovávat.“
„Když jsem svou značku založila, věděla jsem, že na to chci jít jinak, ale že šperky musejí vznikat v našich dílnách. O mnoho let později mě v tom znovu utvrdil covid. V Itálii se všechno zavřelo a já sledovala, jak to našim šperkařům láme srdce. Nejen kvůli celé té situaci, ale také proto, že byli najednou zavření doma bez možnosti věnovat se tomu, co milují a v čem se neustále zdokonalují. Cítili se mizerně. Hledali způsoby, jak pokračovat. Někteří pracovali z garáže…“
Dnes, když v dílně na Ponte Vecchio skončí, často chodí okolo butiku. Pozdraví dívky, které tam prodávají, a šperky, které by se dřív rovnou zabalily a odeslaly do zahraničí, si šperkaři mohou náhle prohlédnout vystavené ve výloze. „Je docela neuvěřitelné sledovat, jak se jim přitom v pohledu zračí hrdost.“
Carolina jejich řemeslo udržuje při životě také prostřednictvím učňovského programu, který má za cíl zažehnout lásku ke šperkařství u mladých lidí. „Jsou věci, které vás šestiměsíční online kurz nenaučí. Je potřeba se jim věnovat celý život.“
Pro šperky značky Carolina Bucci je stejně jako precizní řemeslo příznačná hravost. Ta se odráží třeba v barevné paletě zvolených kamenů.
Nejvyšší čas
Náhrdelník Downtown není to jediné, co se dnes na Carolině blyští. Nevšimnout si jejích hodinek? Nemožné. Jde o model Royal Oak od Audemars Piguet. „Můj muž to má s dárky o trochu těžší než většina,“ směje se. „Nemůže mi kupovat šperky. To je velká kategorie, která letí oknem.“ Hodinky představují světlou výjimku. Letos je to třináct let, co Carolina hledala ty pravé. Měla vcelku jasnou představu, žádné jí ale neodpovídaly. „V té době byly všechny hodinky pro ženy buď titěrné, nebo růžové a poseté diamanty. Nic z toho jsem nechtěla. Připadalo mi to jako pohodlný způsob, jak smýšlet o dámských hodinkách.“
Pak si na ulici v New Yorku všimla ženy, která měla na zápěstí model ne nepodobný tomu, o jakém snila. Pro dámskou ruku byl docela velký, ale zase ne mohutný, zhotovený ze žlutého zlata a bez zbytečných příkras. Šlo o pánský model Royal Oak představený v roce 1972, navíc s ocelovým pouzdrem.
Ještě štěstí, že je Carolinin muž James Pyner obchodník s uměním. K pětatřicetinám pro ni sehnal vintage hodinky z roku jejich uvedení a Caroline později začala se značkou AP spolupracovat. V den našeho rozhovoru má na sobě royal oaky s pouzdrem a náramkem z černé keramiky, jejichž číselník zdobí moiré efekt. „V dnešní době, kdy se vše komunikuje přes fotografii nebo video, to není úplně ideální,“ směje se Carolina. Ale copak nejsou ty nejlepší věci v životě plně docenitelné pouze na vlastní oči, na vlastní kůži?
