Za domem najdeme spíš trampolínu než míchačku. Jak se měnil fenomén chalupaření

V knize České chaty: architektura za branou každodennosti, kterou vydala agentura Idealab, je mimo jiné citován spisovatel František Nepil. Vášeň každého pořádného chataře popsal s vtipnou výstižností: „Chalupník odchází z tohoto světa s lítostí, protože odchází vždycky předčasně. Vždy zanechá nedokončenou práci a nenaplněné plány a k břehům onoho světa se vydává s hlavou plnou starostí, kdo to udělá za něho.“

Češi pochopitelně nejsou jediným národem, který si chataření a chalupaření zamiloval – nedají na něj dopustit ani Skandinávci, Rusové, Chorvaté či Slovinci. Petra Schindler-Wisten z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR ale ve zmíněné publikaci vysvětluje, že zásadním rozdílem oproti zahraničí, který činí české chataření a chalupaření jedinečným, je výjimečné citové pouto, jež nás s ním svazuje.

Kniha zprvu líčí historii chalupářského mikrosvěta, do něhož – ať planetou hýbe, co chce – uniká dle statistik pravidelně pětina Čechů. To doplňují výmluvné fotografie Pavla Štechy, který chalupáře a chataře fotil za socialismu ve chvilkách, kdy měli nejvíc napilno. Rýče, míchačky nebo cirkulárky se přitom probouzely k životu už brzy po pátečním poledni. Ne nadarmo se říkalo pátek – malá sobota…

Z lepené smrkové biodesky na železné konstrukci vznikla díky architektům Jakubu Marešovi a Ladislavu Trpákovi chata Posedka v Pyskočelech. Jde o takzvané glampingové ubytování pro hosty, uvnitř se skrývá jen malý pokojík.

V publikaci najdete i rozhovory s několika zanícenými mladými chalupáři (mimo jiné architekty a designéry) a desítky fotografií novějších českých chat a chalup, které jsou pastvou pro oči. „Vybrali jsme ty, které považujeme za krásné a inspirativní,“ píše v úvodu knihy její autor Radek Váňa. Připomíná, že rekreační objekty nemusejí být vždy svérázným paťatým „udělátkem“, jak tomu často bylo za minulého režimu, kdy sehnat (kvalitní) materiál, ale i odborné návody, „jak na to“, vyžadovalo leckdy nadlidské úsilí.

„Když si stavíme víkendové domy a domky, bereme si k tomu architekty mnohem častěji, než tomu bylo dřív,“ objasňuje Radek Váňa s tím, že dnes se také jezdí do druhých domovů s jinými záměry než vypustit duši při kmitání kolem záhonu s jahodami či stloukání kůlny. Jaká je tedy moderní podoba tradičního českého „sportu“ a co této proměně předcházelo?

Od romantiky s kytarou k nekončící dřině

Největšího rozkvětu se stavění rekreačních oáz a jejich následné zušlechťování dočkalo v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. Tehdy mnohým Čechoslovákům dávalo těšení se na „chaloupku“ sílu přežít týden plný více nebo méně předstírané či zbytečné práce.

Po páteční schůzi se tedy startovaly trabanty a škodovky: přívěsy se plnily cementem, kufry špekáčky a pivem a jelo se. Režim si všímal, že u občana panuje rozdíl mezi mírou entuziasmu při budování socialistického hospodářství a při budování nového plůtku kolem pozemku. Toleroval to, ale podle toho, co líčil slavný moderátor Přemek Podlaha, nad kutilskou horečkou nejásal.

Nevraživost mezi ‚náplavou‘ a starousedlíky. Seriál Osada s nadsázkou vypráví o českém fenoménu chalupaření

Proslulý Podlahův Receptář nejen na neděli, který se těšil před revolucí a koneckonců i po ní velké oblibě, čekal dlouho jen jako koncept v šuplíku Československé televize. Jak kdysi Přemek Podlaha popsal v pořadu ČT Retro, scénář dal v Československé televizi na stůl v roce 1970. „Tehdejší ředitel Růžička mi řekl, že jsem se zbláznil, že jede normalizace a že na takové věci není čas, že neexistuje.“

Soudruzi dali projektu zelenou až o sedmnáct let později, a tak v roce 1987 z televizí Tesla nebo Orava poprvé zazněla znělka s textem Ivana Mládka o budižkničemu Toníčkovi, který nemá žádný koníček, a přesto dokázal oslnit manželku pravého kutila a zahrádkáře.

V sedmdesátých letech se podoba pobytu na chatě či chalupě velice odlišovala od toho, jaká byla o padesát let dříve. Právě někdy v meziválečné době se těšily oblibě sešitové knížečky s příběhy z Divokého západu, takzvané rodokapsy (romány do kapsy). Kovbojská romantika inspirovala nejprve pár obyvatel z městských dělnických vrstev hledat vlastní dobrodružství. Prahli po spojení s přírodou a vyráželi za toulkami po osamělých koutech luhů a hájů.

První chaty začali budovat na místech, kam bylo obtížnější se dostat, třeba i ve skalách, a čas na vytoužené samotě vyplňovali drnkáním na kytaru, táboráky a zútulňováním vnitřku jednoduché boudy z prken zvířecími lebkami a všelijakými vydělanými kožkami. Později si spřízněné trampské duše začaly zakládat celé osady, často byly postavené velice pěkně a s citem pro okolní krajinu.

Po podobném relaxu časem zatoužily i vyšší společenské vrstvy, které si ovšem budovaly letní sídla ve stylu moderní prvorepublikové architektury. Další vlna zájmu o chataření vypukla po druhé světové válce. „Nejprve se začaly pro rekreační účely využívat prázdné domy po odsunutých Němcích v pohraničí, později také stavení uvolněná v důsledku socialistické industrializace ve vnitrozemí,“ píše Petra Schindler-Wisten.

Zde je nutné vysvětlit, že chata a chalupa vznikaly jako dva – jak urbanisticky, tak architektonicky – odlišné objekty, přestože oba pojmy většině lidí splývají v jeden. Chata měla podobu jednoduchého stavení pro ryze rekreační účely, stála tak většinou u lesa, řeky nebo jezera.

Chalupa je podle Petry Schindler-Wisten definovaná jako tradiční kamenný venkovský dům s pevnou konstrukcí, který původně sloužil k trvalému bydlení. V rekreační chalupy se kromě klasických stavení proměňovaly například bývalé mlýny, pily, sklárny nebo kovárny. A v neposlední řadě tyto budovy nesly možnost celoročního ubytování.

Někdy v šedesátých letech se podoba chat a chalup proměnila: lidé se odklonili od inspirace trampingem a lákala je představa zahradních měst. Začali často stavět na vlastní pěst, z materiálu, který zrovna sehnali. „Každá taková chata nesla pečeť osobní kreativity, šikovnosti a fantazie svého stavitele, což se projevovalo v originálním designu a použití různorodých prvků,“ podotýká Petra Schinder-Wisten.

Začala vycházet odborná literatura, v níž chalupáři nacházeli rady od architektů, jak přistupovat ke stavebním úpravám, aby si domy zachovaly stylovou čistotu a autenticitu. Tak se podařilo zachovat i některé památky lidové architektury a stará venkovská stavení, která chátrala.

Po okupaci Československa sovětskými vojsky se Češi přimkli ke svým víkendovým královstvím ještě víc. Jednak si tím vynahrazovali zakázané cestování, jednak se ale přestalo pracovat v sobotu, takže na zahradě a u táboráku mohli strávit o den víc. Pro čím dál více rodin se stávaly dostupnými i automobily, a tím se otevřela možnost hledat si chatu i v mnohem větších vzdálenostech od domova (v průměru mají dnes Češi své rekreační domy 100 kilometrů od domova).

V trafikách se začal objevovat nový časopis Chalupář a fenomén byl často zobrazovaný i ve filmech či seriálech – stačí vzpomenout na slavné Chalupáře z roku 1975. Když už nešlo zobrazovat idylku dovolené u moře, bylo chalupaření výtečným náhradním námětem. Normalizace jela na plné obrátky a režim se obyvatele velkoměst pokoušel přesvědčit, že ideálem bydlení je život v panelácích na nově vystavěných sídlištích. Moc se mu to nedařilo, lidé se naopak ještě víc zajímali o víkendový únik do přírody.

Teď už jim lahodil jak pohled na louky a lesy, tak „apolitická“ atmosféra a osobní prostor, kterého se (vícegeneračním) rodinám ze sídlišť mezi čtyřmi „papírovými“ stěnami pohříchu nedostávalo. V neposlední řadě se v době, kdy Čechoslováci našli ovoce a zeleninu většinou jen v konzervě nebo zavařovačce, vyplatilo pěstovat si vlastní na záhonech. Majetný socialistický občan byl ten, který měl chalupu a auto. Největším luxusem pak bylo moci si dovolit ozdobit zahradu bazénem či saunou a obývák krbem.

Pařezová chaloupka i domek ve výšinách

Nebylo překvapením, že po roce 1989 ustoupil zájem o chataření a chalupaření trochu do pozadí. Češi cestovali a věnovali se všemu dalšímu, co jim bylo po čtyřicet let odpíráno. Postupně se ale ke své vášni vraceli, otevření hobby marketů znamenalo možnost si své hájemství vyšperkovat třeba i pěkným zahradním nábytkem, který za socialismu neexistoval.

Odbornice na transformaci chataření a chalupaření v Česku Dana Fialová, působící na Katedře sociální geografie a regionálního rozvoje Přírodovědecké fakulty UK, konstatuje, že na přelomu tisíciletí už druhé bydlení nebylo záležitostí nekonečné práce.

Chalupaření Češi milují. Polovina tráví volno v Česku, vedou chalupy

Lidé si jezdili víc odpočinout – například zahrady se staly zčásti nebo zcela okrasnými a za chalupou najdeme spíš trampolínu pro děti než míchačku. Na druhou stranu udělat něco „vlastníma rukama“ je příjemný pocit, tím spíš, když už to není nutnost, ale zábava. Dnes tak nafukovací bazén nebo posezení s grilem opět lemují rybízové keře či záhony s rajčaty.

V Česku je k dnešku odhadem na půl milionu rekreačních nemovitostí. Patříme tedy mezi země s nejhustším počtem chat a chalup na obyvatele. Podle statistik severu Českovdatech.cz připadá na tisíc obyvatel 744 cest na vlastní chalupu ročně. Předčí nás jen Kypr a Finsko. Frekvence využívání druhého bydlení se poprvé masivně zvedla v době ekonomické krize v roce 2008, kdy najednou nebyly finance na cestování do zahraničí nebo pobyt v hotelech či lázních.

Už na přelomu milénia přitom rekreační sídla začala hrát více rolí: do těch lépe vybavených se lidé z měst začali natrvalo stěhovat na důchod, mladá generace tady chtěla vychovávat děti kvůli kvalitnějšímu životnímu prostředí a není tomu tak dávno, co se rozmohl trend objekty pronajímat dovolenkářům – buď těm, kteří sami chatu nemají, nebo těm, kteří nechtějí být připoutaní k jednomu místu a putováním po cizích chatách poznávají různé regiony. Za covidu pak lidé, kteří mohli pracovat „z domova“, objevili možnost, jak si tady udělat kancelář – a řada z nich se toho drží dodnes.

Rozmohl se třeba i glamping, trend, jehož jméno vzniklo na základě spojení dvou slov: glamour (lesk, luxus) a tramping. Jde třeba o přepychově vybavené stany, obytné vozy a maringotky nebo maličké domky na stromech či na vodě. Přitom jsou často energeticky zcela soběstačné a vybavené chytrými technologiemi. Novým typem druhého bydlení jsou i rekreační byty v apartmánových domech, zejména v horských střediscích.

„Jejich existence je předmětem bouřlivých diskusí, zda na jejich místě neměly stát raději hotely, které by poskytovaly pracovní příležitosti, či domy pro nové trvalé obyvatele. Často je jim přezdíváno ,domy duchů’, neboť jejich využití bývá sporadické. Předmětem dohadů bývá i jejich fyzický vzhled v souvislosti s obavou o narušení genia loci dané lokality,“ píše v jedné z kapitol publikace České chaty: architektura za branou všednodennosti geografka Dana Fialová.

Mohutný zájem o relaxaci a úkryt na venkově Češi vykazovali v době pandemických lockdownů; tehdy trh s nemovitostmi zažil opravdový boom a ceny chat a chalup šplhaly nahoru. Na dračku šly i objekty, které bylo předtím těžké prodat, najednou se i fajnovější Češi spokojili s partyzánskými podmínkami – suchým záchodem, nevalným vytápěním či absencí elektřiny. To ještě národ netušil, že bude zakrátko zkoušený prudkou inflací – mnoho majitelů se proto chat zase zbavovalo. Podle realitních společností ale i při dnešní drahotě stojí na jednu chatu nebo chalupu řada zájemců.

Dům s dírou v průčelí se nachází v Polánce ve Středočeském kraji a její hlavní autorkou je Lenka Míková. Interiér není veliký, ale opticky se prostor zvětšuje díky zrcadlení a průhledům.

V publikaci České chaty si také můžete prohlédnout sofistikovaná stavení navržená renomovanými architekty. Najdete tady například fotografie exteriéru i důmyslné řešení interiéru Domu s dírou ve Středočeském kraji; stavba zaujme velikým kruhovým otvorem ve štítové stěně a uvnitř překvapí optickým rozšířením prostoru různými průhledy a zrcadlením. Chata u rybníka na Vysočině vypadá jako shluk čtyř domečků a její prosklené stěny z jedné strany skýtají pohled přímo na vodní hladinu. A výjimečný je třeba i dům Posedka v Pyskočelech, který ční vysoko nad rybníčkem a v prostoru „nožek“, na nichž stojí, se může třeba grilovat.

Kdo touží po odpočinku s příchutí pohádky, určitě ho nadchne Pařezová chaloupka v obci Zdobnice, jež si hoví v osamění na stráni obklopené lesy. Vznikla ze stavení, které majitelé opustili po druhé světové válce, a do doby, než se ho ujali noví vlastníci a povolaní architekti, bylo v žalostném stavu. Dnes je tady roztomilý domek s minimalistickým interiérem, kterému chybí jen jedno: Křemílek a Vochomůrka coby uvítací výbor na zápraží.