Král všeho podivného, který si hýčkal myšlenku, že „všichni žijeme ve snu“, přirovnával své nápady k rybám: „Pokud chcete chytit malou rybu, můžete zůstat na mělčině. Ale pokud chcete chytit velkou rybu, musíte jít hlouběji. Tam jsou ryby silnější a čistější, krásnější a větší. Jsou to ty nejmocnější nápady.“
David Lynch ve svém podvědomí, při denním snění, rozhodně nechytal mřenky. Pokud zůstaneme u jeho metafory, lovil hlubinné úhoře a rypouše, mořské čerty i dechberoucí živoucí fosilie – navíc s neskutečnou lehkostí. A dokázal pro jejich další život nacházet nespočet míst: pluly jeho kresbami, malbami, litografiemi, dřevoryty a fotografiemi, měnily se v roztodivné sochy a občas skočily i do jeho návrhů užitého umění. David Lynch byl také zapálený muzikant, a dokonce v sobě objevil herecký talent.
Na výstavě v DOX návštěvníci kromě stovek fotografií, litografií a kreseb najdou také komorní projekční místnosti s krátkými filmy Davida Lynche, pro které je typická silná výtvarná složka. Galerie díla získala z Los Angeles i z Paříže. | foto: Foto: Jan Slavík a archiv Centrum současného umění DOX
Být ve svých obrazech
Jeho příjmení se stalo adjektivem v Oxfordském slovníku především díky filmům jako Mazací hlava, Modrý samet, Zběsilost v srdci nebo seriálu Městečko Twin Peaks. Slovo „lynchovský“ slovník definuje jako „konfrontující surrealistické až zlověstné prvky se všedním každodenním prostředím“. Lidé si pod tím představují cokoli snového, fantaskního, bizarního, absurdního, mrazivého, temného, hororového – a zároveň groteskního.
Na lidi, věci i situace se David Lynch díval jako nikdo jiný; nikdy ho nezajímalo, jak by se měly vidět. Když mi bylo čtrnáct a dostala se mi do ruky knížka Temné stránky duše od Roberta Fishera, která mapovala jeho filmovou tvorbu do poloviny 90. let, zapamatovala jsem si z ní jeden citát, jenž neotřelost Lynchova vnímání vystihuje naprosto přesně: „Můžete vyfotografovat vnitřnosti mrtvé krávy a zvětšeninu si pověsit jako obrázek do obývacího pokoje – a každý vám bude tvrdit, jak je to krásné. Jakmile ale lidem řeknete, že je to mrtvá kráva, budou reagovat úplně jinak. Dokud to budou moci pozorovat jako strukturu a abstraktní věc, budou naprosto šťastní. Protože to je opravdu krása.“ Neviděl rozdíl mezi třpytivou hlavičkou mrtvého brouka zasazenou do kusu sádla a drahokamem v krabičce potažené sametem.
Výtvarné umění Davida Lynche je stejně záhadné jako jeho filmy – nebo spíš naopak: jeho filmy jsou stejně zvláštní jako jeho počiny s fotoaparátem, štětcem a tužkou. Nejdřív byl malířem, myslel jako malíř, a kameru si koupil proto, aby mohl „vlézt“ do svých obrazů. Zajímalo ho, jaké by to bylo – chvíli v nich pobýt. Co by se kolem něj dělo. A snil o tom, že zvuky, které slyší při malbě on sám, by mohli slyšet i ostatní. Mnohá jeho velká plátna nejsou nápadně plastická náhodou – barvy a všelijaké neidentifikovatelné hmoty vršil do „organických“ hrudek s divokou vášní. „Rád bych si do svých obrazů kousl,“ řekl jednou. Svůj poslední celovečerní snímek Inland Empire (2006) natáčel poprvé kompletně digitálně a projevil se přitom jako malíř víc než kdy jindy: experimentoval s rozmazáváním tváří, vrstvením obrazů a extrémními detaily. Jako by i na plochém plátně vytvářel texturu.
Do Lynchovy geniální mysli a prapodivných snů teď můžete vstoupit prostřednictvím stovek akvarelů, dřevorytů, kreseb, litografií a krátkých animovaných filmů v Centru současného umění DOX. Galerii se podařilo přivézt z Los Angeles a Paříže na čtyři sta autorových prací – a vznikla tak vůbec první ucelená výstava Lynche-výtvarníka v Česku. Ti, kdo ho znají jen jako režiséra zneklidňujících filmů, budou možná zaskočeni. Nejen tím, jak všestranným výtvarníkem byl, ale i tím, že i v jeho obrazech – ať už připomínají noční můry, nebo jsou nasáklé násilím, smrtí, deformovanými těly či (zvrácenou) sexualitou – lze najít absurdní humor. Pokud se tenhle zážitek dá k něčemu přirovnat, pak snad k jakékoliv velké retrospektivní výstavě Jana Švankmajera (oba umělci se znali a svou práci uznávali). A pokud si na výstavě Up in Flames zprvu nebudete vědět rady, může vám pomoct rada hrdinky Švankmajerova filmu Něco z Alenky: „Teď zavřete oči, jinak nic neuvidíte.“
Davida Lynche fascinovaly různé stroje, mechanismy, továrny, ale taky třeba oheň nebo deformovaná lidská těla. Mnoho z těchto námětů dotváří estetiku jeho filmů i výtvarných děl. Nerad věci kategorizoval: třpytivá hlavička mrtvého brouka mu připadala stejně krásná jako precizně vybroušený diamant.
Bezpečný vstup do nebezpečí podvědomí
„Když nemaluju, chybí mi malování,“ přiznával David Lynch. Proč se ale o jeho výtvarném díle nikdy nemluvilo stejně jako o jeho filmech, vysvětlil v memoárové knize Room to Dream (2018):
„Vždycky to bylo tak, že když děláte jednu věc, nemáte dělat jiné – například pokud jste známý jako filmař a zároveň malujete, vaše malování je vnímáno jako koníček, jako golf. Jste celebrita-malíř, tak to prostě je.“ V DOX teď divák žasne nad Lynchovým mimořádně širokým rozkročením napříč žánry. Na výstavě se o jeho pozornost přetahují realistické kresby s naprostou abstrakcí, která má mnoho podob. David Lynch se i proto těžko zařazuje do jakékoli škatulky – je v tom něco ze surrealismu, expresionismu, symbolismu i melancholie romantismu.
Součástí výstavy je i jeden z jeho prvních pokusů „rozhýbat obraz“ – snímek Six Men Getting Sick (spoiler: postavy vzplanou, nafouknou se a pak se pozvrací – velmi „lynchovské“), který běží ve smyčce na jedné z velkoformátových obrazovek za doprovodu sirén. K vidění je i Lynchův první krátký film Abeceda, jenž má dodnes moc přivodit dětem noční můry na celý zbytek života. Ke krátké formě se David Lynch vrátil v roce 2020, kdy svůj Požár doplnil hudbou polského skladatele Marka Żebrowského.
V jeho obrazech se opakují podobné motivy jako v jeho filmech – lidé se zvířecími hlavami, továrny, stroje v krajině, dráty, oheň, kouř, zranění, smrt, a především deformované nebo zmrzačené tělo. Lynche ale fascinovalo třeba i roztříštěné sklo, olejové kaluže, zuby, brouci nebo poranění hlavy (to zobrazil v každém svém filmu). Většině jeho výtvarných děl dominuje černá – barva, na kterou si potrpěl. S barvami obecně pracoval nerad. „Barva je pro mě příliš reálná. Omezuje mě. Nedovoluje mi příliš snít. Čím víc černé přidáte do barvy, tím víc se stává snovou.“ Z podobného důvodu si liboval v temnotě: „Temnota pro mě není totožná se zlem. Temnota především skrývá neznámo. Přitahuje mě, protože chci vědět, co se v ní dá objevit. A já rád zkoumám. Dokonce i když to, co objevím, je strašlivé nebo smutné – i tehdy mám skvělý pocit.“
Galerie DOX začala se studiem Davida Lynche v Los Angeles jednat o možnosti velké výstavy už vloni v dubnu. Rok předtím se podařilo zapůjčit deset litografií na úspěšnou výstavu KAFKAesque, která představila díla mezinárodních umělců inspirovaná osobností Franze Kafky. Hlavní kurátor Centra současného umění DOX, historik umění a vysokoškolský pedagog Otto M. Urban Lynchovu výtvarnou tvorbu sledoval léta. „Jeho zájem o výtvarné umění byl dlouho poměrně marginalizován a přehlížen,“ říká.
Urbanova představa o koncepci výstavy se od všech předchozích Lynchových expozic v evropských i světových galeriích za uplynulých dvacet let výrazně lišila. Nechtěl vytvořit „průřez“ nebo „ochutnávku“ všeho, čemu se Lynch věnoval – od obrazů a objektů přes svítidla, hudební nahrávky až po film –, ale zaměřit se především na kresby a akvarely. „Některé z těch, které se nám podařilo získat, nebyly nikdy vystavené. Kresba byla pro Lynche – jak sám mnohokrát zdůraznil – extrémně důležitá. V mnoha případech funguje jako něco velmi spontánního, autentického. Není v ní žádná spekulace jako u malby, která je pomalejší. Lynch pracoval v sériích, cyklech, řadách – a my jsme je chtěli ukázat komplexně, ne jako torza. Tím je, myslím, naše výstava v kontextu těch předchozích jedinečná,“ říká kurátor.
Aby mohl Otto M. Urban svou myšlenku vloni Davidu Lynchovi osobně představit, bylo pro něj klíčové setkání s ředitelem pařížského nakladatelství Item Éditions, v jehož dílně Lynch tiskl své litografie. Patrice Forest tehdy slíbil, že se Lynche zeptá. „Při té příležitosti mě dokonce vyfotografoval u grafického listu, na kterém Lynch mnohokrát pracoval, aby mu tím poslal i mou fotografii,“ popsal kurátor ve svém nekrologu Davida Lynche na stránkách Smrtelnik.cz.
Umělec nakonec se schůzkou ve svém domě v Los Angeles souhlasil. Působil prý přesně tak, jak ho popisovali jeho přátelé, kolegové a spolupracovníci: „Vyzařoval zvláštní klid a harmonii, mluvil s rozvahou a jemně se usmíval. Po setkání nás jeho osobní asistent ještě provedl ateliéry, dílnami a nahrávacím studiem.“ Zpětně se Otto M. Urban dozvěděl, že tehdy už vážně nemocný umělec (měl diagnostikovanou rozedmu plic) odmítal devadesát devět procent návštěv. I to svědčí o tom, že mu na pražské výstavě výjimečně záleželo. Nakonec se DOX podařilo získat od The David Lynch Estate v Los Angeles a Item Éditions v Paříži mnohem více děl, než bylo vůbec možné vystavit.
K vidění je i umělcův nejnovější cyklus, na kterém pracoval na podzim loňského roku – série sedmadvaceti drobných kreseb. Výstava tento počin staví do přímého kontrastu s Lynchovými nejstaršími obrazy z poloviny šedesátých let (první hraný snímek Babička natočil až v roce 1970). Na podobných protikladech staví galerie i další části expozice. Projekt je natolik rozsáhlý, že bylo nutné – víc než kdykoli v historii DOX – přestavět celý galerijní prostor.
Jsou Lynchovy výtvory, které najdeme na výstavě, tísnivé a zneklidňující? Jsou. Jak ale vysvětluje kurátor Urban, temné věci jsou součástí života nás všech a umění je podle něj bezpečná forma, jak tyto temné stránky zkoumat, aniž by se nás dotýkaly osobně. „Do temných hlubin se občas dostáváme všichni. A Lynchova umělecká díla pro nás mohou být určitým vodítkem, jak se v tom prostředí orientovat. Nechci tvrdit, že umělecké dílo je terapeutická pomůcka. Ale zkušenost, kterou můžete získat z té temné strany – ze stínů –, je zásadně obohacující a rozšiřuje to, čím jste jako osobnost. Každý, kdo je tomu otevřený, si tady určitě najde něco, co ho hluboce osloví.“
Pro Davida Lynche byla kresba nejrychlejším a nejautentičtějším způsobem vyjádření. Věnoval se jak realistickému zobrazení, tak divoké, expresivní abstrakci. Výstava v DOX na několika místech staví do kontrastu jeho rané práce s kresbami, které vznikly třeba ještě vloni.
Pod vším najdeš mravence
Jednou z mnoha záhad, které se rozprostírají kolem Davida Lynche, je protiklad mezi jeho šťastným dětstvím a celoživotní zálibou vytahovat z temných škvír mysli bubáky, které se jiní snaží umlčet.
Narodil se – jak sám říkával – do „extrémně šťastné rodiny“ v Missoule ve státě Montana v roce 1946. V typickém americkém městečku 50. let se většinu času všichni usmívali, hospodyňky vytahovaly z trouby třešňové koláče a na pozadí voňavé zeleně zářily bíle natřené domky s ploty, kolem nichž se skvěly růže a tulipány. Když pak Davidovi rodiče viděli jeho první hraný film Babička, zděsili se. Lámali si hlavu, kde se v synovi – kterého láskyplně opečovávali a který si žil jako v pohádce – vzaly představy o slizké hlízovité rostlině na posteli malého chlapce, která porodí starou ženu ve viktoriánském oblečení. Už jako dítě David Lynch pochopil, že i pod sebekrásnější slupkou se může skrývat cosi znepokojivého. Vzpomínal na moment, kdy ho ohromilo zjištění, že z nádherného kmene třešně na zahradě vytéká černá a žlutá smůla – a při bližším pohledu po ní spěchají houfy mravenců. Fascinace hmyzem, strukturami a detaily povrchů ho neopustila po celý život a propsala se jak do jeho filmů, tak do výtvarných děl.
Na střední škole se seznámil s otcem svého kamaráda, Bushnellem Keelem, který byl malíř. „Nejdřív jsem si myslel, že je malíř pokojů,“ vyprávěl později Lynch. Do té doby ho totiž vůbec nenapadlo, že by se někdo mohl vážně živit něčím, co měl sám jen za koníček vedle sportu a poslechu hudby. Keeler mu ukázal svůj ateliér, v jedné jeho části ho nechal tvořit a půjčil mu knihu The Art Spirit od Roberta Henriho. Tato publikace významného amerického malíře a pedagoga se pro Lynche stala bezmála biblí. Ukázala mu, že výtvarné umění není jen technika, ale především postoj – a že obraz může být upřímným deníkem osobního vidění. Henri své studenty vášnivě povzbuzoval, aby hledali vlastní cestu a nenechali se svazovat konvencemi. U Lynche to padlo na úrodnou půdu jako u málokoho.
Když v roce 1965 odjel studovat na Pennsylvania Academy of the Fine Arts ve Filadelfii, setkal se s realitou, kterou dosud neznal – a která ho zcela uchvátila. Bydlel tehdy s kamarádem v koutě města s „šílenou atmosférou“. Později toto období popisoval jako „nejkrásnější, ale zároveň nejhorší v životě“. Průmyslová čtvrť byla domovem „zvláštních lidí a těch nejčernějších nocí“. Dýchaly tu továrny, burácely vlaky, v ulicích se krčily pochybné putyky a vzduch byl plný kouře. Ve tvářích dělníků četl podivné příběhy – a i lidská obydlí měla přitažlivý vizuál.
„Měli tu záclony z igelitu a okna, která držela pohromadě jen díky lepicí pásce. V některých byly díry ucpané starými hadry,“ líčil v knize Temné stránky duše. Později, když už žil s manželkou v Los Angeles, zakusili několikrát vloupání do domu a na ulici byli opakovaně svědky násilí. I to formovalo Lynchův přístup k vidění světa jako místa přitažlivých rozporů – kýčovité nevinnosti a brutálního zla. Ve Filadelfii ho nadchla i márnice v sousedství. V límci a s kravatou čekal na nové přírůstky a zvědavě přihlížel, když se otevíraly pytle s mrtvolami. Pytle se pak čistily vodou a následně visely rozepnuté na šňůrách, aby uschly. „Vypadaly jako široká usmívající se ústa. Říkal jsem jim smějící se tašky smrti,“ vzpomínal Lynch v už citované knize a dodal: „Jestli chcete zažít něco, co vás donutí přemýšlet jinak, něco krásného a silného, pak navštivte městskou márnici o půlnoci.“
Na univerzitě maloval velká ponurá plátna. Vrhl na ně černou barvu a pak přidával ostré, hranaté tvary. Současně tvořil sérii kreseb, kterou nazval Industrial Symphonies – komplexní mozaiky z geometrických tvarů. Miloval Jacksona Pollocka, později také vzhlížel k Francisi Baconovi a Edwardu Hopperovi. Byl ve druhém ročníku, když vytvořil svou první animovanou projekci Six Men Getting Sick. Nehořel ambicí stát se filmařem, prostě se jím stal. „Přál jsem si, aby okraje obrazu zmizely, chtěl jsem se do něj ponořit,“ popisoval důvod, který ho přiměl k tomu, že si koupil svou první – použitou šestnáctimilimetrovou – kameru a natočil svůj první „opravdový“ krátký film: čtyřminutovou Abecedu. Velký úspěch přišel díky filmu Mazací hlava (1977), který běžel několik let (!) v New Yorku, Los Angeles i San Francisku v rámci půlnočních promítání. „Po pěti letech, kdy s Mazací hlavou – a pro ni – doslova žil, bylo Davidu Lynchovi jasné, že jeho budoucnost je u filmu. Přes svoji velkou lásku k malířství, která mu ostatně zůstala, si už nedovedl představit jinou tvůrčí činnost než natáčení filmu. Věděl, že tomuto povolání propadl tělem i duší,“ píše Robert Fischer v knize Temné stránky duše.
K barvám se stavěl zdrženlivě: „Barva je pro mě příliš reálná. Omezuje mě. Nedovoluje mi příliš snít. Čím víc černé přidáte do barvy, tím víc se stává snovou,“ říkal David Lynch.
Takové pěkné dítě
O Lynchovi jako režisérovi byly popsány stohy papíru. My se dál soustředíme na Lynche jako výtvarníka, přesto je dobré připomenout, že některé jeho výtvarné artefakty hrály ve filmech zásadní roli. Dodnes šokuje, děsí i dojímá třeba stěžejní „dekorace“ v Mazací hlavě: nedonošené (nelidské?) dítě s protáhlou lebkou, o které se hlavní postava Henry Spencer musí starat. Robert Fischer v knize Temné stránky duše píše, že touto žalostnou bytostí se možná inspiroval i surrealistický švýcarský umělec H. R. Giger při navrhování ikonické obludy pro film Vetřelec (1979) – Giger několikrát zmiňoval, že Mazací hlava patří k jeho nejoblíbenějším filmům. Lynch nikdy neprozradil, jak a z čeho loutku vyrobil a jak ji rozpohyboval. Stejně tak do konce života tajil „recept“ na podivnou směs, jejíž mohutné nánosy používal ke šperkování svých výtvarných děl. Ví se jen, že jednou z jejích nekonvenčních složek byl popel z cigaret – denně jich vykouřil tři krabičky.
Lynchova filmová kariéra se rozjela (jeho Sloní muž z roku 1980 byl nominován na sedm Oscarů), svá výtvarná díla se však dlouho zdráhal ukazovat veřejně. To se změnilo až ve druhé polovině 80. let, kdy jeho tvorbu objevil Leo Castelli – nejvýznamnější americký galerista a ředitel slavné galerie Leo Castelli v New Yorku. Nadchl se pro obrazy s motivem „elektrických dětiček“, jak Lynch nazýval své mužíčky s nudlovými těly. „Ten člověk ví, co dělá. A to nejen v řemeslném slova smyslu. To vše je pro mne velkým překvapením, protože obvykle se taková profesionální úroveň najde jen u někoho, kdo se věnuje výhradně malířství,“ komentoval později zážitek Castelli. Nakonec si Lynch našel galerii Jamese Corcorana, byť se v malbě stále necítil silný. James Corcoran mu zorganizoval dvě výstavy – v New Yorku a Los Angeles, v roce 1991 vystavoval i v Tokiu. „Lynchův zájem o výtvarnou tvorbu byl stále intenzivnější. Jeho dílo čítá stovky litografií, fotografií, kreseb, stejně jako objektů, instalací, obrazů i nábytkového designu. Každé z těchto témat by stálo za samostatnou výstavu. Jejich zajímavou spojnici představuje třetí řada seriálu Twin Peaks, kterou Lynch uvedl v roce 2017. Odkazů k jeho výtvarné tvorbě je v tomto 18hodinovém filmu nespočet,“ připomíná kurátor Otto M. Urban.
O svém tvůrčím procesu toho Lynch nikdy moc nenamluvil, natož aby poskytoval nějaká vysvětlení. „Je pošetilé snažit se vysvětlovat lidem filmy Davida Lynche, protože jsou natočené tak, aby vyvolávaly zmatek, ale to lidem nezabránilo v hledání odpovědí,“ napsal editor webu ARTnews.com Alec Greenberger. Stejnou lákavou nejednoznačností je prosycena jeho další umělecká činnost. Jak zmiňuje ředitel Bonnefantenmusea v Maastrichtu Stijn Huijts ve výstavním katalogu Someone is in my House: „Konečnou odpověď na otázku po skrytém významu svého díla dal sám Lynch: ‚Co to znamená, nevím.‘“
