Olivrejovaný dveřník před Grand Hotelem v Brightonu dirigoval přijíždějící mercedesy, poršáky
a audiny. Můj manžel prosvištěl kolem a mířil na kilometry vzdálené veřejné parkoviště.
"Co blbneš?!" utrhla jsem se na něj a pokračovala tónem, kvůli kterému údajně v komunistických rádiích nenechávali po ránu číst zprávy hlasatelky. (Nižší a méně naléhavé mužské hlasy prý tolik nedrásaly nervy posluchačů.) "Nebudeme přece tahat postýlku takovou dálku! Valet nám auto zaparkuje."
"Auto ano," procedil manžel, "ale ne škodovku."
Nafoukla jsem se jako balon a dožadovala se vysvětlení. Jak by se někdo mohl stydět sednout do naší zánovní, rozkošné zelenočerné Fabie? Ještě příští ráno u snídaně jsem útočila, ať mi vysvětlí své idiotské chování.
"To nepochopíš," odtušil a zmizel za hradbou novin.
Měl pravdu. Psal se rok 2000 a řemeslníci, kteří si v naší londýnské barabizně podávali dveře, se mohli popukat smíchy. "Paninko, vy ale musíte být patriotka. Haha hahaha, škodovka!" Ale zbabělci zbabělí, stejně jako všichni naši známí a příbuzní, kteří se rovněž (bez ohledu na mé podráždění) nepokrytě bavili naším odvážným nákupem, mi do očí nikdy neřekli žádný ze stovek v Anglii tolik populárních vtipů:
"Víte, jaký je rozdíl mezi tím, lézt z ovce a ze škodovky? Když lezete z ovce, tak se nemusíte tolik stydět."
"Víte, jak zdvojnásobit cenu škodovky? Naplníte nádrž benzinem."
"Víte, co znamená škodovka na kopci? Zázrak."
Mezi Angličany kolovaly stovky notoricky známých fórků, za které by se nemusel stydět ani trabant. A existovala teorie, že čeští komunisté do Anglie své levné poruchové kraksny vyvážejí, aby tu způsobily chaos a s ním rozklad místního dopravního systému.
Fabie byla první škodovka, která měla velmi pozitivní odezvu. Ale jenom mezi dopisovateli motoristických rubrik. Octavii odborníci rovněž chválili, ale jejímu prodeji, odstartovanému v roce 1998, nepomohla ani bombastická reklamní kampaň v hodnotě deseti milionů liber. Výsledky prodeje byly tak zoufalé, že každá Octavie byla v Anglii kvůli neúčinné reklamě o čtyři tisíce liber dražší. A 60 % dotázaných odpovědělo stejně jako vždy předtím, že by si škodovku v žádném případě nekoupili. Vypadalo to, že ani kvalita, ani nízká cena s Angličany nehne. Škodovku? Díky, nechci mít z ostudy kabát!
A pak se (řekněme Čechům, zní to hrdě!) podařil neuvěřitelný kousek. V televizi se rozběhla reklama, v níž si Angličané s nadšením prohlížejí a zkoušejí nádherné auto, ale na poslední chvíli překvapeně zjistí, že je to škodovka,
a prchnou z krámu. Angličané se neradi vidí coby omezenci s předsudky, a tak hned po několika týdnech kampaně nikoli šedesát, ale pouhých 42 procent lidí prohlásilo, že by si škodovku nikdy nekoupili.
Když jsme se po dvou letech vrátili z Washingtonu, tak jsem naši a k ní přilehlé ulice nepoznávala. Anglická střední třída nejenže přesedla do škodovek, ona si je zamilovala.
Poslední reklama na škodovku byla v Anglii ukázkou bezprecedentního triumfu ještě nedávno těžce zruinované značky. Sledujeme, jak se auto vyrábí z cukru, čokolády
a marcipánu, že se dělá jako ten nejlepší dort. Nikdo se už za škodovky neomlouvá, nemusí vysvětlovat, jak jsou skvělé, jenom se řidičům připomíná, že mají proč je milovat. Sebevědomí, které z reklamy čiší, vzalo dech i prodejcům těch nejluxusnějších značek.
Se škodovkou se dá dnes směle zajet k hlavnímu vchodu Grand Hotelu. A hlavně: ty ponižující vtípky si už skoro nikdo nepamatuje. A když ano, nemůže je dát k dobru. Působil by trapně.
a audiny. Můj manžel prosvištěl kolem a mířil na kilometry vzdálené veřejné parkoviště.
"Co blbneš?!" utrhla jsem se na něj a pokračovala tónem, kvůli kterému údajně v komunistických rádiích nenechávali po ránu číst zprávy hlasatelky. (Nižší a méně naléhavé mužské hlasy prý tolik nedrásaly nervy posluchačů.) "Nebudeme přece tahat postýlku takovou dálku! Valet nám auto zaparkuje."
"Auto ano," procedil manžel, "ale ne škodovku."
Nafoukla jsem se jako balon a dožadovala se vysvětlení. Jak by se někdo mohl stydět sednout do naší zánovní, rozkošné zelenočerné Fabie? Ještě příští ráno u snídaně jsem útočila, ať mi vysvětlí své idiotské chování.
"To nepochopíš," odtušil a zmizel za hradbou novin.
Měl pravdu. Psal se rok 2000 a řemeslníci, kteří si v naší londýnské barabizně podávali dveře, se mohli popukat smíchy. "Paninko, vy ale musíte být patriotka. Haha hahaha, škodovka!" Ale zbabělci zbabělí, stejně jako všichni naši známí a příbuzní, kteří se rovněž (bez ohledu na mé podráždění) nepokrytě bavili naším odvážným nákupem, mi do očí nikdy neřekli žádný ze stovek v Anglii tolik populárních vtipů:
"Víte, jaký je rozdíl mezi tím, lézt z ovce a ze škodovky? Když lezete z ovce, tak se nemusíte tolik stydět."
"Víte, jak zdvojnásobit cenu škodovky? Naplníte nádrž benzinem."
"Víte, co znamená škodovka na kopci? Zázrak."
Mezi Angličany kolovaly stovky notoricky známých fórků, za které by se nemusel stydět ani trabant. A existovala teorie, že čeští komunisté do Anglie své levné poruchové kraksny vyvážejí, aby tu způsobily chaos a s ním rozklad místního dopravního systému.
Fabie byla první škodovka, která měla velmi pozitivní odezvu. Ale jenom mezi dopisovateli motoristických rubrik. Octavii odborníci rovněž chválili, ale jejímu prodeji, odstartovanému v roce 1998, nepomohla ani bombastická reklamní kampaň v hodnotě deseti milionů liber. Výsledky prodeje byly tak zoufalé, že každá Octavie byla v Anglii kvůli neúčinné reklamě o čtyři tisíce liber dražší. A 60 % dotázaných odpovědělo stejně jako vždy předtím, že by si škodovku v žádném případě nekoupili. Vypadalo to, že ani kvalita, ani nízká cena s Angličany nehne. Škodovku? Díky, nechci mít z ostudy kabát!
A pak se (řekněme Čechům, zní to hrdě!) podařil neuvěřitelný kousek. V televizi se rozběhla reklama, v níž si Angličané s nadšením prohlížejí a zkoušejí nádherné auto, ale na poslední chvíli překvapeně zjistí, že je to škodovka,
a prchnou z krámu. Angličané se neradi vidí coby omezenci s předsudky, a tak hned po několika týdnech kampaně nikoli šedesát, ale pouhých 42 procent lidí prohlásilo, že by si škodovku nikdy nekoupili.
Když jsme se po dvou letech vrátili z Washingtonu, tak jsem naši a k ní přilehlé ulice nepoznávala. Anglická střední třída nejenže přesedla do škodovek, ona si je zamilovala.
Poslední reklama na škodovku byla v Anglii ukázkou bezprecedentního triumfu ještě nedávno těžce zruinované značky. Sledujeme, jak se auto vyrábí z cukru, čokolády
a marcipánu, že se dělá jako ten nejlepší dort. Nikdo se už za škodovky neomlouvá, nemusí vysvětlovat, jak jsou skvělé, jenom se řidičům připomíná, že mají proč je milovat. Sebevědomí, které z reklamy čiší, vzalo dech i prodejcům těch nejluxusnějších značek.
Se škodovkou se dá dnes směle zajet k hlavnímu vchodu Grand Hotelu. A hlavně: ty ponižující vtípky si už skoro nikdo nepamatuje. A když ano, nemůže je dát k dobru. Působil by trapně.
