Socialistická reklama byla ožehavá půda plná paradoxů. Samostatnou kapitolou v ní tvořila míra erotiky. V padesátých letech nesmělo být modelkám propagujícím kosmetiku či šperky pořádně vidět do tváře, aby jim žena z lidu nezáviděla krásu; k propagaci zboží pro export se ale klidně používal motiv sexy „pin-up girls“. V sedmdesátých a osmdesátých letech byly ženská tvář i tělo sice zobrazované zřetelně, ale s mikroskopickým množstvím erotiky. A zase: v podnicích zahraničního obchodu vymýšleli úředníci pro fotografy bizarní zadání, kdy polonahé ženské tělo mělo prodávat třeba i kovoobráběcí stroje a hojně ňader propašovali soudruzi též na své firemní kalendáře.
Na začátku normalizace si v reklamě, a především v módní fotografii udělal jméno Dušan Šimánek – i přes ryze stupidní zadání dokázal pořídit snímky špičkové kvality a v nesvobodné době se snažil o co největší tvůrčí volnost. Módu fotil především pro Mladý svět a musel – stejně jako jeho kolegové z oboru – překonávat různé překážky spojené s prací v socialistickém Československu: bojovalo se s věčným nedostatkem kvalitních filmů a vybavení, pro vyvolané snímky se jezdilo i stovky kilometrů, profese modelky formálně neexistovala, z říše snů byla profesionální záblesková světla, takže se po domácku vyráběly napodobeniny, často životu nebezpečné.
„Zatímco v západním světě pracovaly na reklamních zakázkách celé týmy, český reklamní fotograf si sám vytvářel zadání, scénář, oslovoval modelky na ulicích a v barech nebo využíval svou manželku, děti, lopotně si vyráběl nejrůznější rekvizity i záblesková světla do ateliéru a různě upravoval fotografické vybavení,“ upřesňuje text v publikaci Socialistická imaginace státního socialismu (Reklama v Československu 1948–1989) připravené Národním muzeem.
Když Dušan Šimánek v roce 1975 začal spolupracovat s Mladým světem, viděl na módní stránce modelky, které stály před objektivem jako tvrdé Y. Především šlo o to, ukázat model detailně, estetika fotografie byla vedlejší. Dušan Šimánek si ale usmyslel, že dívky rozhýbe a vnese na módní stránky tehdy jednoho z nejčtenějších časopisů jiný styl.
Dnes je mezi módními fotografy uznávaným nestorem. Na podzim navíc bude mít výstavu Ticho III a příští rok by měla vyjít také jeho monografie.
“V Mladém světě se mě jednou zeptali, ať si rozmyslím, jestli chci spolupracovat s chartistkou, nebo fotit pro ně. Řekl jsem, že budu radši spolupracovat s ní, a nic se nestalo. “
Lidovky.cz: K focení jste se dostal neobvykle – vyrazil jste na trénink potápěčů. Jak to přesně bylo?
Měl jsem kamaráda, se kterým jsme se hlásili na stejnou průmyslovku a chodili na přípravku, kde se učila malba. Byl vyučený malíř pokojů a taky potápěč. Mě potápění vždycky strašně přitahovalo, miloval jsem film oceánografa Jeana-Michela Cousteaua Svět ticha. A tak mě kamarád začal brát na tréninky potápěčského klubu. Někteří z kluků pod vodou fotili flexaretem, protože si na něj uměli vyrobit vodotěsné pouzdro. A já chtěl pod vodou fotit taky. Tak jsem poprosil ježíška – flexaret jsem k Vánocům dostal, ale pouzdro ne. Takže jsem začal fotit na souši.
Lidovky.cz: Už odmala jste kreslil, maloval, modeloval. Na střední uměleckoprůmyslové škole jste studoval scénografii. Jak se stalo, že to u vás fotka mezi výtvarnými obory vyhrála?
Na průmyslovce jsme na předmět fotografie měli profesora Rudolfa Skopce, a i díky němu mě to začalo zajímat se vším všudy. Četl jsem o fotografii všechny možné knížky, vyptával se – a on z toho byl samozřejmě nadšený. Podporoval mě, a dokonce jsem k němu chodil na návštěvy, kde mi ukazoval další knížky a fotografie: měl třeba sbírku Drtikola a Sudka. Učil i na FAMU a se studenty navštěvovali známé fotografy.
Začal mě brát s sebou a takhle jsem se dostal i k Sudkovi. Byl to fascinující, upřímný člověk, byl jsem z něj absolutně nadšený. Pak mi profesor Skopec doporučil, abych se přihlásil do fotoklubu ČKD. Tam jsem se seznámil s Mirkem Pokorným, který studoval FAMU, a ten mě zase seznámil s Annou Fárovou (historička fotografie).
Lidovky.cz: A tehdy vás focení definitivně strhlo?
Ano, mě scénografie bavila, ale když jsem skončil se školou, nechtěl jsem v tom pokračovat. Člověk v té profesi není svobodný, musíte se ohlížet na scénář, na režiséra, kdežto při focení jsem mohl být víc sám za sebe. Na FAMU jsem ale začal studovat až v pětadvaceti, do té doby jsem se na to necítil.
Lidovky.cz: Ale už po střední škole jste se začal věnovat reklamě?
Nejdříve jsem fotil divadelní představení a byl jsem jako fotograf zaměstnán na různých místech. Pak jsem dostal zakázku od kamaráda-grafika, který dělal ve Strojexportu – prý jestli bych pro ně nechtěl zkusit fotit stroje. Dokonce mi půjčili drahý fotoaparát značky Hasselblad – a musím říct, že to bylo docela zajímavé. Vyrazili jsme s nějakým nakladačem, já si vlezl nahoru a chtěl jsem, aby se mnou zajížděl do hromady kamení. Bylo v tom napětí a síla. A jim se fotky líbily, protože byly dynamické. Mně se zase líbilo, že jsem v té době mohl dělat trochu podle sebe, takže jsem pro Strojexport fotil dlouho ještě s kamarádem fotografem Zdeňkem Helfertem. Akorát se výsledek musel předkládat komisi Českého fondu výtvarného umění.
Lidovky.cz: Proč?
Všechny zakázky týkající se reklamy se musely fakturovat právě prostřednictvím fondu. Podnik chtěl mít dobře nafocené stroje, ale podle komise musely fotografie mít i nějakou výtvarnou hodnotu. Takže se udělala jedna série fotek vysokozdvižných vozíků, kterou komise orazítkovala jako „výtvarné“, a pak druhá, kterou zadavatel skutečně použil.
Lidovky.cz: Mnoho výrobků jste fotil s modelkami, i když to třeba nedávalo smysl. Takové prvoplánové „krášlení“ reklamy na lepidlo nebo dlaždičky ostatně někdy vidíme ještě dnes.
Dostal jsem od podniků hrubé zadání, které bylo ovšem většinou stejné: měla by tam být žena a mělo by to být sexy. Mně připadalo, že se ředitelé snad předhánějí, kdo udělá odvážnější reklamu nebo kalendář. Já tomu říkal socialistické porno. Hlavně to dělaly firmy, kterých se týkala kovovýroba. Jejich zaměstnanci si pak fotky lepili na pracovní skříňky. Snažil jsem se v zadání a zpracování najít nějakou logiku, vymyslet to tak, aby to nebyla „jen“ nahá holka mezi obkladačkami.
Musím říct, že mi pomohlo právě předchozí studium scénografie – na škole jsme mimo jiné pracovali v dílnách, vyžadovala se technická zručnost. Když jsem třeba fotil pro hliníkárnu, uměl jsem poskládat hliníkové profily a vymyslet z nich konstrukci, do které jsem mohl modelku zasadit tak, aby to aspoň kompozičně mělo smysl.
Lidovky.cz: Stalo se někdy, že se zakázkou nebyl podnik spokojen?
Jen jednou. S grafikem Karlem Čapkem jsme vymysleli scénu, kde se nad postelí s rodinkou vznáší oblouk různých spotřebních předmětů – nesl pracovní název „socialistický sen“. Chtěl jsem se vyhnout tomu sexy ženskému tělu, tak jsem pro reklamu na zboží vymyslel zmíněnou kompozici. Byla to strašná piplačka, museli jsme každou tu věc naaranžovat na speciální konstrukci. Já s tím byl spokojený, ale neprošlo to.
Lidovky.cz: Jak vám to vysvětlili?
No že to nebylo sexy! Ale proplatili mi aspoň skicovné, protože to byla opravdu náročná práce. Já jsem tu fotku později použil jako plakát na svoji výstavu.
Neprůstřelná zásada zněla: když reklama, tak krásná žena. Ať už šlo o propagaci spotřebního zboží, bot nebo kalendář hliníkárny Závod Slovenského národného povstania.
Tvorbě pro Mladý svět se Dušan Šimánek věnoval jedenáct let, díky němu se časopisecké stránky o módě staly velmi populární. Někdy se vedle fotografií modelek objevovaly i střihy oblečení.
Lidovky.cz: Anna Fárová ve vaší monografii z roku 2006 napsala, že když jste fotil módu pro Mladý svět, proměňovaly se pod vaším vedením modelky v herečky a móda a reklama v „překvapivé divadelní inscenace“. Jak jste se dostal do v té době hodně populárního Mladého světa?
Už v roce 1978 až 1979 jsem se svou přítelkyní Danou vytvářel jen pro sebe jakési módní fotografie. Její kamarád Mirek Kloss pracoval jako grafik právě v Mlaďáku. Řekl, ať ty fotky přinesu ukázat do redakce. Tehdy už v časopise existovala módní stránka – šlo hlavně o to, ukázat nějaký model a návod, jak si ho ušít doma.
Za těch jedenáct let, co jsem pro ně dělal (do roku 1986), se z jedné stránky postupně stala dvoustrana, kterou vymyslel grafik Vladimír Nagaj, někdy měla podobu plakátu. Focení mi zadávala redaktorka Mirka Moutelíková a fotily se modely návrhářek, které v nich často pózovaly samy. Snažil jsem se, aby to mělo nějakou atmosféru, tím jsem se vlastně stal známým.
Lidovky.cz: V publikaci Reklama v Československu, kterou připravilo Národní muzeum, se autoři zmiňují o tom, že nebylo úplně snadné sehnat modelky, ta profese oficiálně ani neexistovala. Manekýnkám z Ústavu bytové a oděvní kultury (ÚBOK) se říkalo „propagátorky zboží“ a bylo jich pár. Vy jste byl těch fotografů, kteří dívky oslovovali na ulici?
Ne, na tohle já jsem neměl. Byl to problém, protože někdy se sice hodily modelky z ÚBOKu, ale bylo jich tam skutečně třeba jen osm, stávaly se rychle okoukané – a taky je ÚBOK potřeboval pro sebe, připravoval přehlídky a vlastní propagaci. Fotografové si mezi sebou dohazovali známé, které vypadaly dobře. Já jsem se znal s Fredem Kramerem (fotograf módy a reklamy z 50. a začátku 60. let) a ten mi doporučil dívky, které se tím nějak živily, ale nepracovaly pro ÚBOK. Vezměte si, že neexistovala ani profese vizážisty, takže se holky líčily a česaly samy. Když jsem fotil venku, buď jsme šli na lokaci pěšky, nebo jeli tramvají.
Lidovky.cz: Mohl jste si dovolit nějakou zakázku v reklamě odmítnout?
Později jsem se věcem, kde to mělo být hlavně „sexy“, vyhýbal. Ne že bych na tom byl finančně dobře, ale pokud zakázka neměla logiku, tak se mi to nechtělo dělat. Ale vadil mi třeba i přílišný tlak na to, jak měl vypadat výsledek. Například Rapid (československá reklamní agentura) vydával magazín o módě. Nechtěl jsem se na něm podílet, zadání byla příliš direktivní. Naopak třeba při focení plakátů pro Exico v roce 1980 jsem měl úplně volnou ruku. Když jsem koncem 80. let pracoval pro Centrotex, odmítl jsem fotit modelky a fotil jsem jen textil, ze kterého jsem vytvářel různá zátiší. To mě bavilo, protože u toho byl klid.
Lidovky.cz: Fotograf si zařizoval všechno: vymýšlel koncepci, sháněl modelky a lokaci, vyráběl si rekvizity, když bylo třeba. Navíc si musel poradit s tím, kde sehnat film, který byl za socialismu neustále nedostatkovým zbožím.
A ještě byl problém s vyvoláváním, firmy sídlily třeba až v Teplicích, takže jsme museli pokaždé jezdit až tam. Já jsem byl ale naštěstí vybavený. Ještě před školou jsem poznal jednoho Jugoslávce z FAMU, který prodával Sinar (značka švýcarských velkoformátových fotoaparátů). Otec mi na něj půjčil, takže jsem měl dobrý základ. V roce 1974 jsem se pak seznámil s Iren Stehli, Švýcarkou, jejíž matka byla původem Češka. Iren nejdřív v Praze studovala češtinu a pak FAMU a já jí pomáhal. Mohla zajet do Německa, nakoupit a přivézt – objektivy i materiál. Jsme dodnes velcí přátelé.
Lidovky.cz: Na FAMU se v sedmdesátých letech propagační fotografie jako taková nestudovala, důraz se kladl na volnou tvorbu. Nebyla profese reklamního fotografa vnímaná jako něco pokleslého?
To nevím, já jsem si tím vydělával na volnou tvorbu. To bylo něco úplně jiného, vnitřního. Navíc mělo focení módy tu výhodu, že jsem se stal známým a – co si budeme povídat, každý jsme ješitný. A moji ješitnost to nějakým způsobem uspokojovalo. Tím pádem jsem ve své tvorbě mohl být vnitřně svobodnější, nemusel jsem si čechrat ego. Takže to pro mě bylo svým způsobem skvělé spojení. U reklamy jsem měl cenzuru i autocenzuru, hledáte logiku, klíč. Předtím, než jsem se začal zase věnovat vlastnímu focení, jsem si musel dát pár dní přestávku, abych na něj nepřenášel reklamní způsob myšlení.
Lidovky.cz: Skoro celý život jste se kamarádil s historičkou fotografie Annou Fárovou. Jak jste se vlastně sblížili?
Učila nás v prváku na FAMU. I díky ní jsme se seznamovali s děním venku, se zahraničními osobnostmi fotografie. Když podepsala Chartu 77, vyhodili ji z FAMU i UMPRUM. Rok předtím zemřel Sudek a odkázal jí svou pozůstalost. Přizvala mě a Iren Stehli k jejímu roztřídění a katalogizaci. Bylo to úžasné, protože nám rukama prošlo celé jeho dílo. Večer, když jsme skončili, jsme si otevřeli flašku a povídali si. Tím jsme se hodně sblížili.
Lidovky.cz: Měl jste někdy problém s tím, že se přátelíte s chartistkou?
V Mladém světě se mě jednou zeptali, ať si rozmyslím, jestli s ní chci spolupracovat, nebo pro ně fotit. Řekl jsem, že s ní radši budu spolupracovat, a oni mě nechali fotit dál. Nic se nestalo. Byla tam navzdory okolnostem dobrá atmosféra.
Lidovky.cz: Asi vás museli formálně postrašit. Vy jste dokonce s Annou Fárovou pomáhali americkému fotografovi Irvingu Pennovi s prací v Praze.
To bylo až roce 1986. Annu pustili do New Yorku, protože tam přebírala cenu. A tenkrát jí ředitelka MoMA (The Museum of Modern Art) říkala, že Irving Penn má v plánu fotit v Praze lebky zvířat v Národním muzeu – a že by tady potřeboval pomoci s jednáním s úřady a taky nějaké zázemí. „Dušane, mám pro tebe překvapení, přijede Penn a přijede k tobě,“ řekla mi Anna. To bylo úžasné, věděla, že ho mám ve velké oblibě. Byl to zážitek.
V muzeu se udělalo takové ministudio, kam se nosily lebky, a u mě v ateliéru se pak vyvolávalo. Asistoval se mnou ještě fotograf Jirka Poláček. Na výstavu do Ameriky (Cranium architecture, New York, 1988) jsme pak samozřejmě nemohli, ale vyšel k tomu katalog a viděli jsme negativy. A máme od Penna společné portréty nás tří – Anny, mě a Jirky.
V roce 1986 pomáhal Dušan Šimánek slavnému americkému fotografovi Irvingu Pennovi s fotografováním lebek zvířat v pražském Národním muzeu. Na památku má od Penna několik portrétů s Annou Fárovou a fotografem Jiřím Poláčkem.
Lidovky.cz: V polovině osmdesátých let jste s focením módy pro Mladý svět skončil. Už vás to netěšilo?
Měl jsem pocit, že se už jen opakuju.
Lidovky.cz: Ale v reklamě jste pokračoval i po revoluci. Jak na to prostředí vzpomínáte?
Reklama se strašně rozběhla a práce byla dobře placená. Tím, že jsem měl v reklamě jméno, nechávali mi zezačátku volnou ruku. Vzpomínám si, jak jsem v roce 1995 dělal například celý katalog pro OP Prostějov podle svého. Také při tvorbě kalendářů pro Investu, Slávii a Stock jsem měl celkem volnost. Ale většinou tvůrčí volnost neexistovala, koncem 90. let byla zadání striktní a ten diktát byl nakonec vyčerpávající. Nejdřív si zvyknete, ale pak vyhoříte. Takže jsem už pak dělal jen menší zakázky a začal se věnovat jiným věcem.
Lidovky.cz: Ve volné tvorbě jste se vždy snažil zachytit dobu – v osmdesátkách jste fotil stěny ve vystěhovaných žižkovských bytech před asanací a fasády paneláků, pak vám do oka padly vzory plastových ubrusů, pozornost před pár lety vzbudil i váš Herbář vytvořený z umělých květin. Ten vznikl jak?
Jezdili jsme se ženou do vietnamské Sapy pro exotická koření. Já tam najednou viděl obchod přímo vystlaný umělými kytkami, byly jich tisíce. Jednu jsem si koupil, to jsem ale ještě nevěděl, co s ní, jen mě fascinovala. Chtěl jsem vytvořit nějaký příběh, ale jak? Nechtěl jsem prvoplánově kritizovat fakt, že svět zaplavujeme plastem. Zašel jsem do obchodu podruhé, abych si květin nakoupil víc, a koukám, že úplně vzadu sedí Vietnamka, která je skládá po dílcích dohromady. Doma jsem je zkusil rozebrat a okamžitě mě napadl herbář. Dělal jsem na něm asi pět let ve volných chvílích, bylo to strašně pracné.
Lidovky.cz: Neotřele jste zachytil i dobu covidovou.
Cestou z domova do ateliéru byly všude na ulicích pohozené roušky, přišlo mi to úplně neskutečné. Chtěl jsem na epidemii nějak zareagovat, ale fotit prázdné ulice by mě nebavilo. Tak jsem vzal rukavice, pinzetu, pytlík a začal je sbírat. Snažil jsem se je ukládat přesně tak, jak jsem je našel.
Lidovky.cz: To jste byl docela odvážný.
Své ženě jsem o tom ze začátku radši neřekl. Používal jsem pak samozřejmě dezinfekci. Udělal jsem ze svých nálezů zvětšeniny a sestavil je do sbírky. A také jsem sérii artefaktů zarámoval.
Lidovky.cz: Hned po revoluci jste vyfotil Václava Havla na plakáty Občanského fóra. Nakonec se z fotografie stal oficiální prezidentský portrét. Byla to ale vlastně náhoda.
Byla. Kamarád Joska Skalník mi 16. prosince 1989 zavolal, že má Václav první vystoupení v televizi. Říkal: „Hele, Vašek je napudrovanej, co kdybychom k tobě pak přijeli do ateliéru a ty bys ho vyfotil pro Občanské fórum?“ Naštěstí jsem měl zrovna na návštěvě kamaráda z Berlína, tak jsem ho rychle v ateliéru posadil jako modela a připravil si světla.
Lidovky.cz: Znal jste se tehdy s Václavem Havlem?
Párkrát jsme se viděli, protože jsme měli společného kamaráda Bohdana Holomíčka. Věděl jsem, že se nerad fotí.
Jak to dál probíhalo?
Nejdřív přijela takzvaná Havlova ochranka, kterou vedl John Bok. Pak přijel Václav, trochu nervózní, tak jsem ho sem posadil, trošku jsme si povídali, vyfotil jsem ho na velký formát. Celé to trvalo pár minut, déle nechtěl. Udělaly se z toho plakáty, načež ho zvolili prezidentem. Václavovi se má fotka líbila – já věděl, že nemá rád, když je mu vidět krk, takže je pod obličejem stín –, a prý jestli ji můžou použít jako prezidentskou fotku. Souhlasil jsem. Volali mi pak z ČTK – to bylo absurdní. Jak jsem si prý mohl dovolit fotit prezidenta, že je to jejich práce. Řekl jsem, že v době, kdy jsem ho vyfotil, by ho oni určitě nefotili. Navíc tehdy ani nebylo jasné, že bude prezidentem.
Lidovky.cz: Jak jste se na konci devadesátých let sžíval s digitálními fotoaparáty?
Začal jsem s nimi docela pozdě, musel jsem, protože klienti už nechtěli film – bylo drahé ho vyvolávat a museli pak fotky skenovat. Svoje věci jsem si ale dál dělal na analog.
Lidovky.cz: Fotíte na něj někdy i dnes?
Teď už ne, protože není materiál a také není nikdo, kdo by ho zpracoval. Přejít na digitál mi chvíli trvalo, dlouho jsem si ho testoval. Vlastně s ním dodnes pracuju, jako kdybych dělal s velkým formátem. Takže jen tak zuřivě necvakám, ale fotím ze stativu. Používám Nikon a objektivy Hasselblad, takže ostření a expozici nastavuju ručně.
Lidovky.cz: V současné době také pracujete pro Ateliér Langhans.
Palác Langhans (firma Langhans se od konce 19. století specializovala na portréty významných osobností; po roce 1948 tu vzniklo družstvo Fotografia Praha) zrestituovala moje spolužačka z FAMU, která ho zrekonstruovala. Při té příležitosti se v domě našly historické negativy Ateliéru Langhans, který portrétoval významné osobnosti přelomu 19. a 20. století, a začala velká rekonstrukce.
Začátkem 50. let přitom komunisti zlikvidovali přes dva miliony negativů, vyvezli to na skládku. U kotelny se při rekonstrukci našla skříň s tisíci zachráněnými negativy, pak se našly další. Když se archiv zpracoval, vznikly z toho dvě tematické výstavy, které jsem kurátoroval, a pak jsem byl požádán o digitalizaci, jestli bych celý ten archiv nezpracoval do kolekce. Dávám archiv dohromady od roku 2013 dodnes a teď by o něm měla vyjít velká publikace. Je to úžasná práce, která má smysl.
“Focení módy mělo tu výhodu, že jsem se stal známým – a to uspokojovalo moji ješitnost. Ve volné tvorbě jsem si už nemusel čechrat ego a byl jsem vnitřně svobodnější. “
