Hodiny na Letenském náměstí ukazují přesně čtvrtou odpolední. Jdu vlastně včas, jen o šest hodin později. Opírám se do dveří argentinské pekárny Cruz a vtom už si všímám Elišky Monsportové, známé pod uměleckým, mezinárodně přívětivějším pseudonymem Elis Monsport.
Možná jste v Artisème zahlédli jedno z jejích mistrovských děl, zrcadlo Above. Možná jste ve vyhlášených pražských restauracích Alma nebo Štangl pili z jejích sklenic. A možná jste si všimli její skleněné stěny na městském úřadě ve Vratimově. Ano, stěny. Eliška se jako jedna z mála u nás věnuje velkoplošné rytině do skla. Během října se bude instalovat okno o velikosti 2,5 x 2 metry, které vidíte na fotografii od Jakuba Straky.
Přičtěte zakázky pro Ministerstvo kultury České republiky, bankovní instituci J&T Bank, značky Du Coeur, Port of Stars a Scent Roche nebo třeba módní návrhářku Terezu Rosalii Kladošovou, a stejně půjde pouze o zlomek její tvorby.
Eliška se na mě už přes dveře usmívá a vítá mě slovy: „Nepotykali jsme si?“ Její shovívavost k mojí nedochvilnosti je tím obdivuhodnější, že mezi její nejsilnější stránky patří právě organizovanost. Týdny, někdy měsíce plánuje na hodiny – a dnešek pro ni byl výzvou i bez mého přičinění. Kromě focení pro Esprit o desáté ranní, po kterém jsme si měli povídat původně, tráví den nekončící byrokracií spojenou s její první výstavou v New Yorku. Nejvíc ji trápí jeden obzvlášť záludný, leč naprosto klíčový formulář pro galerii. Deadline? ASAP. Eliška odlétá za tři dny.
Newyorská výstava Collectible: The fair for 21st century design – platformy pro současný sběratelský design – nabídla mezi 5. a 8. zářím tři z jejích děl, která vznikla právě pro tuto příležitost a měla by avizovat Eliščino nové umělecké směřování. No, ne tak docela nové. Stále půjde o rytinu do skla, stále o stejnou inspiraci, tedy přírodou. Především by si však nyní ráda odpočinula od spoluprací a věnovala se volné tvorbě, vedle užitého, sběratelského designu pak zejména sochám a nástěnným objektům.
Součástí výstavy v New Yorku byl také zrcadlový nástěnný objekt z oceli a tří různých skleněných komponentů, které svými povrchy evokují letní slunce odrážející se na vodní hladině.
Jak se stalo, že jste vystavovala v New Yorku?
V březnu jsem s Collectible vystavovala v Bruselu a pořadatelé se zmínili, že by rádi zorganizovali edici také v New Yorku. Ihned mě to zaujalo a požádala jsem je, aby mi dali vědět, pokud by se výstava skutečně konala. Ozvali se v létě, já poslala přihlášku a vybrali mě.
Je účast na takové výstavě velkou investicí?
Zprvu jsem uvažovala o sekci Curated, která je nejlevnější, a i tak mi připadala velice drahá. Navíc bych v jejím rámci bych mohla mít vystavené pouze jedno dílo. Jasně, pořád je to účast na výstavě v zahraničí, což je skvělé, ale s jediným vystaveným dílem si návštěvník nemá šanci udělat obrázek o mé práci a snadno se stane, že objekt přejde úplně bez povšimnutí. S pořadateli jsem nicméně byla nadále ve spojení, chtěla jsem vytvořit objekt na míru tématu téhle kurátorské sekce. A jim se moje představa líbila natolik, že mi nakonec nabídli sekci Bespoke, kde bych mohla vystavovat objekty tři. Dávalo mi to smysl. Asi ale nemusím říkat, že se tím investice ještě navýšila, a to jak o účast, tak o produkci, protože tou dobou byly ty tři objekty stále ještě jen v mé hlavě.
Jak jste finance nakonec vyřešila?
Podařilo se mi prodat několik větších věcí.
Neměla jste možnost využít grantu?
I kdyby tu ta možnost byla, granty jsou běh na dlouhou trať, a já jsem neměla čas čekat, jestli dostanu peníze, abych mohla vystavovat. Navíc mám už díky ostatním designérům určitou představu o tom, v jaké výši se takové granty pohybují, a možná to nevyzní nejlíp, ale pro mě by i sto dvě stě tisíc bylo v kontextu celkových nákladů směšnou částkou. A když pominu, že bych ani neměla kapacitu to řešit, měla bych s tím morální problém.
Jak to?
Grantové peníze obecně – ať už jsou určené na cokoliv – by se měly podle mě využívat tam, kde jsou nezbytné. Když to řeknu napřímo, tak moje tvorba je svým způsobem přežitek, a pokud takový přežitek nefunguje sám o sobě, možná by neměl existovat vůbec.
Radikální postoj. Věříte na přirozený výběr?
Vlastně ano. Nás designérů je poměrně dost, a kdyby měl každý čerpat granty, aby vůbec mohl dělat, co dělat chce… Na druhou stranu mi připadá skvělé mít někoho, kdo vám finančně pomáhá, protože je pro něj osobně vaše tvorba zajímavá a vnímá ji jako investici.
Jakými způsoby pro vás může být taková investice do výstavy v New Yorku návratná?
To se uvidí, je to velký risk. Mám z toho každopádně dobrý pocit. Paralelně řeším možnost spolupráce s jednou newyorskou galerií, která na mou tvorbu velice kladně reaguje. To samozřejmě ještě neznamená, že si tam někdo něco koupí, ale stačilo by, aby se na Collectible prodala všechna tři vystavená díla, a pokryly by se mi náklady. A úplně od věci není ani to, že si vás na takové výstavě někdo všimne a něco si nechá vyrobit na míru.
Říkala jste, že se z Collectible ozvali v létě. Co na takovou last minute produkci vlastně řekli v novoborské sklárně, se kterou spolupracujete?
Že by mi rádi vyšli vstříc, ale mají celozávodní dovolenou a pec je vyhaslá. (směje se) Jenže já jsem nemohla čekat. Musela jsem proto hledat jinou sklárnu. Našla jsem tak jinou v Novém Boru, která byla v provozu, i pro tak velkou věc měla naštěstí prostor a byla ochotná mi pomoct, jen bylo třeba pár ústupků od původní vize. Ne všechno, co jsem zamýšlela, bylo možné provést. Namísto kouřového skla jsme například sklo obalovali rubínem.
Jeden ze tří objektů – kávový stolek, který umělkyně v září vystavovala v rámci newyorské edice Collectible: The fair for 21st century design. Právě v rytině do skla, ať už jde o vázu nebo velkoplošné dílo, Eliška vyniká.
Sklářství je poměrně nákladný obor. Umím si představit, že metoda pokus-omyl se může prodražit. Do jaké míry svou tvorbu plánujete a kolik prostoru můžete nechat náhodě?
Plánuju ji dopodrobna. Nehledě na to jde u každého objektu stejně dost o štěstí a člověk se musí umět přizpůsobit nepředvídatelným okolnostem. Co zbývá? Připadá mi, že u mojí profese není možné se na něco striktně upínat. Kdybych pokaždé lpěla na původní vizi, už tady dávno nejsem. Neuživila bych se.
Vaše práce je jedinečná jak technikou, tak estetikou. Jaké bylo prostředí, ve kterém jste vyrůstala? A nakolik se odrazilo do vašeho dnešního vkusu?
Pocházím z Beskyd, vyrůstala jsem v rodinném domě se zahradou, kde vkus nehrál důležitou roli. Tím nechci říct, že jsem vyrůstala v nevkusu, ale estetickou stránku naši zkrátka při zařizování domácnosti zvlášť nezohledňovali. Když myslím na domov, vybavuju si, že byla všude šílená spousta věcí. Což tedy zrovna v ateliéru mám, já vím…
Zároveň tam máte čisto, jako by všechno mělo svoje jasně dané místo. Dózy s vlastnoručně nasbíranými a nasušenými bylinkami jsou vyrovnané na policích jako v obchodě, vaše práce krásně vystavená hned naproti…
Snažím se v tom mít systém. Já mám totiž ráda chaos, ale musí být strukturovaný. A připadá mi, že je to na mé tvorbě vidět. Vědomě do ní vnáším chaos, ale pokaždé ho pak něčím učešu, začistím. Možná to je něco, co jsem si odnesla z domova. Pokud jde o můj domov, tam toho chci mít co nejméně. Svým způsobem jsem totiž zároveň minimalistka. Nepotřebuju mít výstavu sloníků.
Výstavu sloníků?
(směje se) Aby bylo jasno – mám svoji mámu ráda. Ale moje dětství se neslo v duchu utírání prachu pod soškami sloníků. Naši si nedávno nechali udělat novou, krásnou kuchyň. Polička se sloníky ustála i to. Vlastně mi připadá geniální.
Je pro vás důležité, aby měli vaši blízcí – přátelé, partner – vkus?
Ano. Je to povrchní a v důsledku je daleko důležitější, jestli je mi s daným člověkem dobře, jenže vkus má určitou výpovědní hodnotu. Dá se z něj vyčíst, v co člověk věří, zkrátka jaký je. Řekla bych, že moji přátelé i partner mají dobrý vkus. Samozřejmě je to i otázka peněz. Člověk může mít sebelepší vkus, ale nemusí mít možnost všechno dotáhnout, jak by si přál. A myslím, že každý z nás má doma něco, co nám připadá cool, a pak taky něco, na co úplně hrdí nejsme.
Sklenice Forester patří mezi vaše nejznámější díla. Z čeho doma pijete?
Právě z nich.
Takže u vás neplatí, že kovářova kobyla chodí bosa?
Dlouho to tak bylo, než z toho partner pomalu začínal být nepříčetný – a já jsem mu nakonec musela dát za pravdu, že to nedává smysl, a skleničky donesla i domů.
Na střední jste studovala hrnčířství. Proč jste se přihlásila na UMPRUM do Ateliéru skla Ronyho Plesla?
Původně jsem chtěla studovat K.O.V. (ateliér Koncept, objekt, význam, který tehdy vedla Eva Eisler). Přijela jsem proto na konzultace, kde mi řekli: „Myslíme, že by ses měla jít podívat spíš za Ronym.“ A tak jsem za ním šla, chvíli jsme si povídali – a bylo rozhodnuto.
Co vás na skle přitahovalo?
Představovalo pro mě zajímavý balíček. Z keramiky jsem byla zvyklá, že si člověk dělá všechno sám, od skicování přes točení a glazování až po pálení. Můžete projít celým výrobním procesem bez cizí pomoci. To u skla nejde. Je potřeba být o to organizovanější a pečlivější, umět věci zařídit, správně na huti vysvětlit svou představu… Zároveň si vždy můžete najít něco svého a podílet se. Neumím si představit, že bych jen navrhovala a výrobu zadávala. Baví mě, když má věc otisk autorovy ruky.
Věděla jste, do čeho jdete?
Vůbec.
Popravdě řečeno mě to překvapuje. Měl jsem za to, že na UMPRUM se hlásí lidé, kteří se danému oboru už věnují, třebaže laicky. Mají pro něj vášeň. Vy jste ji objevila až tam.
Přesně tak. Myslím, že to zároveň ilustruje, co už jsem říkala, a sice že jsem v pohodě s tím, přizpůsobit se okolnostem.
Umělecké obory jsou známé tím, že je v nich obtížné se prosadit a uživit.
To je pravda. Celou výšku jsem pracovala na plný úvazek, a to mimo umělecký sektor. Byla jsem HR v IT firmě, jeden čas i store manažerka… Sklu jsem se dlouho věnovala jako vedlejší činnosti. Trvalo, než se to postupně dorovnalo a já jsem se konečně mohla věnovat výhradně jemu. Ještě další tři roky to bylo nanic, neumím to popsat lépe než jako takové hodně velké a náročné šudlání. Pak se to začalo zlepšovat a každým rokem se to zlepšuje dál. Ale člověk nemá jistotu nikdy. Nikdy vám nepřijde výplata. Když si chcete vydělat, musíte se otáčet.
Byl ve vašem životě kromě Ronyho Plesla ještě někdo, kdo zásadně ovlivnil vaši tvorbu?
Zrovna včera jsem nad tím přemýšlela! A vzpomněla jsem si, že pro mě byl velmi důležitý i Roman Šedina, můj hrnčířský mistr, učil mě na střední. Vedli jsme spolu zajímavé rozhovory a dodnes, když se náhodou potkáme, je to pokaždé moc fajn.
Co zásadního vás naučil?
Vnímat materiál, ať už je jakýkoliv. To je něco, co mě učili už naši. Mám na mysli určitou úctu k věcem. Roman o nich vždy mluvil tak vznešeně… To jsem si od něj odnesla. Pracovat s tím, co si z přírody bereme, s pokorou.
Příroda je pro vás zásadní... (Eliška vyráží ve jménu duševní očisty na túry – nejdelší byl 800kilometrový přechod přes Pyreneje.)
Je to tak, přírodou se inspiruju, je v mojí tvorbě mnohdy i přítomná, protože už za nás všechno dokonale vymyslela. Třeba na sklenicích Forester je do skla obtištěná skutečná kúra stromu.
Působíte jako analogový člověk. Myslíte, že jste díky tomu úspěšná? Nemáte za sebou PR agenturu či někoho na sociální sítě...
Už bych ale někoho potřebovala! Pro mě je pohyb a pobyt v přírodě zkrátka otázkou snahy udržet si zdravý rozum. Každý člověk k tomu potřebuje něco jiného – já čumět na oblohu, projet se na kole, projít se po horách… Vypnout.
Jste ideální kandidátka na spolupráce v rámci sociálních sítí, přesto by na vašem profilu sledující hledali reklamu na všudypřítomné elektronické cigarety nebo nanuky jen stěží. Nechce se mi věřit, že by to bylo nedostatkem nabídek.
Je to právě tím, že si vše dělám sama a na něco takového nemám kapacitu. Můj instagram je současně osobní i profesní a já si ani neumím představit, že bych na něm prezentovala ještě něco dalšího. Jednak by to tam nezapadalo, jednak by to přese mě neprošlo hodnotově.
Je pro vás náročné udržet si jasnou vizi, aniž byste se ohlížela doleva doprava a sem tam se nechala stáhnout trendem?
Jistěže se rozhlížím, co se děje okolo, ale s mírou, protože i to bere čas. Dělám věci, jak je cítím. A vím, že mají dost specifické publikum, jenže pro mě je důležité, že si za nimi mohu stát. Dělat něco jen proto, aby to zaujalo více lidí? To není můj styl.
Eliška na střední škole studovala hrnčířství a na UMPRUM ji lákal nejprve Ateliér K.O.V. Během konzultací ji poslali za Ronym Pleslem, vedoucím ateliéru skla, a její tvorba tím nabrala jiný směr.
Přesto jste v poslední době vidět stále více. Třeba i díky spolupracím s vyhlášenými pražskými podniky, jako je Alma nebo Štangl. Jaký význam pro vás mají?
Do jisté míry si díky nim můžu hrát. Ráda zkouším nové věci, ale sama pro sebe je zřídkakdy udělám, protože to je finančně náročné. Navíc tím vzniká starost o to, aby se prodaly – a já nerada rozšiřuju svoji základní nabídku. Taková spolupráce mi dává možnost pustit se do něčeho nového a zajímavého, aniž by to skončilo v šuplíku. Za to jsem velice vděčná. Také to moji práci zviditelňuje, což je něco, na čem se neustále snažím pracovat. Ne vždycky to jde. Leckterý designér potvrdí, že se řadou svých děl prezentovat nemůže, protože vznikly pro soukromé osoby – a ty si nepřejí, aby se jejich majetek fotil. Což samozřejmě chápu a respektuju.
Zatímco ve Štanglu lidé natrefí třeba na sklenici Forester nebo karafu Proportions, pro Almu jste vytvořila původní sklenici na jejich nový signature koktejl. Měla jste naprostou kreativní svobodu?
Ano. To byla moje podmínka.
Už jste někdy spolupráci odmítla, přestože by byla prestižní nebo finančně dobře ohodnocená?
Myslím, že ne. Mám pocit, že takové nabídky přicházejí, kdy chodit mají.
Jste pověrčivá?
Nejsem, ale věřím, že všechno je tak, jak má být. Věci se dějí, člověk na ně reaguje, a ony se pak začnou dít zase úplně jinak… Člověk by měl umět rozpoznat, co dovede ovlivnit a co nestojí za to řešit. Platí to i pro tvorbu. Ať už si vymyslím cokoliv, nikdy nemám jistotu, že to půjde realizovat. Práce na objektech pro newyorskou výstavu je toho dobrým příkladem.
To mi připomíná vaše oblíbené rčení.
Netlač vodu, teče sama?
Ano. Měla jste to tak vždycky?
Přišla jsem na to až postupem času. Já jsem totiž přirozeně dost velký tlačič. Asi je za tím moje cílevědomost. Jenže když člověk dělá něco na sílu, obvykle se mu to nevyplatí. Je dobré si to připomínat. Udělej, co je v tvých silách, a pak to prostě nech být, ono se to nějak vyřeší.
