Orwellovu Farmu zvířat četla nesčetněkrát a pokaždé ji příběh o ideálech svobody, které se zvrtnou v diktaturu, dojme. V posledních letech o něm Helena Patelisová začala uvažovat i jako o možném námětu pro vlastní tvorbu. Říkala si: Co kdyby kniha dopadla jinak? Co kdyby všechna zvířata dostala možnost svobodně se projevit a stát se kýmkoli? „Jestli by to i tak skončilo diktaturou, je otevřená otázka, na kterou si musí každý odpovědět sám,“ říká Helena Patelisová, jejíž specialitou jsou „společníci na poličku“ – ať už v podobě figurek, nebo váziček.
Jedno z prasat zotročených na Farmě zvířat dostalo roh okřídleného jednorožce jako znamení svobody. Ovce se zbavila strachu a bere na sebe podobu dinosaura (na zádech má hroty).
Vlastní fantazii už v tomto ohledu nechala promluvit. První porcelánová zvířátka ze série Farma zvířat vystavila letos v říjnu na Designbloku v Letohrádku královny Anny v rámci kurátorského výběru High Craft. Cestou hledání sebe sama se zatím pod jejím dohledem vydala tři prasata a jedna ovce. Při pohledu na figurky naaranžované na kulatých stolečcích s dlouhými modrými ubrusy mohl návštěvník konstatovat, že to zvládly výborně.
Vepř Napoleon, kterého George Orwell líčí jako manipulativního tyrana, se u Patelisové proměnil v mořskou pannu – jako by mu někdo z ramene setřel mocenské choutky a poslal ho na dovolenou. Zbavený okovů ambicí působí téměř blaženě, spíš jako lázeňský návštěvník než diktátor. Stejně dobře dopadl i prolhaný propagandista Pištík. Pod Heleninýma rukama se z něj stal Jeff „Dude“ Lebowski z filmu bratrů Coenů Big Lebowski: pohodový šupák v županu s cigárem a životní filozofií „hlavně to neřešit“. „Už je mu dobře, má to všechno na salámu,“ směje se při pohledu na vyklidněného Pištíka jeho autorka. Trojici bílých vepříků doplňuje bezejmenné prasátko, které si ve své emancipované podobě vysloužilo roh okřídleného jednorožce, alikorna. Už není bezvýznamným kolečkem ve stroji, vypadá jako bytost, co si dovolila snít a vyrůst.
Polepšila si i ovce – v knize jen bezmyšlenkovitě papouškuje „čtyři nohy dobré, dvě nohy špatné“, tady ale povstala. Jako porcelánová figurka se postavila na zadní, symbolicky i fyzicky. „Konečně se tak vyrovnala prasatům, našla vnitřní sílu, věří si. Proto dostala převlek nebezpečného dinosaura,“ vysvětluje Helena. Místo hlasitého mečení sloganu propagandy tu stojí sebevědomé zvíře, které si vzalo zpět svůj vlastní hlas.
Celá kolekce Farma zvířat je součástí doktorandské práce Heleny Patelisové na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, kde se věnuje figurální porcelánové plastice. Oboru, který v tradičně dekorativním materiálu hledá nové příběhy. Na vernisáži v galerii Domu umění v Ústí nad Labem představila desátého prosince další své hrdiny z Orwellova románu.
Kutilem vlastní trapnosti
Projektem Farma zvířat se Helena Patelisová hlásí k bohaté tradici porcelánových figurek. Ty kdysi bývaly ikonickou ozdobou obýváku: „lapače prachu“ ve skleněných vitrínách u babiček, které měly bytu dodat „zámecký“ šmrnc. Dnes se ale figurka vrací ne jako nostalgická kuriozita, nýbrž coby současné umělecké médium s novým konceptem. „Dnes je z porcelánové figurky civilní médium, které může nést koncept – ať už úsměvný, nebo vážnější,“ řekl v rozhovoru pro Esprit vedoucí Ateliéru keramiky a porcelánu na pražské UMPRUM Milan Pekař.
Žánr figurálního porcelánu má za sebou dlouhou cestu. V Česku prošel různými fázemi. Od dekorativních figurek pro aristokracii až po masovou výrobu v době socialismu. Na jedné straně náročné ruční řemeslo, na druhé masový produkt, který v některých domácnostech sklouzl do kýče. A navzdory tomu je porcelánová figurka dodnes nezničitelnou součástí našeho kulturního povědomí.
Figurka je prostě osvědčený žánr. Každý k ní máme vztah, případně si ho rychle vytvoříme, zvlášť když zobrazuje zvíře. „Když se příběhy odehrávají zvířatům, máme k nim mnohem větší sympatie. Jsme jim blíž,“ souhlasí Helena Patelisová. Humor, ironie a lehká nadsázka jsou pro ni při tvorbě autorských porcelánových plastik základními ingrediencemi. „Líbí se mi dramatický postup comic relief, tedy okamžik, kdy se děje něco vážného, a najednou přijde vtip, který uvolní napětí a přivede diváka zpět do přítomnosti,“ říká. Stejně přistupuje k porcelánu víc jejích kolegů: vyberou si vážné téma a zpracují ho měkkým materiálem a s nadsázkou. „Tak se o těch tématech dá mluvit přístupně,“ dodává Helena.
K žánru se vrací po letech. Už v roce 2017 představila kolekci Maskoti s podtitulem Kutilem vlastní trapnosti – sérii jemně ironických autoportrétů. Objevila se v nich ve třech situacích, skrytá v převlecích žraloka, rakety a muchomůrky. „Ty převleky jsou tak velké, že se v nich ztrácím, a vypadají, jako by je spáchal ještě větší kutil, než jsem já sama,“ směje se.
Každá postava-figurka měla jasný význam. Raketa symbolizovala stres z doby, která nás tlačí do vyšších výkonů a větší rychlosti, naznačovala ten známý pocit, že pořád „nestíháme“. Žralok zosobňoval tlak na dravost: být neustále připravený sežrat konkurenci, a naopak se nenechat sežrat. Muchomůrka zase připomínala, že ne všechno lákavé je k jídlu. Někdy se tváří přitažlivě, ale může nás otrávit. V Maskotech byly převleky pro figurku spíš přítěží, ve Farmě zvířat je Helena používá přesně opačně. Převlek tady není břemenem, ale způsobem, jak se osvobodit. Za Maskoty získala před osmi lety nominaci na cenu Czech Grand Design v kategorii Objev roku a dnes jsou součástí několika světových sbírek. „Paradoxně mám ale pocit, že to, co jsem zobrazila v Maskotech, mi dělá problém dodnes,“ říká s úsměvem.
Relativně dlouhá pauza mezi kolekcemi souvisí s charakterem samotného média: figurální porcelán je jednou z nejnáročnějších disciplín. Vyžaduje technickou zručnost, ale hlavně trpělivost, hodně trpělivosti. „První figurky jsem slepila asi před osmi lety díky Antonínu Tomáškovi, který je dnes mým školitelem v doktorandském studiu. U figurek je vztah učitele a žáka výjimečně důležitý. Tohle se člověk sám nenaučí. Musí s vámi sedět v reálném čase, krok za krokem ukazovat postup a hned opravovat chyby.“
Pracuje převážně s čistě bílým porcelánem. Ten dává vyniknout detailům, barva by totiž od nich mohla odvádět pozornost. Helena Patelisová zároveň dbá na to, aby tvořila v duchu slow designu a výsledný objekt měl co nejmenší ekologickou stopu. Už v porcelánové kolekci Shell-ter, kterou tvořila během covidu, recyklovala do hmoty glazury vaječné skořápky. V roli jemné krusty pak „hlídala“ tvar dóziček a chránila tajemství ukryté uvnitř – maličký leknín nebo skálu.
Vázy z kolekce Roots jsou zdobené křehkými odlitky kořínků pampelišky ze zahrady Heleniny babičky. Chtěla poukázat na jejich krásu a sílu, která vyživuje poupě, jež běžně obdivujeme.
Nečekaný půvab kořínků
S podobnou myšlenkou přistoupila Helena k loňskému projektu Roots – sérii váz s úzkým hrdlem, tak akorát na jednu květinu, s nenápadným odkazem k japonskému umění aranžování květin ikebana. „Myslím, že k vyjádření citu jedna květina stačí. Obří pugéty jsou takový pozůstatek komunismu, navíc řezané kytky často nepocházejí z ekologických květinářství,“ říká autorka, která sdílí menší ateliér na pražském Žižkově.
Původně chtěla vytvořit ryze užitý produkt, ale postupně ji začal více fascinovat svět pod povrchem – spletitý systém kořenů, z něhož květ vyrůstá. „Chtěla jsem vystavit krásu kořenů. Každý, kdo někdy plel zahradu, ví, že jedny z nejodolnějších kořenů má pampeliška. A mně se hodilo, že jsou dlouhé a dobře se od sebe oddělují,“ vysvětluje. Zajímalo ji taky, jestli nakonec nejsou kořeny cennější než samotná květina: jsou to právě ony, kdo obdivovaná poupata živí a dávají jim sílu.
Z dvanácti pampeliškových kořenů – „uzmutých“ z babiččiny zahrádky – zhotovila přesné odlitky. „Nebylo jednoduché ty kořeny vyjmout z formy, aby nepopraskaly,“ říká. Každou vázu pak ručně domodelovala: kořeny jsou lepené unikátním způsobem a vršky váz pokaždé končí jinak, žádné dvě nejsou stejné. „Jde o ségry, ne klony,“ směje se Helena. Aby půvab kořenů podtrhla, dala jim sytou kobaltovou až ultramarínovou barvu.
Barva ale pro Helenu nikdy není v hlavní roli, spíš ji vede vztah k porcelánu jako materiálu. Keramika ji fascinuje právě proto, že je odolná a zároveň křehká; umožňuje jí pracovat s detailními gesty, která jsou pro ni zásadní. V pórech, otiscích a drobných nepravidelnostech vidí příběhy, jež by při práci s jiným materiálem snadno mizely.
Přístup se naplno projevil i v kolekci Upsy-Daisy, která pracovala s otisky květů sedmikrásek, a to hned v několika rovinách – materiální, symbolické i osobní. „Je to výraz pronesený, když někdo – třeba dítě – upadne. Stane se drobná nehoda. Chceme ho tím utěšit a říct, že se nic hrozného nestalo. Zároveň má ten kvítek v různých kulturách úplně jinou symboliku. Třeba keltská legenda vypráví, že kdykoli zemře novorozenec, vykvete nad jeho hrobem sedmikráska. V tom vidím zajímavý kontrast,“ vysvětluje.
V anglosaské kultuře se spojení pushing daisies (“tlačení sedmikrásek“) používá jako metafora pro pohled na svět očima zemřelého. Helena má k sedmikrásce vztah už od dětství: „Vryla se mi do paměti pasáž z knihy Broučci: nad hrobem broučka vyroste bílá sedmikráska, růžová nad hrobem berušky. V dětství jsem pořád hledala sedmikrásky s tím růžovým okrajem,“ směje se.
Sběratelské publikum Heleniny práce postupně roste; zatímco před covidem ji kupovali hlavně expati, dnes si k ní nacházejí cestu i čeští sběratelé. Těší ji také, že se znovu rozmáhají keramické kurzy a malé dílny – připomínají, jak náročné je vyrobit něco vlastníma rukama. „V dnešní zrychlené době se vracíme k něčemu, co nás nutí k trpělivosti a učí nás poznat hodnotu ručně vyrobených věcí.“
