Odpověď na otázku, proč se z všemožných historických designů dočkala estetika skla z období art deca či funkcionalismu nehynoucího zájmu, je i z pohledu laika vlastně celkem zřejmá. Zatímco třeba secesní sklenice, vázy nebo mísy se mohou leckomu zdát přezdobené a ztvárnění jejich motivů v čase zestárlo, sklo s minimalistickými a čistými tvary i liniemi a v některých případech také nádhernými sytými barvami z 20. až 40. let minulého století lahodí snad každému oku. Je prostě nadčasové.
Ne náhodou měly art deco a funkcionalismus se všemi svými designovými odstíny v československém sklářském užitém umění významné postavení a ovlivnily celosvětový vývoj. Nejen minimalisté umějí ocenit, jakou jednoduchou eleganci dokázali mistři vtisknout už před válkou i tomu nejtenčímu sklu.
Hlavní designérka sklárny Květná Klára Janypková, která znovu vynesla na světlo návrhy jednoho z architektů 20. a 30. let, Bohuslava Fuchse, dodává: „Historické sklo má nadčasovou estetiku a vyzařuje určitou noblesu, která v dnešním rychle se měnícím světě působí jako protiklad k masové produkci. Lidé oceňují kvalitu řemesla, autenticitu a příběh, který se za těmito výrobky skrývá.“
Totéž si myslí její kolegové z jiných tradičních českých skláren. Vždyť mnoho z nich čerpá právě ze své tradice a má v nabídce alespoň jednu sadu, která vznikla před dlouhými desetiletími. Značek, které chtějí nabízet výrobky podle návrhů z 20. až
40. let (třeba i v redesignu, stejně jako je tomu v módě či hodinářství), přitom bude do budoucna ještě víc. Počítá s tím i umělecký ředitel sklárny Moser Jan Plecháč: „Popravdě je to jeden z pilířů naší nové vize.“ Ostatně třeba kolekce Papež z moserovských katalogů nezmizela od doby svého vzniku. A to už je 102 let.
Set nápojového skla si architekt Bohuslav Fuchs nechal ve sklárně Květná zhotovit v polovině 30. let. Dnes ho značka uvádí opět do prodeje.
Génius do každé rodiny
Bohuslav Fuchs, který stojí za návrhy staveb, jako je brněnský hotel Avion a Dům umění či Zemanova kavárna na Kolišti, byl už coby student mimořádným „úkazem“. Okamžitě si jej všiml jiný fenomenální talent – Jan Kotěra. Architekt si mladého Fuchse vybral ke studiu na AVU v Praze ze studentů Průmyslové školy stavební v Brně dokonce osobně.
Na sklárnu Květná se pak Bohuslav Fuchs obrátil začátkem třicátých let minulého století, kdy si tam objednal výrobu svých návrhů skleněné soupravy. „Jeho tvorba se vyznačuje čistými liniemi, promyšlenými proporcemi a jedinečnou hrou světla a materiálu. Dokázal propojit architektonický minimalismus s elegancí skla tak, že jeho návrhy působí moderně i po desetiletích,“ říká Klára Janypková. Realizace původních návrhů ale nebyla jednoduchá. „Museli jsme pečlivě zkoumat dobové výrobní procesy a přizpůsobit je současným možnostem tak, abychom zachovali autentičnost návrhů, ale zároveň zajistili jejich kvalitu a životnost podle dnešních standardů,“ objasňuje.
Architektova kolekce nápojového skla, kterou dnes sklárna nabízí, je ovšem jen zlomkem toho, čemu se Fuchs na poli užitkového designu kdysi věnoval. Pod svou značkou AKA navrhoval i výrobky z kovu a keramiky, dále také nábytek; jeho manželka Drahomíra se zase zaměřila na design textilií a koberců. Nejedna československá domácnost se tak mohla pochlubit designovými interiérovými doplňky.
Firma AKA svou činnost po druhé světové válce neobnovila a její archivní materiály byly zničeny. I proto je kolekce, již sklárna Květná po 92 letech přivádí opět k životu, výjimečná. Květná uchovává i návrhy mnoha dalších architektů a designérů z první poloviny minulého století. „Kromě Bohuslava Fuchse se na tvorbě skla podíleli například Josef Gočár nebo Pavel Janák. Bohužel dnes už je mnoho těchto návrhů technicky obtížně realizovatelných,“ podotýká designérka Janypková.
Některé modernistické návrhy Josefa Hoffmanna, ale i dalších výrazných osobností včetně architekta Adolfa Loose se dnes realizují ve Sklářském ateliéru Nový Bor. Tvorbu podle Hoffmannových návrhů lze zakoupit i u vídeňské firmy Lobmeyr.
Proužky a linky, které odolávají času
Počátkem 20. století, kdy se v estetice začaly čím dál víc prosazovat geometrické tvary, se ve Vídni utvořil kruh umělců, kteří dokázali tento trend nápaditě rozvíjet a promítat své nápady mimo jiné do designu užitkového skla.
Mezi nimi vynikal Josef Hoffmann a Koloman Moser – právě jejich abstraktní motivy se staly základem pro art deco, někdy označované za dekorativismus. Nápojové sklo (ale i další předměty) dostalo v té době díky novým technologiím nádherné barvy, v oblibě byly hlavně jantarové, opálové, ale i sytě modré či zelené tóny, které často doplňovaly kontrastní černé detaily.
Silné zázemí našel geometrický minimalismus v Novém Boru a Kamenickém Šenově, kde se rodilo sklo podle objednávek vídeňských firem jako Wiener Werkstätte či J. & L. Lobmeyr. Modernistické návrhy Josefa Hoffmanna, ale i dalších výrazných osobností včetně brněnského architekta Adolfa Loose se dnes realizují ve Sklářském ateliéru Nový Bor pod vedením Petry Matelové.
Zejména ikonické sklenice dekorované černými linkami jsou evergreenem, který má své opodstatnění. „Architekt Hoffmann je podle mě génius a jeho návrhy nadčasové, protože jsou čisté. Harmonie v designu je nepřehlédnutelná a působí uklidňujícím dojmem i dnes – byť na první pohled jako klidné provedení vůbec nevypadá. Kompozice mezi tvarem a strukturou je jedinečná,“ říká majitelka ateliéru, který mimo jiné dodává i zmíněné vídeňské firmě Lobmeyr (její sklářský ateliér nefunguje jako prodejce a vyrábí jen ve velkém množství pro firmy na objednávku).
Mezi tím, jak se navrhovalo užitkové sklo před sto lety a jak se navrhuje dnes, nevidí Petra Matelová velký rozdíl, ostatně měla možnost přečíst si dopisy mezi Stefanem Rathem (majitel a designér sklárny Lobmeyr v první polovině 20. století) a Leo Moserem (umělecký ředitel sklárny Ludwig Moser a synové v Karlových Varech měl velkou zásluhu na vývoji barevných skel a spolupracoval s Josefem Hoffmannem). „Práce se dnes ale zkomplikovaly, protože ne všechny technologie a barvy, které se používaly před sto lety, jsou povolené, takže hledáme nové cesty. Také je méně řemeslníků a je obtížnější najít takového, který to ,ještě umí’. Věřím ale, že krása skla přiláká další fantastické řemeslníky,“ říká Petra Matelová.
Kolekce Papež je v prodeji v nezměněné podobě od roku 1923, kdy ji od Leo Mosera dostal darem papež Pius XI. Podle dnešního uměleckého ředitele Moseru Jana Plecháče potvrzuje její výjimečnost i fakt, že ovlivnila podobu dalších kolekcí.
Nesmrtelný Papež a kráska Gloria
Ani vyhlášená sklárna Moser nezůstává s realizací nadčasových návrhů, které v mnoha případech vznikly už před sto lety, pozadu – z 20. let pochází například kolekce Papež, která se v prakticky nezměněné podobě prodává dodnes. Leo Moser sadu, jíž dominuje kalich zvoncovitého tvaru zdobený obloukovitým brusem, daroval papeži Piu XI. a oblíbili si ji nejen církevní hodnostáři, ale i šlechtici a diplomaté. Dnes kolekci Papež užívá řada prestižních hotelů a restaurací. Je totiž dokonalou ukázkou propojení moderny a luxusu. Proč je u zákazníků v oblibě po mnoho dekád, vysvětluje umělecký ředitel Moseru Jan Plecháč: „Má nadčasový design a je mistrovsky řemeslně zpracovaná. Její výjimečnost potvrzuje i to, že ovlivnila také další naše kolekce.“
Ve 20. letech spatřila díky designérům Moseru světlo světa také překrásná váza s názvem Gloria, a to hned v mnoha barevných provedeních. Barvy přitom ve 20. a 30. letech vznikaly v berlínských laboratořích pod osobním dohledem samotného Leo Mosera. Ačkoliv Gloria pochází z 20. let, její tvary odkazují k antice a renesančnímu umění, jimiž byla inspirovaná. Majestátní křišťálový kus lze dnes zakoupit i v barvách alexandritu, berylu, topazu, akvamarínu či rosalinu. „Vázy Gloria dokonale ukazují, čím je Moser unikátní – kombinací klasiky a inovací. Když kolem roku 1920 vznikaly první návrhy v novoklasicistním stylu, přidali jsme něco navíc – barvy, precizní brus a zlacené detaily. Díky tomu působí moderně i dnes,“ míní Jan Plecháč.
Designér připomíná, že i po šedesáti letech se firma Moser drží tradiční ruční výroby a nespoléhá na „technologické zkratky“. Každý kus vzniká stejnými postupy jako kdysi – ručním foukáním, broušením, zlacením a rytím. „Realizace historických návrhů je dnes stejně náročná jako v době jejich vzniku. Je to vlastně trochu paradox. Doba se neskutečně rychle posouvá, materiály se vyvíjejí rychlostí světla, ale naše techniky se nemění. Děláme věci stejně skoro 170 let,“ vysvětluje Jan Plecháč.
Umělecký ředitel značky by rád probudil k životu i další historické návrhy, ne všechny ale v nezměněné podobě. „Jednou z možností je se původním návrhem pouze inspirovat. To jsem udělal u nápojového setu Bark, kde jsem vycházel z návrhu z roku 1913. Převedl jsem ho do aktuálnějších proporcí a změnil pravidelnost kanelur v roztancované žebrování,“ vysvětluje Plecháč. U některých historických kousků by rád změnil barvu. V Moseru se zrovna ladí nový odstín, který se promítne už do ikonické kolekce Bar (navržené v roce 1934 designérem Rudolfem Eschlerem) a Maharani z konce 19. století.
Pýcha Sklárny Harrachov – kolekce Jan Masaryk. Tehdejší ministr zahraničí si křišťálovou sadu objednal jako reprezentační sklo do svého úřadu. Od roku 1947 se její výroba nepřerušila a sláva nepominula.
Přípitek Jana Masaryka
Pýchou Sklárny Harrachov je dodnes minimalistická kolekce Jan Masaryk, která dostala jméno po svém vzácném zákazníkovi. Československý ministr zahraničí si tady křišťálovou sadu objednal jako reprezentační sklo pro svůj úřad. Dílo tehdejšího hlavního designéra sklárny Rudolfa Schwedlera se dočkalo velké slávy, ostatně od svého vzniku v roce 1947 se v nezměněné podobě prodává dodnes.
Kolekce z křišťálu, do níž patří například sklenice na šampaňské, na pivo a na víno či velký džbán, je dnes používaná třeba na Pražském hradě. Tvarově je odvozena z poháru, který návrhář Schwedler (pro sklárnu pracoval neuvěřitelných čtyřicet let) navrhl pro Jana Masaryka o rok dříve k jeho šedesátinám. Bezbarvé hutně tvarované sklo má podobu vejčité kupy na mohutné kuželové noze se vzduchovou bublinou ve tvaru kapky.
Rudolf Schwedler se též zasloužil o to, že se z harrachovské firmy stal fenomén. Už na Mezinárodní výstavě dekorativních umění v Paříži roku 1925 vzbudil nadšení mimo jiné probrušovanou vázou a žardiniérou vrstvenou modrým kobaltovým sklem. K tomu historik umění Jan Mergl v publikaci Z Nového Světa do celého světa: 300 let harrachovského skla poznamenává, že Rudolf Schwedler dost možná reagoval na tehdejší vlnu zájmu o starověký Egypt, která vrcholila právě v době konání pařížské výstavy.
„Tělo vázy, které se stupňovitě rozšiřuje do vějířovitého tvaru, s pravidelnými zářezy brusného kotouče, může připomínat jeden z typů hlavic sloupů starověkých staveb,“ vysvětluje. Ať už byla inspirace Rudolfa Schwedlera ve 20. letech jakákoliv, o jeho návrzích se hodně mluvilo – a nakonec si z výstavy odvezl ocenění Grand Prix. Pro značku pracoval ještě pár let po znárodnění, v roce 1955 ho vystřídal Milan Metelák.
