V rozlehlé místnosti s prozaickou bílou betonovou stěrkou se vyjímají poetické předměty, které zvou do říše fantazie. Nevíte, kam dřív s očima: budete se nejdřív kochat stěnou pokrytou talíři od Piera Fornasettiho s tváří operní pěvkyně Liny Cavalieriové? Nebo lustrem z muránského skla? Snovými obrazy Evy Sakumyové? Nebo snad nakouknete do tajemně nasvíceného výklenku se svícny značky L’Objet, jež je jednou z novinek v sortimentu? Jak říká Gabriela Pecićová: „Praguekabinet není ani showroomem, ani galerií, ani obchodem. Je to inspirativní prostor, kde se setkává design s uměním.“
Gabriela Pecić, majitelka galerie Praguekabinet a interiérová designérka, před stěnou s talíři značky Fornasetti. Je na nich zachycena tvář operní pěvkyně Liny Cavalieri.
Každý předmět, který tady nabízí, osobně vybrala a je přesvědčená, že dokáže pozvednout i ten nejjednodušší interiér. Nebo dotvořit a zharmonizovat ten klasický. Kombinace nového a starého, historického a progresivního je něco, s čím se tady pracuje nejčastěji. Vzadu v Praguekabinetu stojí třeba přes sto let starý skleník. V jedné z jeho poliček pokrytých rudým sametem leží velký polštář Fornasetti. „Tahle trochu nečekaná dekorace vznikla vlastně omylem – původně jsem jen hledala místo, kam nepadá prach, ale nakonec jsem zjistila, jak surreálně to může působit,“ říká Gabriela.
Nejdříve nabízela ve své galerii prověřená jména: kromě Fornasetti a Venini byl velkým magnetem i František Vízner. Postupně ale začala majitelka s týmem kurátorů hledat české umělce, výtvarníky a designéry – začínající i zavedené.
Dnes tu narazíte třeba na keramiku Milana Pekaře, na pověšení na zeď tady v depozitáři čeká velké plátno s malými „příšerkami“ od japonského malíře a loutkáře Soty Sakumy. Čerstvým přírůstkem jsou velkorysé vázy z legendární keramické manufaktury Bitossi. Před pár lety se Gabriela začala zabývat i tvorbou interiérů na míru a dekorováním.
Veškeré předměty nabízí její galerie ke koupi online, ale sama se přesvědčuji, že nic nemůže nahradit zážitek jít si vysněnou vázu s motýly nebo servis z malachitu prohlédnout osobně…
Při posezení v Praguekabinetu jsme probraly vše, co každého, kdo bydlí, nemůže nezajímat. Jak se vytváří útulno? Jaké předměty pozvednou jakýkoli interiér? A jak se zbavit nesmělosti obklopovat se bez pardonu tím, co ladí s námi samotnými a naší estetikou?
V Praguekabinetu naleznete nejen umělecká díla pečlivě vybraná Gabrielou Pecićovou,ale i designérské objekty značek jako Venini, Fornasetti nebo nově L’Objet.
Když chodím Prahou, občas se dívám do oken. Všímám si, že za málokterým visí záclona a často jsou vidět jen holé stěny. Přitom ještě za minulého režimu měl každý doma na zdi tapety, obrazy, gobelíny nebo okrasné talíře. Co se podle vás stalo, že jsme se od dekorování odklonili?
Takový odklon úplně nevnímám, myslím si, že obecně stoupá potřeba kultivovat osobní prostor a prostě jen přicházejí modernější nebo aktuálnější přístupy, jak toho dosáhnout. Vámi zmíněná jednoduchost může být třeba reakcí na přesycený svět venku, v telefonech a obecně ve společnosti. Vše je hlasitější a možná i útočnější. Za totality byly naše interiéry buď únikem, prostorem pro náš vnitřní exil, anebo místem vzpomínek na staré dobré časy první republiky, ale i jen účelovým místem zařízeným sektorovým nábytkem. Limitovaná nabídka vedla k větší kreativitě a fenoménu DIY. Dnešek přesycený možnostmi a svobodou volby je možná náročnějším místem na hledání a poslouchání vnitřního hlasu.
Jaký rozdíl v řešení interiérů jste zaznamenala třeba při cestách do zahraničí?
Obecně platí fenomén klimatu a podnebí – lidé na jihu tráví více času venku a interiér řeší principiálně jinak. Používají i jiné typy nábytku, jiné formáty. Sever je velkou část roku uvězněný mezi čtyřmi stěnami – například ve Švédsku se už děti na základní škole učí, jak správně nasvítit interiér, mají hodiny interiérového designu. To, v čem vidím největší rozdíl, je kontinuita. U nás byla řada věcí násilně zpřetrhána a v mnohém začínáme znova. To má svou pozitivní, ale samozřejmě i negativní stránku.
Někdy to vypadá, že hlavní součástí našich interiérů je velká plazma. Jako by nahradila krb. A dekorace jsou podle mě často vnímány jen jako „lapače prachu“.
Je možné, že dnešní prázdné interiéry odrážejí i to, jak hodně jsme soustředění sami na sebe. Fotíme si selfie a pozadím bývá neutrální plocha za námi. Hodně to ale změnil covid, kdy jsme museli zůstat doma a možná poprvé poznat, jak náš interiér opravdu funguje. Odhalit jeho chyby a pochopit, že bychom měli něco zásadního změnit. Proto mi přijde smysluplné nabízet v Praguekabinetu věci, které mají více funkcí.
Nejde o to, aby předměty jen tak samoúčelně ležely a „chytaly prach“. Každý kus, který nabízím, má jak účel dekorativní, tak užitný. Umělecké a dekorativní objekty vytvářejí specifickou atmosféru, stejně jako doplňky, které si bereme k outfitu. Hodně lidí by chtělo mít „vyzdobený“ byt, ale nevědí jak. Bojí se, že to udělají „špatně“, že šlápnou vedle. Přitom ale cítí, že doplňky mají moc vytvořit ono pověstné teplo domova.
Umění má stejnou funkci jako hudba, která se na první pohled může jevit nedůležitá, ale naše duše ji potřebuje. Když slyšíme melodii, naše tělo na ni reaguje. Každý tón v sobě nese vibraci, rytmus, frekvenci, která nás zasáhne a mění naši náladu. A i dekorace, design, obrazy nebo drobné předměty v interiéru na nás působí, aniž bychom si to uvědomovali. Když jsem s Praguekabinetem začínala, byla pro mě největší motivací zpětná vazba od lidí, kteří si odtud odnesli věci, které jim padly do oka. Psali mi: „Děkuju, teď je krásné vracet se domů.“
V čem to je, že se často bojíme zařídit si interiér po svém? Bez ohledu na to, jestli to ostatní budou považovat za nevkus...
Myslím, že lidé potřebují potvrzení, že dělají věci správně – ať už v práci, ve vztazích, v oblečení, nebo v interiéru. Prostě máme obavy vybočit. Chceme být autentičtí, a přitom zapadnout. To se týká i bydlení. Často slyším: „Já se ještě zeptám doma.“ Nebo: „Přivedu někoho, s kým se poradím.“ Stejně jako u oblečení má někdo cit a jistotu, jiný se bojí riskovat, protože vždy existuje možnost, že to někdo zhodnotí jako „špatné“.
Vždycky jsem šla cestou odlišnosti a díky tomu, že jsem měla možnost nahlížet do různých interiérů, jsem si uvědomovala, že nejde jen o to, dát obraz na zeď, ale důležité jsou i drobnosti: správná váza na stole, hezký šálek, křesílko se správnou texturou. A protože mám už hodně „nakoukáno“, troufnu si říct, že „vkusné“ je to harmonické, proporční a originální. Umět se dívat znamená umět kombinovat a nacházet krásu v nečekaných souvislostech.
Co je vám bližší: minimalismus, skandinávský styl, eklektický styl – anebo třeba interiér zařízený dobově?
Mě baví všechno! Spíš se snažím ve všech stylech aplikovat jistá pravidla a zásady – třeba práci se světlem a proporce. Zařídit si v jednotném stylu celý byt je pohodlné, protože nad tím člověk nemusí tolik přemýšlet. Víte, jaké prvky k sobě patří, čeho se držet… Nejsme ale díky tomu trochu zbabělí? Tahle otázka se nabízí, ale já si to nemyslím. Pokud jste konzervativní a nemáte jasnou představu, jak chcete žít, je to dobrý způsob, jak se vyhnout dramatům. Styl i vkus se někomu během života mění, každý hned nedokáže definovat, v čem se cítí dobře, musí to prožít. Definovaný styl mu umožní se „rozkoukat“. Do každého směru se navíc dá přidat osobitý punc, něco vlastního.
Nedávno jsem třeba řešila interiér, který byl hodně minimalistický. Kámen, travertin, zrcadla, čisté linie. Řekla byste, že tady u mě nenaleznete do takového prostoru nic. Ale s majitelkou jsme vybraly šedobéžovou kolekci váz Venini, které svou elegancí dodaly prostoru úplně jiný rozměr. Je půvabné, jak si konkrétní styl lidé vždycky nějak dotvoří, přizpůsobí. Napadlo vás někdy, že dřív bylo mnohem běžnější, že se lidé navštěvovali? Možná to je také odpověď na vaši otázku, kam se vytrácí dekor.
K.olekce váz Fazzoletto od značky Venini
Ano, kdysi se obydlí šperkovalotaké pro hosty. Teď je jednou z hlavních motivací zátiší na instagram…
To je pravda. Dnes návštěvu často nahradí post na sociální síť. Když se nějaký váš známý vyfotí na dovolené, máme pocit, jako by nám o tom vyprávěl. Sociální sítě navozují iluzi blízkosti, ale zároveň ubírají důvod k reálným setkáním. A s nimi mizí i potřeba mít doma prostor, kterým se chcete pochlubit. Domov si ale zařizujeme sami pro sebe, pro svou rodinu. Věci kolem nás nám mají přinášet krásu i štěstí. To může být cokoliv: sedíte v trávě, chytne vás malý déšť a jste spokojení, ani nevíte proč. Stejné je to doma. Radost vám udělá i maličkost – třeba vázička, která stojí na stole a zrovna na ni dopadá krásné světlo.
Praguekabinet máte už šestnáctým rokem. Jak hodnotíte jeho začátky?
Ano, máme letos „sweet sixteeen“… (usmívá se) Dnes lidé víc váhají, ostýchají se, nejsou už tolik zvyklí chodit do kamenných obchodů, v tomhle covid zafungoval negativně – naučil nás spoléhat na e-shopy. Jenže když si člověk věci nevyzkouší v prostoru a nevidí, jak fungují v kombinaci s ostatními, je rozhodování těžší.
Praguekabinet nikdy nebyl klasickou galerií, kde jsou jen obrazy v bílém prázdném prostoru. Od začátku tu nabízím objekty, které mají i sběratelskou nebo uměleckou hodnotu. Šlo mi o to, aby lidé neměli strach, že udělají chybu, že si koupí něco, co jim v jejich kontextu nebude fungovat. Věci, které tu najdou, jsou ověřené dobou, značkou nebo autorem a zároveň jsou prezentované tak, aby je lidé vnímali v kontextu s „nesourodými“ objekty. Vkus se pěstuje touhou, udržuje se zkušeností a někdy je i otázkou odmítnutí. A právě v tom se lidé občas ostýchají – něco odmítnout.
Co se ze současného umění vyplatí jako investice?
To je samozřejmě otázka za milion. A možná si ji ani není třeba pokládat. Žijeme v době hypersubjektivity a zároveň jakéhosi konsenzu – existují veletrhy, žebříčky umělců, vyšponované ceny, nedoceněná díla… Musíte se tedy buď spolehnout na doporučení konzultantů a galeristů, anebo zapojit intuici. Protože ne všechno, co si kupujete, je do sbírky či investice. Některá umělecká díla vás osloví v jistý okamžik vašeho života – svou podstatou nebo prostě jen tím, že vám osobně dávají smysl. Na mně pak je pro klienty vyhodnotit, jestli cena odpovídá. Přetrvá jen to, co je opravdu dobré, a ukáže se to až v horizontu desítek let. Co ale obstojí emocionálně pro vás a vaši rodinu, je úplně jiná otázka.
Praguekabinet je proslavený tím, že kombinuje staré s novým, současný design se starožitnostmi. Máte nějaký příklad svého eklektismu z poslední doby?
Nedávno jsem byla v Neapoli a v Pompejích. V tamním archeologickém muzeu mají nádoby a umění z místních vykopávek. V jedné kupoli byla malba, která mě okamžitě inspirovala – připomínala mi tapetu, kterou jsem znala z nabídky jednoho francouzského výrobce. Použila jsem ji pak v jednom interiéru a dala ji dohromady s obrazem Evy Sakumyové. Působilo to nečekaně, ale naprosto přirozeně. Takové přesahy mám ráda. Kombinace travertinové podlahy, tapety a současného obrazu vytvořila harmonii, i když by se na první pohled mohlo zdát, že ty věci k sobě absolutně nepatří.
Máte umělce, kterého jste tady uvedla jako nováčka, a on se pak proslavil?
Většina těch, kteří tu se mnou začínali, se prosadila. A vyrostli. A pak už jim moje galerie byla malá, protože se nespecializuji jen na umění. A tak se mi autoři přirozeně obměňují. Snažím se nabízet umělce, kteří ve mně vyvolávají emoce. Nově vystavuji obrazy japonského umělce Soty Sakumy. Dlouho se věnoval loutkám, ale za covidu přesedlal na malbu a vloni měl se svou první samostatnou výstavou obrovský úspěch. Všechna vystavená plátna tehdy našla své majitele – a to pro nás byla velká radost.
Se spoustou umělců jsme ale v Praguekabinetu dodnes. Živě si pamatuji moment, kdy mi Eva Sakumaová přinesla menší plátna vytvořená jemnou bodovou technikou. Okamžitě mě oslovila. Zavěsili jsme je na zeď a lidé se zastavovali a ptali se, co to je. Ty věci se okamžitě prodaly. Z dalších autorů bych ráda připomněla Iru Svobodovou, Milana Pekaře, Arika Levyho nebo studio Dechem. Věřím, že i nedávno otevřená výstava čerstvého absolventa ateliéru Volného umění II na UMPRUM Jiřího Bartoše bude mít podobný vývoj. Jmenuje se Missing, tak snad bude i „promising“.
Když pracujete na návrhu interiéru pro klienty, čím začínáte?
Procházím prostorem a pozoruji, kudy jde světlo, jak v něm proudí vzduch, jak se v něm dá pohybovat, kde jsou klidové a kde hektické zóny. Nacítím si ho a hledám něco, na čem můžu stavět a budovat charakter místa. Před časem mě ke spolupráci přizval jeden spřízněný architekt. Jeho zadání znělo: „Dej tomu bytu vkus.“ Byl to prostorný byt v secesním domě nedaleko řeky. A mě inspiroval element vody a obraz Dáma ve zlatém od malíře Gustava Klimta. Pracovala jsem tak s barvami jako zlatá v odlescích, modrá v základu a sytá červená v kontrastu. Hned u vchodu například vznikla na míru vyrobená lavice v modré barvě, odkazující na Prahu a její vodní linii. Barevnost podlahy reflektovala barvy Staronové synagogy, která se nachází nedaleko. Byl to krásný příklad eklektismu, který mám tak ráda.
A takové příběhy klienti sami chtějí?
Nevím, jestli je vysloveně chtějí, ale nakonec je prostě dostanou. (směje se) Musím si věci sama pro sebe propojit, dát do souvislostí. Ale někdy je problém mnohem prozaičtější a k zakázce se dostanu oklikou. Například s jednou klientkou jsme začínaly u obrazu Evy Sakumyové, který si koupila pro konkrétní místo ve svém domě. Ale při dalším rozhovoru přiznala, že jí do obýváku, kam ho chtěla, nakonec vůbec nesedí. A že celý ten pokoj velmi málo využívají. A tak jsem se objednala na návštěvu…
Vstoupila jsem do místnosti a hned viděla ten problém. Prostor působil neuspořádaně, rozvlekle a chyběl mu charakter. Přestože měl kvalitní architekturu a byly v něm použité kvalitní materiály, nefungoval. Stačilo ale přeskupit nábytek, doplnit velkou knihovnu, obrazu najít nové místo, a najednou jsme nestáli v obrázku z katalogu, ale v opravdovém domově.
Takovýmto „harmonizacím“ se věnuji poměrně často. U jedné usedlosti jsme například s architekty ladili komplikovanou kuchyň. Konzultovali jsme celkový vizuální charakter prostoru, rozložení zón a rozmístění nábytku. Mým úkolem je vytvořit zdravý interiér v souladu s architektonickým záměrem a klientovými potřebami. Znovu a znovu se mi třeba potvrzuje, jak zásadní roli hrají v interiéru světla. Chybným užitím často trpí i místa, která jsou primárně vytvořená k tomu, abychom se tam cítili útulně a odpočinuli si. Fascinuje mě, kolik kaváren a restaurací používá špatné osvětlení.
Někdy si v kavárně připadám spíš jako někde v supermarketu…
Přesně tak. Já třeba nikdy doma nerozsvěcím všechna světla. Mám samostatné lampy, které nasvítí jednu zónu, knihovnu nebo jen obraz. Světlo mám měkké a příjemné. Stropní bodovky nemám vůbec, na ty jsem alergická. Chápu, když jsou využité k nasvícení obrazu nebo zátiší, ale jako hlavní světlo působí příliš ostře a prostor definují skoro až nepřátelsky.
Co kromě světla pomáhá dělat útulno?
Určitě textil. Může jít o přírodní len, krásné transparentní materiály na hedvábném základě, ale i o kvalitní syntetické látky, pokud jsou dobře zkombinované. Důležitá je třeba i délka závěsů, záclon, struktura a výběr barev. Spolupracuji s dodavatelkou, která se na textil specializuje, má neskutečné zkušenosti. Už na začátku jakéhokoliv projektu se snažím klientům vysvětlit, jak kombinace světel a textilu dokáže interiér proměnit.
Máte doma něco, co sama definujete jako kýč, a přesto se toho nechcete vzdát?
Upřímně? Nemám. Stojím si za každou věcí, kterou mám doma i tady v galerii. I když to třeba není úplně „verifikovaný“ kus, koupila jsem si ho, protože ve mně vyvolal emoci. Třeba na Sicílii jsem si pořídila keramickou hlavu. (Tradiční sicilský dekor vychází z legendy o Maurovi, kterému žárlivá oklamaná milenka usekla hlavu, a z ní vznikly charakteristické květináče – pozn. red.) Je to trochu šílené, trochu turistické, ale mně se líbí. Mám ji doma vedle židle Fornasetti s motivem Maura, a tak to spolu dokonale komunikuje.
Foto: David Turecký
V jednom rozhovoru jste řekla, že si vás věci a značky samy nacházejí. Platí to pořád?
Ano. Fornasetti si mě našel díky mému dlouholetému kamarádovi, který mě jednou vzal na zahradní party do Fornasettiho domu. Podobně si mě našlo sklo Venini – ten příběh byl docela romantický... Naposledy mě takhle potkala portugalská značka L’Objet. Při jedné noční procházce Paříží jsem se náhodou zastavila u výlohy, kde byla vedle sebe vystavená moje oblíbená váza Venini v barvě, kterou jsem dlouho sháněla a už se nedala objednat, a jeden objekt od L’Objet.
Uvnitř se konal večírek, kde tančil i zástupce značky pro evropský trh… Za tři měsíce jsem měla L’Objet v Praze. A podobné je to s umělci. Poslední dobou mám takový pocit u Michala Bačáka. Objevila jsem jeho práci ještě předtím, než dostal všechna ta velká ocenění. A říkala jsem si: Toho bych chtěla mít v nabídce. Máme spolu už několik let takový zvláštní vztah – ne dobývání, spíš vzájemného namlouvání. (usmívá se) Když se vidíme, hezky si popovídáme, vyměníme si uznání a odcházíme s pocitem, že „už brzy“ uděláme spolupráci. Myslím, že tyhle námluvy se chýlí ke konci.
Sledujete nějaké profily na sociálních sítích?
Nedávno jsem četla zajímavý článek o tom, proč všechny kavárny na světě vypadají stejně. Algoritmus sociálních sítí způsobuje průměrnost. Naše vizuální konotace se zplošťují, kontexty se vytrácejí a vše začíná být banální a povrchní. Proto inspiraci hledám offline. V knihách, na cestách, v rozhovorech s lidmi. Některé věci prostě nemůžete vyfotit nebo natočit tak, abyste zprostředkovala celou jejich krásu. Musíte tam být, cítit to a vidět to.
V Praguekabinetu jste začali používat slogan „Krásno nás spojuje“. Proč?
Ať už jde o krásnou myšlenku, objekt, nebo třeba kompliment za krásné šaty – je to univerzální hodnota. Dostojevskij v Idiotovi řekl, že „krása spasí svět“, a já to vnímám jako filozofii i náboženství.
