Na co byste se zeptali Coco Chanelové, kdybyste měli tu možnost? Na dětství, o kterém pro ni bylo těžké jen přemýšlet, natož k jeho popisu hledat správná slova? Na otce, kterého poté, co ji jako jedenáctiletou opustil, už nikdy neviděla? Na vztahy, obzvlášť ty s Brity, jako byl Boy Capel či Hugh Grosvenor, vévoda z Westminsteru, které milovala? Nebo raději na přátelství s Winstonem Churchillem? A co vlastně druhá světová válka? Jak to tehdy skutečně bylo? „Je toho tolik,“ zasměje se Justine Picardieová, když jí pokládám výše zmíněný dotaz. „Vybrat jednu jedinou otázku je pro mě zhola nemožné.“
Není se čemu divit. Justine Picardieová, britská spisovatelka a novinářka – bývalá šéfredaktorka Harper’s Bazaaru a přispěvatelka novin The Sunday Times, The Telegraph či Observer – s Coco Chanel (1883–1971) strávila notnou část života. Její kniha Coco Chanel: Legenda a skutečnost vyšla poprvé v roce 2010, v doplněném vydání znovu roku 2017 a naposledy v roce 2023, v návaznosti na rozsáhlou výstavu Gabrielle Chanel: Fashion Manifesto v londýnském Victoria & Albert Museu.
Bestseller byl za tu dobu přeložen do patnácti jazyků. V češtině (ve zpracování s více než dvěma sty fotografiemi, kresbami a ilustracemi) vyšel v nakladatelství Prostor, stejně jako autorčin novější titul Miss Dior. Múza a bojovnice: pravdivý příběh, který vypráví o Catherine, mladší sestře Christiana Diora, účastnici francouzského odboje za 2. světové války, zatčené a mučené gestapem a deportované do koncentračního tábora Ravensbrück, který přežila. Její bratr Christian jí věnoval první vůni Miss Dior z roku 1947.
Kniha o Coco Chanelové jako by žila dál. A dál jako by Gabrielle Chanelová žila po boku Justine. Spisovatelka dokonce během rešerší pobyla v klášteře v Aubazine, kde návrhářka v mrazivě nehostinných podmínkách vyrůstala. Poštěstilo se jí ale také psát u Gabriellina stolu v luxusně zařízeném apartmánu na pařížské Rue Cambon.
Příběh o svém životě vyprávěla Chanelová životopiscům nejednou. Na nedostatek vstřícnosti si nejspíš žádný stěžovat nemohl. Potíž byla, že se neobtěžovala s fakty. Přesto měla Justine pocit, jako by jí při psaní módní návrhářka stála za zády a sem tam ji natočila směrem k pravdě…
Rozlišujete mezi Gabrielle a Coco?
Gabrielle je pro mě soukromá žena, která zůstává záhadou, kdežto Coco je slavná, je to značka.
Změnil se od té doby, co jste začala psát její biografii, váš vztah s Gabrielle? Neustále se s každým novým zdrojem vyvíjí. Do některých archivů jsem neměla dříve přístup, o existenci jiných jsem ani netušila. Když jsem pracovala na knize Miss Dior, objevila jsem mnoho nových skutečností o módním průmyslu za druhé světové války, které se nakonec do knihy Miss Dior nehodily, ale byly relevantní pro příběh Gabrielle Chanelové. Další informace mi přinesla příprava výstavy Gabrielle Chanel: Fashion Manifesto v londýnském muzeu V&A.
Čím to, že Chanel více než půl století po své smrti budí stále tolik zvědavosti?
Myslím, že Chanelová a Dior byli největšími módními návrháři. Jejich styl přesahoval hranice módy, a jak Chanelová říkala – móda pomíjí, styl je věčný. Některé z jejích návrhů dnes působí stejně relevantně, jako když je představila. Revoluční byly obzvlášť ty z období první světové války a dvacátých let. Vysvlékla ženy z korzetů a oblékla je do kalhot, přebírala elementy mužské krejčoviny, což bylo neslýchané. Její návrhy představovaly pro ženy symbol svobody, nezávislosti a důstojnosti.
Popravdě řečeno mi spousta současné módy připadá zastaralejší než některé z modelů, co Chanelová vytvořila před více než sto lety. V tom spočívá její genialita. Návrhář, jakým byla ona, přichází jednou za generaci, možná ještě vzácněji. Takový návrhář, který dovede vystihnout emoce a náladu doby. A jí se to od ledna roku 1910, kdy si otevřela obchod s klobouky na 21 Rue Cambon, do smrti v lednu 1971 povedlo hned několikrát.
Říkáte, že její styl přesahoval hranice módy. Zjistila jste něco nového?
Ano, jedním z důvodů, proč jsem chtěla připravit nové vydání knihy, byly nově objevené materiály o tom, že měla přímý vliv na umění Pabla Picassa. Stejně jako on a její další přátelé včetně Stravinského či Ďagileva byla Chanelová modernistkou. Obecně se má za to, že Picasso ovlivňoval ji, ale ve skutečnost tomu bylo i naopak. Zahrnula jsem proto do knihy reprodukci jeho malby Plavkyně z roku 1918, kdy se zcela jasně inspiroval jejími modely plavek.
O tom jste do té doby nevěděla?
Věděla jsem, že Chanelová s Picassem spolupracovali na představení Ruských baletů zvaném Le Train Bleu (Modrý vlak) v roce 1924, ale tahle malba vznikla o šest let dříve. Picasso o Gabrielle dokonce řekl… počkejte, jen se podívám do svých poznámek, abych to nezmotala. Ano, už to mám. Tohle píše pařížská korespondentka Janet Flannerová v New Yorkeru z 14. března 1931: „Picasso o ní říká, že je chytřejší než kterákoliv jiná žena v Evropě a je takřka jedinou, s níž může bez obav hovořit.“
Víte, móda zřídkakdy skutečně přesahuje do umění. A myslím, že i proto měla loňská výstava ve V&A takový úspěch – vstupenky se vyprodaly během tří dní. Podívejte se třeba na flakon vůně Chanel N°5, který Coco Chanelová navrhla před více než sto lety. Dnes je součástí stálé sbírky Muzea moderního umění v New Yorku. Je to totiž naprostý triumf modernismu. Tak tichý, tak rafinovaný. Chanelová se za umělkyni nepovažovala, hovořila o sobě jako o řemeslnici, přesto některé z jejích návrhů nabyly statusu uměleckého díla.
Jejím největším mistrovským dílem jako by přitom byl její život. Nebála se ho znovu a znovu přepisovat. Proč to dělala?
Měla silně traumatizující dětství – bylo jí teprve jedenáct, když zemřela její matka, pravděpodobně kvůli tuberkulóze a bídě, a otec ji i sourozence opustil. Později se jedna z jejích sester upila k smrti, druhá spáchala sebevraždu. Sama dělala, co mohla, aby se uživila. Už jen to, že se jí – nemanželské dívce narozené do hrozné chudoby – podařilo najít práci, byl pozoruhodný úspěch, natož vybudovat takovou kariéru. Gabrielle pracovala v krejčovství, zpívala v nočním podniku.
Také její aférka s Étiennem Balsanem, příslušníkem kavalerie, byla způsobem, jak uniknout před hrůzou života plného dřiny. Jistě se bála, aby nedopadla jako matka, a její odhodlání bylo hromné. Stejně tak její utrpení a zranitelnost i pocit studu a ponížení, které pramenily v jejím dětství v chudobě a sirotčinci. Myslím si, že pro ni bylo nesnesitelné na svou minulost vůbec pomýšlet. Takže ano, můžeme mluvit o sebeinvenci, ale šlo o mnohem víc než o rozmar vymyslet si zajímavý příběh. Vedly ji k tomu silné psychologické podněty.
Při čtení vaší knihy jsem měl pocit, že svým báchorkám sama věřila.
Ano, myslím, že jim nakonec snad i uvěřila. Musíme ale chápat, že byla hluboce traumatizována. Pronásledovaly ji noční můry. Na konci života se probouzela děsem, vstala a dokola si myla ruce. Jindy měla nutkání vzít nůžky a začít něco přetvářet. I proto je její příběh stále neodolatelný. Působí jako pohádka, ale taková velice ponurá.
Není fascinující, že zatímco jiné módní domy jako by se vzdalovaly původní vizi zakladatelů, Chanel je jí stále vcelku věrný?
Řekla bych, že to platí i pro Dior. Tak jako Karl Lagerfeld a jeho nástupkyně Virginie Viardová (bývalá módní návrhářka značky Chanel, kterou nahradil Matthieu Blazy - pozn. red.) i Maria Grazia Chiuriová vzdává hold dědictví značky. Hovoří jejím jazykem, přitom je její tvorba relevantní. Myslím, že aby taková i zůstala, je potřeba se zakladatelem vést dialog. Spisovatelka Margaret Atwoodová, kterou obdivuji, něco takového nazývá vyjednáváním s mrtvými.
Některé z nových objevů autorka biografie Coco Chanel učinila náhodou při bádání v archivech pro svou knihu Miss Dior. Múza a bojovnice: pravdivý příběh Catherine Dior. V té vykresluje život sestry slavného couturiéra, kterou věznili a mučili nacisté.
Vnímáte takové vyjednávání s mrtvými jako cestu k nadčasovosti?
Co je hodně v módě, bude brzy hodně mimo ni. Podívejte se, co se odehrálo u Gucci. Alessandro Michele zažil rychlý, ohromný úspěch – a pak náhle jeho tvorba přestala tolik vydělávat. Jenže společnost, která značku vlastní, bude chtít vždy větší obraty. Všímám si něčeho podobného i u Balenciagy. Proto je lepší respektovat původní kódy módního domu a to, co představuje.
Módní průmysl byl v dobách Coco Chanelové na hony vzdálený tomu dnešnímu. Je přesto podle vás něco, co by se od ní mohli dnešní designéři přiučit?
Podle mě její síla tkví v tom, že byla vždy věrná sama sobě. Tvorbou odrážela, co nosila, a nikdy přitom nepřipomínala nikoho jiného. Zkrátka vytvořila způsob odívání, který jí samotné dával smysl. Oblékala se pro sebe a to bylo přitažlivé i pro ostatní. Christian Dior byl sice muž, ale i on byl velmi věrný svému osobnímu vkusu. Mám tím na mysli určitou autenticitu a praktičnost.
Při práci na knize jsem měla možnost vyzkoušet si dva modely přímo ze šatníku Gabrielle Chanelové a bylo neuvěřitelné, jak krásné, ale i pohodlné byly. Každý detail měl svou úlohu. Když se dívám na tvorbu některých dnešních návrhářů, nedovedu pochopit, proč by někdo chtěl, aby se v jeho oblečení lidé cítili špatně…
Mít na sobě oblečení, co nosila Chanelová, muselo být i trochu strašidelné.
Ano, bylo to děsivé i inspirativní a vlastně transcendentální. Byl to jeden z nejpamětihodnějších momentů, co jsem jako spisovatelka zažila.
Ve své knize také vysvětlujete, co se pravděpodobně odehrálo během druhé světové války. Chanelová bývá často označována za kolaborantku, ale podle vás to zdaleka nebylo tak černobílé. Myslíte, že byla veřejností souzena drsněji, protože byla žena?
Jsem o tom přesvědčená. Ženy obecně byly po válce souzeny drsněji, spoustě z nich oholili hlavu nebo se musely před zraky ostatních promenovat nahé ulicemi, čelily ponižování a zneužívání. Nic z toho se mužům nedělo. Mezi módními návrháři byli muži jako Jacques Fath nebo Marcel Rochas, kteří se s Němci zapletli mnohem více než Chanelová, ale nikdo je neobviňoval, že jsou kolaboranti nebo sympatizují s nacisty. Naopak byli oslavováni jako géniové.
Takže v tom nejspíš byl opravdu element sexismu. A když slyším, jak lidé o počínání Chanelové během druhé světové války stále hovoří, řekla bych, že přetrvává dodnes. Podívejte se, v době, kdy se sestra Christiana Diora Catherine přidala k francouzskému odboji, měl jen okolo sta tisíc aktivních členů z celkové populace asi čtyřiceti milionů. Na vrcholu odboj čítal zhruba čtyři sta tisíc lidí, to je méně než jedno procento populace. Pokud jde o Chanelovou, učinila některá rozhodnutí, která pro ni byla výhodná, třeba aby zachránila svého synovce – který byl mimochodem možná jejím synem –, umírajícího na tuberkulózu v německém zajateckém táboře.
Ale na druhou stranu odboj využíval sklepení v její jihofrancouzské vile La Pausa k uchování bezdrátového vysílače a také tam před nacisty schovávala Židy. Úzce se přátelila s Pierrem Revedym, bývalým milencem, který byl důležitou osobou francouzského odboje. Stejně tak udržovala přátelství s Winstonem Churchillem. Existují důkazy, že byla aktivní členkou odboje a od roku 1943 poskytovala informace spojencům v Londýně.
Některé z nových objevů autorka biografie Coco Chanel učinila náhodou při bádání v archivech pro svou knihu Miss Dior. Múza a bojovnice: pravdivý příběh Catherine Dior. V té vykresluje život sestry slavného couturiéra, kterou věznili a mučili nacisté.
Zmínila jste Andrého Palasse, synovce, který mohl být jejím synem. Ale proč by to tajila? Myslíte, že by to mohlo ohrozit její kariéru?
Kdepak, kvůli kariéře ne. Ostatně se narodil ještě předtím, než byla slavná. Ženám zkrátka nebylo dovoleno mít nemanželské dítě. Ať už André Palasse byl, nebo nebyl jejím synem – a to se nikdy nedozvíme a ani tomu nevěřím, jen jsem o té možnosti musela ve své knize informovat –, rozhodně se k němu jako k vlastnímu dítěti chovala.
Pokud se nepletu, práce na knize pro vás byla o to osobnější, že vám s ní pomáhal manžel.
Ano, pomohl mi najít rybářské záznamy z panství vévody z Westminsteru, které leží v odlehlé části Skotské vysočiny. Až díky němu jsem zjistila, že Chanelová byla dobrá rybářka. Během prázdnin ve Skotsku se naučila chytat lososy. V té době se také sblížila s Winstonem Churchillem. Už dříve jsem v cambridgeských archivech našla dopisy od Churchilla, z nichž je patrné, že se přátelili, ale až díky těm rybářským záznamům a přiloženým fotografiím vyšlo najevo, že spolu během nejednoho léta ve Skotsku trávili hodně času.
Vaše kniha dává čtenáři možnost stát se na chvíli stínem Gabrielle Chanelové. Alespoň mě vtáhla tak, až mi po jejím dočtení bylo smutno. Neumím si ani představit, jak těžké muselo být loučení pro vás.
Já se s Gabrielle Chanelovou nikdy nerozloučím. Vždycky mě bude fascinovat. Je to vztah, co trvá dál, třebaže je nejspíš jednostranný.
Nejspíš?
Mám pocit, jako by mi za ta léta otevřela nejedny dveře. Svým způsobem věřím na magické myšlení a připadá mi, jako by to byla ona, kdo mě nasměroval k objevení těch rybářských záznamů anebo mi umožnil, abych se jako první spisovatelka dostala do kláštera v Aubazine. Jako by v některých nových objevech měla prsty…