Psát článek o „ženách v rapu“ je ošemetná věc. Ony samy mají pocit, že se z nich tak dělá rarita, kterou je zábavné okukovat jako dvouhlavé tele na pouti. „To, jestli dělá rap žena nebo muž, by nemělo být téma,“ řekla mi raperka Arleta. Jenže téma to prostě je, ačkoliv za pár let být nemusí.
Českých zpěvaček rocku, popu, jazzu nebo dechovky je tolik, že jsou neodmyslitelnou součástí hudebního průmyslu. Nenadálé přimíchání ženské perspektivy do žánru, v němž se v tuzemsku ještě před pár lety rozvalovali výhradně muži, převratné opravdu je a vyžaduje to od raperek odvahu, ony samy by nejspíš řekly „koule“.
„Hip hop (rap je součástí hiphopové subkultury – pozn. red.) v sobě slučuje poezii a box. Hip hop je jediné umění, které je postavené na přímé konfrontaci,“ poznamenal jeden z nejvlivnějších raperů světa Jay-Z. Rýmy, stejně jako údery v boxu, mají protivníka usadit, a pokud je součástí takového slovního direktu i vtip, „vítězství“ je dvojnásobné. S rapem se nespojuje jen agresivita a tvrdost, ale i vychloubání, mohutná masáž ega a žehrání na nepřízeň osudu.
V sedmdesátých letech vznikla v New Yorku hiphopová kultura jako útočiště afroamerické a hispánské mládeže, v němž se maskulinita rodila i potvrzovala. Navazovala se v něm mužská přátelství, řešil se pouliční život, rasismus, sociální nerovnost, drogy, gangy, policejní násilí i politika.
Na druhou stranu se v něm na dlouho zakořenila homofobie, misogynie a sexismus. Ženy, které projevovaly zájem o hip hop a chtěly jeho prostřednictví taky říct „svoje“, nebyly překotně vítány. Optikou raperů by totiž mohly nabourat samotnou podstatu subkultury. Uběhly dekády, a na západ od českých hranic už „ženy v rapu“ dávno nejsou za jednorožce, které by třeba magazín Time vystavoval na obálce. U nás se ale právě teď musejí raperky prokousávat nedůvěrou a předsudky, za nimiž jejich zahraniční kolegyně dávno zabouchly dveře. Přitom jim do karet hraje paradox: tím, že rapují z pozice menšiny, vracejí žánru jeho podvratný charakter. Vždyť právě nespokojené menšiny ho kdysi probudily k životu a začaly měnit zavedené společenské pořádky.
„Lákalo mě, že v žánru udělám změnu, revoluci, a že když se ke mně někdo přidá, může za pár let rapová scéna vypadat jinak.“
„Lákalo mě, že v žánru udělám změnu, revoluci, a že když se ke mně někdo přidá, může za pár let rapová scéna vypadat jinak,“ říká Hellwana. Na paškál si bere šovinismus, rasismus i rozčarování z partnerských vztahů. Zpívá i v angličtině, ráda by jednou prorazila v zahraničí.
V rapu jsem nemusela řešit barvu pleti
Rapeři se ve své tvorbě ženami zabývali velice prostě: buď o nich psali jako o objektech sexuálních fantazií, nebo o terči agrese. Raperky tak byly postaveny před dilema: Mají se snažit zapadnout a stát se „jedním z kluků“? Nebo riskovat, že na to půjdou po svém, budou čelit výsměchu kolegů a vyslouží si uznání maximálně ve smyslu „na holku dobrý“? Socioložka Anna Oravcová ve své dizertační práci o české hiphopové subkultuře zmiňuje: „Pokud ženy přijmou maskulinní ,gangsterský’ model, podle mužů ,zaprodaly’ svou ženskost, už nejsou ,pravými ženami’, nýbrž pouhou imitací mužů.“
Ženy, které se aktivně účastní hiphopové (sub)kultury, tedy musejí vyjednávat svou pozici tak, aby nebyly na jedné straně hypersexuální, na straně druhé nedostatečně „holčičí“. Rovněž neprohloupí, když si budou hlídat své soukromí a vztahy a nebudou působit promiskuitně. Jejich kolegové si naopak respekt vyslouží, když se obklopí množstvím atraktivních žen, případně se do nich budou trefovat s bezmeznou vulgaritou, když jim nejsou po chuti.
„Milí rapeři, nie všetky dievčatá sú kurvy, chuděry, piče a kundy. Prestaňte písať tieto píčoviny do textov,“ vzkázala na Instagramu svým kolegům, mimo jiné slavnému Yzomandiasovi nebo legendě žánru Vladimiru 518, před čtyřmi lety slovenská raperka Katarzia. Vyjádřila přesně to, co už dlouho štvalo jiné raperky, které se v té době začaly vynořovat na scéně. O šovinismu se od tohoto památného výroku začalo víc mluvit a i u nás našel své místo feministický hip hop.
Jednou z těch, které se nenechaly znechutit a stůj co stůj se rozhodly obohatit český rap o ženskou výpověď, je Monika Evans alias Hellwana. Samotné rapování spojuje se stylem grime, neosoulem, R&B i tanečnějšími beaty. V textech se obouvá nejen do sexismu, ale na paškál si bere také toxické vztahy, domácí násilí nebo genderové a rasové předsudky české společnosti. „Spoznala som ťa, spoznala, čo si zač, spoznala, aký si zkurvený hráč... Zkrotěnie zlého muža, v miestnosti rev, cítily stěny so mnou, cítily hněv, žádné sorry odo mňa nečakaj, babe,“ rapuje v chytlavé písni Keď zavrem oči, cestujem tmou.
Rap Hellwanu oslovil nejen tím, že si v něm může říkat, co chce a jak chce. V hiphopové komunitě taky nemusela řešit barvu své pleti. „Bohužel myslím, že třeba v popu by to bylo jiné,“ krčí rameny. Setkání s ní je překvapivé – ve videoklipech vypadá jako vzorová „bad bitch“, s níž není radno si zahrávat, ve skutečnosti působí spíš jako přátelská „holka od vedle“. K žánru přitom Monika přičichla už v patnácti – lákalo ji, že by mohla posluchačům předkládat úplně jiná témata než kluci, kteří se vyžívali především ve slokách o penězích a sexu.
„Jsem z rodiny silných a schopných žen a byla jsem vychovaná v tom, že žena je pokladem, a ne nějakou ozdobou mužského ega. Měla by umět říct svůj názor a být sama sebou. Lákalo mě, že když udělám v žánru změnu, někdo se ke mně přidá a za pár let může rapová scéna vypadat úplně jinak,“ vysvětluje šestadvacetiletá pražská textařka a skladatelka, jejíž maminka je ze Slovenska, táta z karibské Granady.
Už v roce 2017 vydala první EP s názvem Sunbeam, nad nímž se kritici rozplývali, o čtyři roky později s raperkou Arletou získaly hudební cenu Apollo za singl Das Leben. Zpívá jak česky a slovensky, tak anglicky. Netají se totiž ambicí prorazit na zahraničním trhu. Na jaře vydává album – první část zamýšlené trilogie – s názvem Láska. Talentovaná raperka vystudovala design, který ji dnes živí, vyrábí vázy a nábytek, po večerech koncertuje. „Uchytit se, notabene vydat desku je velmi těžké a samozřejmě jsem musela spolupracoval s chlapy. Musím říct, že jsem naštěstí potkala takové, kteří věřili v to, v co věřím já – ve změnu. Jediné, co je zajímalo, byl můj talent,“ vzpomíná.
Nevybíravou kritiku sklidila spíš od anonymů, kteří ji poučovali, že by měla dělat něco „něžnějšího“. Když zpětně hodnotí, jak se český raperský „rybníček“ proměnil od dob jejích začátků, spokojeně se usmívá: „Mnohem více raperů do skladeb dává víc z osobního života. Mluví třeba i o tom, že mají zraněné srdce, v rodině jim chyběl otec nebo si nerozumí s matkou. Je to super pokrok, protože chlap, který to poslouchá, třeba zažívá to samé. V rapu je ale pořád hodně zakořeněné alfa samectví a souboj s egem. To se nedá odbourat lusknutím prstů, bude se to dít postupně.“ Hudební kritici považují Hellwanu za jednu z nejvýraznějších a nejtalentovanějších raperek, kterou prý čeká velká budoucnost. Ostatně sama v singlu Das Leben sebevědomě říká: „Nejsem čiči, já jsem lev!“
Více než se ženami si prý rozumí s muži. Sharlota je jednou z nejúspěšnějších českých raperek, která je na scéně více než deset let a ráda žánr hudebně překračuje. Teď dokonce zpívá v muzikálu.
Je to sprosté, ale jsi to ty!
Jednou z komerčně nejúspěšnějších českých raperek je osmadvacetiletá Sharlota. Dnes mají její skladby na platformě Spotify miliony přehrání a na Instagramu raperku sleduje víc než 300 tisíc lidí. Její tvorba už dávno přesáhla žánr, od „ryzího“ rapu se dostala k prolínání stylů, a před dvěma roky začala dokonce vystupovat v muzikálu Okno mé lásky; zahrála si rovněž v několika filmech.
Snad za její popularitu může i to, že už na začátku kariéry věděla, že je zapotřebí notně si nabrousit lokty (a jazyk). To bylo v roce 2012, kdy ji na raperský olymp vystřelil hit rapera Abdeslama s názvem Do rána, k němuž nazpívala refrény. O pouhý o rok později vydala vlastní singl Perníková – a publikum se rychle chytlo. V tu dobu na rapové scéně nebylo po ženě ani vidu, ani slechu a producentům rychle došlo, že Sharlota je tím, čemu se v angličtině říká full package – umí rapovat, zpívat, tancovat, je mladá, krásná, a k tomu charismatická osobnost s názorem.
Od začátku rapovala bezprostředně, vtipně a vulgárně. „Stojím na parketu, nechovej se tak dotěrně, nebo tě odpálkuju, setřu, vyfakuju tě. Svíjím se s kámoškou a teče ti slina, to, že ti stojí, vole, není moje vina. Nabízíš mi, ať si loknu vína, nejsem hloupá štětka, vole, já jsem víla,“ vzkazuje třeba ve skladbě Co děláš.
Otravné obdivovatele nebo „hejtry“ uměla vždycky zneškodnit rychlou vyřídilkou, z pomluv a urážek, kterých se jí dostalo, si vyrobila munici. A když to cítí, schytají to od ní i ženy. Ve skladbě Cocain ‚n‘ Caviar se třeba s gustem vysmívá zlatokopkám: „Štětky, kurvy, děvky, lurvy. Hrajete si na dámy, ale jste štětky. Zajímáte dva panice, takže všechny. Žádná novinka, jen další hloupý běhny. Umíte poslouchat jak pes. Tak si lehni! Chtěla bys hodnýho kluka, balíš zmetky. Chtěla bys lásku, zajímaj tě jenom tretky.“ Rozhodně není interpretkou, která by se za každou cenu zastávala svého genderu a nepíše s nějakým zvláštním zaujetím feminističtěji laděné texty. „Když se mi nelíbí, jak se někdo chová, napíšu, že je kokot. Ale nemám ráda kázání, kdy někdo někomu říká, co je dobře a co je špatně.“
K rapu se Sharlota dostala přes Rádio Spin, které jako malá věrně poslouchala. Líbilo se jí, že je to muzika, kde se nechodí kolem horké kaše a „věci se nazývají pravými jmény“. Rap je navíc místo, kde se na sprosté slovo nehledí, není-li rovnou vítáno. „U nás v rodině mluví sprostě všichni, ale není v tom žádné negativní zabarvení, prostě to bereme jako prostředek upřímné komunikace. Když mě lidi slyší mluvit třeba s babičkou, jsou v šoku, ale já to vůbec nevnímám,“ vysvětluje.
Láska nezaujala
O tom, jaké to bude mezi rapery, neměla žádnou představu. Prostě dělala, co ji bavilo, a ani si neuvědomovala, že v žánru nemá kolegyně. „Je pravda, že s kluky funguju asi trošku lépe než s holkami. Připadá mi, že s nimi člověk přesně ví, jak na tom je,“ vysvětluje. Za mnohé z dnešní suverenity prý vděčí svému manželovi, se kterým je od svých sedmnácti: „Pomohl mi rychle se najít a zjistit, co jsem za člověka. Mohla jsem po jeho boku v bezpečí vyspět a pochopit spoustu věcí rychleji než vrstevníci,“ míní. Na druhou stranu si v sobě ponechala něco z dítěte, dokáže být bezprostřední a „trošku srát na to, jestli bude vypadat trapně nebo ne“. „Nepotřebuju validaci od lidí, na kterých mi nezáleží, záleží mi jen na tom, co si o mně myslí moje rodina – a ta za mnou stojí,“ říká, „i to mi na mé cestě velmi pomáhá.“
V začátcích rapovala víc naštvaně, prskala verše, jako by se oháněla mačetou, postupem času se ale místo sexismu a divokých večírků začala zabývat partnerskými a přátelskými vztahy, falešností sociálních sítí nebo smutkem ze ztraceného dětství. I když se sama nemusí strachovat, jestli bude mít příští týden na nájem, a neprožila si divoké rozchody jako mnoho žen jejího věku, pozorně se dívá kolem a pak skládá. „Problematické osudy vidím mezi kamarády i známými a chci tato témata otevírat. Byla jsem několikrát navštívit i pacienty v psychiatrických léčebnách a letos budu hostovat na festivalu o duševním zdraví, kde bych měla mít besedu.“
Na novém albu Tabita (její druhé křestní jméno) se zabývá i negativními pocity. „Jsem optimista a veselý člověk, ale během pandemie a lockdownů i na mě padal smutek, protože jsem se nemohla věnovat tomu, co miluju. Nic nebylo jisté.“ Z její zkušenosti ale posluchači milují povrchnější songy, nejlépe s drsnějšími vulgárními texty. „Jednou z mých nejoblíbenějších skladeb je Lásky není dost, hrozně ráda ji hraju na akcích, mají ji rádi děti i rodiče, přitom v lidech obecně moc nerezonuje. Myslí si, že zpívat o lásce je klišé. Já si ale opravdu myslím, že láska je největší síla, bez které by nebyl svět ani nic, co v životě dělám.“
„Mám ráda, když mám čistý štít, když se o mně ví všechno a nic nemusím tajit.“
„Chci mít čistý štít, nic netajit,“ říká Arleta. Na nové desce se zabývá smutkem z dospělosti, předtím se vyznávala i ze svých temných stránek – popisovala své problémy
se sebepoškozováním a hraniční poruchou osobnosti.
Cítím se líp, když na sebe řeknu všechno
Sedmadvacetiletá raperka a skladatelka Arleta je kritiky od začátku kariéry velebená jako výjimečné zjevení, se stejným respektem o ní mluví i kolegové z branže. Pro seriál Adikts přezpívala píseň Čas nejde vzít zpátky s Davidem Kollerem, což jí mimo jiné poprvé vyneslo respekt rodičů, kteří si jinak setrvale dělají vrásky kvůli tomu, „co s ní bude“.
Ve skutečnosti má budoucnost slibnou: může se pochlubit jedinečným hudebním projevem, v němž se mísí pomalý hypnotický šepot s temnějšími beaty; poslední desku Toxic Rodeo, kterou vydala před měsícem, tvoří také taneční muzika i prvky country. Takový mix není nic neobvyklého – interpretka od začátku experimentuje s všemožnými hudebními styly. Nové album přináší texty, v nichž vzpomíná na své dětství na venkově u koní, verše jsou hravé, míchají češtinu s anglicismy a hemží se i anglickými zkratkami. „Hrozně mě baví pozorovat, jak se newspeak, kterým mluví moje generace, vyvíjí,“ glosuje. Všechny tyto prvky činí z její hudby lákavě tajemnou záležitost.
Drobná mladá žena na první pohled působí nepřístupně, ale když se rozmluví, hned víte, že před vámi stojí přemýšlivá introvertka s křehkou duší.
Arleta vystudovala Střední uměleckoprůmyslovou školu v Bechyni a vizuální komunikaci, vždycky ale přemýšlela, jak dělat hudbu. Přiznává, že neuměla na nic pořádně hrát ani zpívat, ale v rapu to nebyl problém. V textech se od začátku otevírala publiku s až zarážejícím zápalem. „Mám ráda, když mám čistý štít, když se o mně ví všechno a nic nemusím tajit,“ vysvětluje, proč psala o svých nejistotách, smutcích, bojem s hraniční poruchou osobnosti, potratu nebo sebepoškozování. Bylo to odvážné, jiné a rozhodně šlo o témata, která se v repertoáru mužských kolegů objeví stěží.
Občas je smutná, jindy naštvaná, teď se prý nachází v melancholické fázi, kdy si uvědomuje, že realita je jiná, než byla před pár lety, a ona se navzdory změnám cítí být pořád dítětem.
Její nejvýraznější skladby v sobě mají feministický náboj. „Když holka mluví moc... asi budu mluvit víc. Až budu mluvit, není cesty back, žádná stopka, víš? Máš zlata plnou pusu, plný pěsti a vím, že nebudeš to cenit, dokud nebude to sexy. Ach jo. Něco jsi nestih’,“ rapuje v singlu Statement o tom, jak ji naštval text rapera Smacka o tom, že „když kunda mluví moc, potřebuje dick“. Na druhou stranu říká, že s muži v branži se jí obecně dobře spolupracuje, ostatně pomocnou ruku jí na začátku podal slavný raper ze „staré školy“ Hugo Toxxx.
V kritice sexistického žvanění českých raperů se ale změnila. „Myslím si, že útočit je spíš na škodu. Fanoušci postaví zeď a už nebude možné navázat diskusi. Mělo by se to dělat spíš jemně a postupně.“ I když se sexismem ve společnosti ani v rapu nesouhlasí, nechce z něj dělat stěžejní téma. Na své první album Ablility to Damage Plant promítla třeba starost o osud planety. Teď má prý ale tolik problémů sama se sebou, že už nemá sílu „přijmout kolektivní tragédii celýho lidství“, byť pořád věří v dobro. „Ať to ale dělá někdo jiný,“ krčí rameny.
S ďáblem i andělem na ramenou
Jedno vážné společenské téma však před časem zpracovala, a to zákaz potratů. „Rozhoduješ o životě, pořád hraješ hlavní roli, co bys ale, kurva, dělal ve světě v mým postavení? Nikdo tě tu nepotrestá, nikdo to pak nezastaví. Nechci začít novej život, když mi vlastní momentálně k žití není,“ vzkázala politikům.
„Mám v sobě hodně poloh, někdy jsem víc bossy, sebevědomá, mám v sobě hodně mužské energie, jindy jsem jemná, zranitelná. U mě se emoce mění z minuty na minutu a pořád vstupuju do nových životních situací,“ popisuje, kde bere inspiraci. S temnou stránkou své osobnosti nemá problém, naopak si ji trochu hýčká: „Vždyť každý máme temnou i světlejší stránku, na jednom rameni mi sedí ďábel, na druhém anděl.“
Texty o zlomeném srdci, pocitech outsidera nebo chvílích, kdy se vyrovnává se svou chutí k sebedestrukci, korespondují s problémy mladé generace. Problematika duševního zdraví je dnes tématem číslo jedna a Arleta léta dochází k psychologovi, aby si začala víc rozumět. V songu Melancholia, který se objevil na albu Toxic Rodeo, posluchač slyší další syrovou zpověď: „Ohlížím se na svůj původ a po nocích pak hledám důvod, proč neklepnout si žílu napůl – jen tak, jenom tak. A do rány si pořád sypu jenom sůl.“ Ve skladbě Day by Day se zase vyrovnává se vztahem, v němž je to jako na houpačce, a člověk vlastně ani neví, jestli ho ještě chce, nebo ne: „Tak prosím už mi callni, babe, tak mi, kurva, konečně už zavolej, ať můžu nevzít phone.“
Stejně jako Hellwana cítí, že rapová scéna přichází na chuť intimním tématům a rapeři se odklánějí od pózy tvrdého chlapa. Jde ale pořád spíš o výjimky. „Jeden třeba zpívá o tom, že ho opustila holka, rozhodně to ale není love song, protože to pokračuje tím, že nebude už žádnou milovat, protože všechny jsou stejně kurvy. To si vždycky říkám: Ježiš, vyspěj!“ Na druhou stranu připouští, že jakýkoliv radikální odklon od tradičních rapových témat může zavedenému interpretovi ohrozit kariéru. „Kdyby najednou začal místo o autech, hadrech nebo sexu rapovat o politice a globálních problémech, nemuselo by se to líbit publiku, které si vychoval.“
„Chci, abych posluchače zaujala texty, a ne tím, že mám dobrý zadek.“
Na křižovatce
Úplně jinak se k rapu staví raperka a zpěvačka Jasmin – zapojuje ho do popových skladeb a sklízí potlesk. „Nejvíc mě baví mixovat velké popové refrény s rapovými slokami. Ty do skladby propašuju vždycky. To jsem prostě já,“ vysvětluje raperka, která se vloni dostala do stáje velkého vydavatelství Universal Music. Mnoho jejích singlů už slyšely miliony lidí. Nejsou náročné, většinou jsou veselé, ale to neznamená, že texty nemají hloubku. Výpovědí o tom, jak ji expartner jednou zbožňoval a vzápětí srážel na zem, odhaluje jeho lži a oslovuje vrstevníky, kteří se potácejí mezi dvacítkou a třicítkou se stejnými těžkostmi.
V nejnovějším singlu Loutka rapuje: „Tvý sliby lítaly jak prachy do rulety, na účtě zero, stejná nula jako jsi ty, prázdný věty, skrytý nevěry v nočním city, siluety jiných holek a ty zraňuješ mý city.“ První skladbu vydala v roce 2017, to jí bylo osmnáct. Od té doby posluchače pravidelně zásobuje singly. Vyšvihla se bangerem (v rapovém slangu hitem) Zpověď, dnes má na YouTube asi tři a půl milionu zhlédnutí.
K rapu se dostala postupně, jako malá poslouchala mainstreamový popík. „Když mi bylo deset, poslouchala jsem Tomáše Kluse, a protože jsem si chtěla jeho písničky sama zahrát, zkoušela jsem se naučit na kytaru,“ líčí své začátky. Když to zvládla, řekla si, že by měla zkusit složit si něco sama. „V deseti jsem pak svoje věci nahrávala na YouTube, nebylo mi moc jasné, jak to vlastně funguje, myslela jsem, že je tam nějaká porota, která to bude hodnotit,“ směje se.
Postupně se doma naučila hrát i na klavír a ukulele, pak ale z dráhy písničkářky přesedlala na rap. Formovalo ji mimo jiné moderování na zmíněném Rádiu Spin, dnes moderuje odpolední show na Fajn Rádiu – ostatně vystudovala obor média na Metropolitní univerzitě.
I když dobře vypadá, odmítá na to v kariéře sázet. „Nikdy nejsem moc odhalená, většinou mám mikinu a džíny – a asi i to lidi oceňují. Mám ráda ženské tělo, ráda nosím i přiléhavé outfity, ale nechci, aby to zastínilo to, co dělám. Chci, aby si posluchači řekli: Má super hlas a promyšlené texty, ne dobrý zadek.“ Miluje růžovou, všechno holčičí a chtěla by si zahrát v pohádce. Druhá její část ale zbožňuje tvrdý rap. V textech se snaží vyhýbat se sprostým slovům. I když do rapu patří, protože se prý dobře rýmují, coby milovnici češtiny ji baví nacházet k nim alternativu. „Opravdu text piluju, je lepší si s ním hrát než tam dát nějaké random sprosté slovo a hotovo. Já běžně sprostě nemluvím, bylo by to proti tomu, kdo jsem.“
Když Jasmin před pár lety poznala svého nynějšího přítele, vyděsila se, o čem bude psát, když je konečně šťastná. Stejně jako její kolegyně ale čerpá inspiraci z lidských příběhů, které se odvíjejí kolem ní. V současné době stojí před rozhodnutím, co dál. Má za sebou diplomku, v kariéře výborně našlápnuto, zároveň ale uvažuje, jestli už nemít dítě. „Přítel by chtěl, i já jsem asi připravená, ale nevím. Kdybych se stala mámou, určitě bych se rodině věnovala na sto procent.“
