Zájem o práci severočeských sklářských mistrů, brusičů, rytců a malířů významně obnovila nedávná výstava Lobmeyr Vídeň – 200 let s českým sklem, kterou uspořádalo Uměleckoprůmyslové museum v Praze. Hlavně mísy, sklenice nebo vázy z devatenáctého a dvacátého století, které často vznikaly na základě návrhů uměleckých osobností, například i Josefa Hoffmanna nebo Adolfa Loose, nechávaly návštěvníka v úžasu. Ten český se pak neubránil pýše, že většina z nich byla vyrobena v Kamenickém Šenově.
Rodinná vídeňská firma (vede ji již šestá generace) se přitom za dobu svého fungování vzdala spolupráce s šikovnými Čechy jen jednou. Přinutilo ji k tomu čtyřicet let totality v Československu. Hned po revoluci ale tehdejší spolumajitel Lobmeyru Peter Rath, potomek zakladatele Josefa Lobmeyra, přijel do Kamenického Šenova a začal jednat: založil Sklářský ateliér, zachránil sklářskou školu i továrnu firmy Jílek, v současné době se snaží zrekonstruovat ruinu kdysi slavné továrny na lustry Elias Palme.
Dodnes je tento pětaosmdesátiletý podnikatel fanouškem českého sklářského regionu jako málokdo. „České ,Křišťálové údolí’ je posledním regionem svého druhu na světě – pořád v něm fungují továrny, umělecká studia, školy, muzea i jednotliví umělci. Co chybí, je pocit patriotismu a větší publicita,“ řekl Rath Espritu.
Zmíněný Sklářský ateliér prodal v roce 2008 Petře Matelové, Češce, která vyrůstala v Rakousku – její rodina se tam přestěhovala kvůli otci, který hrál profesionálně hokej. Peter Rath mladou ženu znal, několik let pracovala pro Lobmeyr jako brusička, ale zprvu tomu, že povede s úspěchem ateliér, moc nevěřil. Petra Matelová se ale více než osvědčila a dnes pro Lobmeyr se svým týmem vyrábí téměř veškeré malované sklo.
Ke své práci v Novém Boru (firma se sem z Kamenického Šenova přestěhovala) se dostala hlavně díky odvaze a entuziasmu, přitom před šestnácti lety to coby „náplava“ mezi severočeskými skláři neměla lehké. Postupem času se jí ale podařilo získat nejen jejich respekt a důvěru, ale díky precizní práci těchto umělců i mnohonásobně zvýšit výrobu. Webové stránky Sklářského ateliéru jsou pro případného zvědavce záhadou. Není na nich totiž nic jiného než Petřina fotka a telefon. A důvod je jednoduchý: podnikatelka reklamu nepotřebuje. Má spoustu zakázek nejen od Lobmeyru, ale i od klientů z celé Evropy a v posledních dvou letech také z Japonska.
Petra Matelová a její poklady. V posledních letech se její ateliér kromě malby na sklo začal více zabývat rytím, z čehož má Petra radost, protože to je prý její vášeň. Vznikají tady skvosty, které se vyrábějí i sto padesát hodin. Zákazníků však – i přes vysoké ceny – pořád přibývá.
Sklářkou rodičům navzdory
Do skla se Petra Matelová zamilovala už v jedenácti letech, tehdy ji maminka-architektka vzala v rámci práce k výtvarníkovi, který dělal vitráže. Hra světla na barevném sklu dívku naprosto uchvátila a okamžitě rodiče seznámila s tím, že jednou bude taky sklářkou – spíš je to pobavilo, vždyť těsně předtím byla rozhodnutá, že se stane filmovou hvězdou. „Vždycky říkám, že když se někdo infikuje virem skla, už není návratu. Je to láska a je nevyléčitelná,“ říká dneska. Přes skepsi rodičů začala v šestnácti studovat sklářskou školu, ale i když absolvovala jako nadšená rytečka a brusička, váhala, jestli v oboru začne pracovat. „Rozhodla jsem se studovat ještě práva, hlavně rodina mi totiž říkala, že bych měla dělat něco v uvozovkách pořádného,“ vzpomíná. I když si ale do hlavy začala sypat paragrafy, sklo ji k sobě nepřestávalo volat. Řekla si, že se stane advokátkou, ale potom si otevře brusičskou dílnu: „Vždycky, když jsem někde viděla krásné sklo, krvácelo mi srdce, že jsem se mu přestala věnovat.“
O jedněch prázdninách se rozhodla, že si zkusí najít brigádu u sklářů ve Vídni, oslovila proto všechny sklářské firmy a umělce, které znala, mimo jiné samozřejmě i Lobmeyr. A stalo se něco nečekaného. „Zavolal mi přímo Harald Rath (jeden z tehdejších vlastníků firmy, vedl ji od roku 1968 až do roku 2000 s bratry Peterem a Stefanem; dnes ji řídí jejich synové – pozn. red.) a nabídl mi stálé místo. Že prý zaměstnávat brusiče na dva měsíce pro ně nemá smysl. Okamžitě jsem souhlasila a dodnes mám husí kůži, když si na ten telefonát vzpomenu,“ říká Petra Matelová.
Dala právům vale a jako brusička pracovala pro Lobmeyr tři roky. Nejenže se dokonalila v řemesle, ale začala se – díky známostem své maminky, která se už s dceřinou vášní smířila – seznamovat s výtvarníky v Kamenickém Šenově. „Pak mi bylo dvaadvacet a říkala jsem si, že se mi u Lobmeyr líbí, ale že tam nechci takhle sedět do důchodu – a že bych se měla dál vzdělávat a poznávat svět. Takže jsem dala výpověď, přičemž jsem se na chodbě náhodou setkala s panem Peterem Rathem a žertovali jsme, že u nich možná jednou budu vést dílnu,“ vzpomíná. Nebyla tak daleko od pravdy.
Poháry pro SissiZakladatelem firmy Lobmeyr byl sice Josef Lobmeyr, ale jeho obchodní dům se skleněným zbožím začal vzkvétat až pod rukama jeho synů, kteří stáli za náborem řemeslníků v Kamenickém Šenově. V roce 1860 se stala společnost dvorním obchodníkem a dodavatelem skla, vyráběla křišťálové lustry pro palácový komplex Hofburg (a v roce 1882 ho vybavila prvními elektrickými lustry), ozdobila i stropy slavného zámku Schönbrunn a bavorské královské paláce. Mimo jiné také obstarala svítidla pro Vídeňskou státní operu, Metropolitní operu v New Yorku nebo moskev-ský Kreml. Pro tvorbu Lobmeyr v polovině 19. století (z tehdejších produktů se dnes hojně vyrábějí repliky, originály mají nevyčíslitelnou hodnotu) byly typické třeba číše a sklenice se smaltovanou malbou a zlatým ornamentem. Dnes legendární firma vyrábí nejen užitkové sklo na zakázku, ale má v nabídce i sběratelské předměty, starožitnosti značky Lobmeyr a jejich repliky. Kromě Sklářského ateliéru v Novém Boru spolupracuje se sklárnami Květná, Jílek či Moser. Nestor Lobmeyru Peter Rath se nyní snaží o kompletní rekonstrukci zchátralé továrny Elias Palme alias Eliášky, aby v ní otevřel první evropské muzeum lustrů, společně s workshopy a turistickými programy.    Ze současné produkce Lobmeyr, kterou vyrobily „zlaté české ručičky“ – vedle Sklářského ateliéru značka spolupracuje třeba se sklárnami Moser nebo Květná. |
Předal mi klíče a odešel
Studovala dál v Německu a ve Spojených státech, naučila se dokonce základům foukání skla. Krátce před třicítkou začala přemýšlet, kam vykročit dál. A náhodou se dozvěděla, že Peter Rath chce prodat svůj Sklářský ateliér. Petra se rozhodla, že využije šanci a podnik koupí. „Podali jsme si ruku, podepsali smlouvu. On mi předal klíče od kanceláře, nic mi neřekl a odjel. Tak jsem se musela rychle sama rozkoukat,“ říká Petra.
Když se přestěhovala, uvítal ji déšť a mlha, region a lidi znala jen trochu a uvědomovala si, že se navíc bude muset potýkat s tím, že nemluví plynně česky. Prostě trochu horor – přesto jí hned připadalo, že je doma. Na začátku se na ni místní dívali trochu skrz prsty, pomohlo ale to, že rozumí oboru – když přišla na huť, stačilo pár minut hovoru, a řemeslníci věděli, že mají co do činění s profíkem, který ví, co chce i jak to vyrobit.
„Mysleli si, že jsem prostě vyučená brusička, která má doma gravírku, a tak si hned myslí, že je expert. Byli hodně překvapení, když jsem jim řekla, že to, co oni tady dělají, jsem já dělala ve Vídni u Lobmeyra. Hodilo se mi i to, že umím trochu foukat,“ vzpomíná. Tehdy byla produkce Sklářského ateliéru minimální, objednávky byly třeba jen na pár kusů skleniček nebo jednu vázu, při jednání s klienty i sklářskými mistry ale jméno Petera Ratha otevíralo dveře. „Lidé v Šenově ho měli rádi, vážili si ho. Kromě firmy mi předal jádro dobrých lidí, na které jsem se od začátku mohla spolehnout,“ líčí sklářka, jež tady později založila rodinu.
Z malých zakázek se po pár letech staly objednávky tisíců kusů, většinou jsou pro Lobmeyr, ale i jiné klienty. „Krásná práce byla třeba výroba vázy do zahrad v Postupimi nebo replik historických lustrů do německých zámků. Lobmeyr sám dělá lustry ve Vídni – a dělá je perfektně. Já se spíš soustředím na repliky jednotlivých ramen lustrů, jsou to opravdu kusové zakázky, které by větší firmy nedělaly, protože by se jim to finančně nevyplatilo – a i kdyby to vzaly, bylo by to desetkrát dražší než u mě. V tomhle ohledu se pohybuji vlastně v takové bezkonkurenční zóně,“ uvažuje Petra.
Návrat k rytí
Petra si při rozhovoru opakovaně pochvaluje důvěru, otevřenost a kolegialitu, která prý v Křišťálovém údolí mezi skláři panuje. Vždy se na ně může obrátit s prosbou o radu a s některými klidně i konzultuje zakázky. „Když si myslím, že by se na něco kolega hodil lépe, předám na něj zákazníkovi kontakt. Je tady konkurence, ale zdravá, zákazníků je zatím dost. Co mi dělá starosti, je to, že řada hutí bojuje o přežití, už teď není dost řemeslníků,“ říká.
Sama v ateliéru zaměstnává čtyři malířky, aby měla jistotu, že se zakázka dokončí. Stalo se totiž, že se pro jednoho zákazníka vzorovalo tři čtvrtě roku asi 1600 skleniček a najednou malířka, která na zakázce měsíce pracovala, nebyla nikde k nalezení. „Chci, aby můj tým byl spokojený, protože potřebuji, aby vyráběl v nejvyšší možné kvalitě. A když chodí lidi rádi do práce, je to na té ruční práci vidět.“
Sklářský ateliér pro Lobmeyr dodává hlavně malované a broušené sklo, někdy i polotovary, které se dokončují ve Vídni. Vyrábí se tu třeba i slavné skleněné sety sklenic podle návrhů již zmíněného Josefa Hoffmanna ze začátku dvacátého století, jejichž čisté linie nepřestávají dodnes fascinovat a má je ve velké oblibě i sama Petra.
Značka Lobmeyr spolupracuje i s dílnami na Slovensku, v Maďarsku či Polsku, ale na Česko spoléhá asi nejvíc – ostatně je to rodinná „srdcovka“. „Stále víc děláme rytí, z čehož mám velkou radost, protože to je moje vášeň. Teď třeba pracujeme na kusech pro Lobmeyr, z nichž každý si žádá i sto padesát hodin práce – a je to na nich opravdu znát. Já to cítím, i když si na ně sáhnu. Naštěstí tady máme pořád lidi, kteří takové věci umí,“ říká Petra Matelová. Dodává, že zájem o rytí se u zákazníků zvedl i kvůli zmíněné pražské výstavě. „Lidé tomu zase začali víc věřit, vnímají, jak cenné věci to jsou a že to jsou sběratelská díla, jejichž cena poroste.“
Narodila se v Česku, vyrostla v Rakousku. Že bude sklářkou, věděla od svých jedenácti let a už ve dvaceti brousila pro slavnou značku Lobmeyr. Ve třiceti našla domov v Kamenickém Šenově, srdci „Křišťálového údolí“.
