Lidovky.cz: Které artové snímky z letošního soutěžního výběru patří k divácky nejatraktivnějším?
Z Hlavní soutěže bych doporučil film Ondřeje Provazníka Sbormistr, který si najde i širší publikum. Je civilní, soustředěný na obsah spíš než na efektní formu, a navíc se vrací ke kauze Bambini di Praga. To je téma, které u nás stále rezonuje. Na druhém konci spektra je dokument Raději zešílet v divočině Mira Rema. Formálně je mnohem odvážnější, možná i divoký, ale pořád počítá s divákem. Některé artové filmy totiž ztrácejí kontakt s publikem. Někdy se na ně díváte a najednou máte pocit, že mezi vámi a plátnem stojí zeď. Žádný kontakt. Žádná komunikace.
Lidovky.cz: Jak si umělecký film jako divák užít?
Myslím, že je důležité se uvolnit a dívat se na tyto filmy jako třeba na abstraktní malbu v galerii. Festival je pro to vhodnější místo než běžné kino, protože tam už přijíždíte s naladěním vidět něco „jiného“ a starosti necháváte doma. Velkou roli hraje i to, kde se film promítá. My chceme filmy trochu chránit – dát jim co nejbezpečnější prostor pro vnímání.
Umění nám umožňuje nahlédnout na těžké životní okamžiky z jiné perspektivy, která může být hlubší a duchovnější.
To například znamená nepromítat extrémně provokativní nebo kontroverzní snímek ve velkém sále pro 1200 lidí, kde je vysoká pravděpodobnost, že se jistá část publika na film nemusí napojit. Takové filmy dáváme raději do menších kin se zhruba 300 místy. Zároveň se snažíme co nejpřesněji a srozumitelně divákům sdělit, jaký film je čeká. Jestli je to lehká komedie na odpočinek, nebo naopak kontroverzní titul, který jde proti proudu.
Lidovky.cz: Lidi především děsí spojení slov „dlouhý artový film“...
