Vlastní studio – dnes čítající dvacetičlenný tým v Londýně a menší, satelitní v Sydney – založila Linda Boronkay teprve před pěti lety, její jméno tou dobou ale už bylo ve světě interiérového designu pojmem: spolupracovala ostatně s legendami oboru, jako je Tom Dixon nebo Martin Brudnizki, a přijala též prestižní pozici Design Director pro Soho House.
V roce 2021 se objevila v publikaci By Design: The World’s Best Contemporary Interior Designers, rok poté ve výčtu 200 nejlepších designérů podle magazínu House & Garden a předloni se v obdobném žebříčku Country and Town House umístila v top 50. A není významného časopisu o bydlení, kde byste na ni čas od času nenatrefili.
Rukopis Lindy Boronkay: snoubení starého s novým; nečekané kombinace materiálů, textur, vzorů a barev. Dobrým příkladem je i pražský hotel Sir, jedna z jejích posledních realizací. Najdete ho na Novém Městě, v novorenesanční budově z roku 1884. V interiéru se gotika setkává s kubismem, secesí a současným českým uměním, celkový dojem je intimní, hlavní roli hraje komfort. Také k tomu, jak probíhaly přípravy, se během rozhovoru dostaneme.
Lindo, přestože dnes žijete převážně v Londýně, narodila jste se v Budapešti.
Správně.
Tedy ve městě bohatém na krásnou architekturu. Co víc, otci architektovi a matce, která sbírá umění a starožitnosti. Jak se to vše podepsalo na vašem stylu?
Řekla bych, že výrazně. Vyrůstat v takovém prostředí je ovšem něco, co dokáže člověk docenit až později. Jako malá jsem to brala za samozřejmé. Asi že jsem neznala nic jiného. Můj přístup k designu to ale formovalo nepochybně.
Vždycky jste chtěla být interiérovou designérkou?
Původně jsem chtěla být módní návrhářkou. Směrovala jsem k tomu už od velmi útlého dětství, dokonce jsem to později studovala v Paříži, kde jsem se také začala živit jako modelka. Právě tehdy mi došlo, že práce v módě není pro mě. Interiéry a architektura pak pro mě představovaly velmi zjevnou, přirozenou změnu směru – stále šlo o kreativní vyjádření, jen jiné. Skutečnost, že je táta architekt, a domov, jaký pro nás vytvořila máma, sehrály svou roli jakbysmet.
Jaký domov to byl?
Máma nikdy interiérový design nestudovala. Vyučovala umění, živila se i jako novinářka a design s uměním byly pouze něčím, co ji velmi přitahovalo. Díky tomu, že neměla formální průpravu, se ničeho nebála – neznala pravidla, a nic ji tedy nelimitovalo. Zkrátka dávala s velkou péčí vzniknout krásným prostředím, která byla vždy noblesní, plná barev, současného umění i starožitností. Na veškeré trhy, ať už se starožitnostmi, nebo bleší, mě přitom brávala s sebou.
Pro Lindu Boronkay je důležité, aby se v realizacích jejího studia snoubil komfort hodný pětihvězdičkového hotelu s odkazy k historii a kultuře místa. Interiér díky tomu působí současně a nezaměnitelně.
Bavilo vás to?
Ani moc ne. Rozhodně ne v útlém věku. Ačkoliv z dlouhodobého hlediska to určitě bylo inspirativní. A nakolik mě to ovlivnilo, je asi zjevné.
Myslíte, že ocenit krásu je schopnost, která se dá naučit?
Nepochybně! Myslím, že je to něco, co lidé mohou procvičovat. Co by procvičovat měli. Nejen kvůli interiérovému designu, ale taky ve prospěch vlastní duševní pohody. Je dokázané, že schopnost všímat si krásy je zásadní zdroj spokojenosti, třebaže se skrývá v detailech. A já mám to štěstí, že právě o to v mojí profesi jde. Přesně tím se živím.
Jak takové procvičování vypadá v praxi?
Jakmile někam vkročím, ať už je to umělecká galerie, nebo třeba mořské pobřeží, je pro mě přínosné všímat si bezprostředního okolí a chápat, jaké emoce ve mně vyvolává a proč. Analyzovat to a v ideálním případě se přiučit něco, co pak mohu využít. Nejde o nic jiného než o nastavení mysli. Můžete to procvičovat, jako se procvičuje třeba bdělá pozornost.
Sbíráte vlastně vy sama něco?
Spoustu věcí. Procházím sběratelskými fázemi. Dříve to bylo například umění původních kmenů, mám masky ze všech koutů světa – z Indonésie, Číny a pochopitelně i Afriky. Také mám stejně jako máma slabost pro starožitnosti. Kvůli své profesi navštěvuji veletrhy starožitností a vždy si – k nelibosti svého muže – něco odvezu.
S manželem společně nic nesbíráte?
Ale ano, umění. Jsme velmi nomádská rodina, nemáme vlastní domov. Já si udržuju byt v Budapešti, který mám už od svých svobodných let, a nejspíš si ho jako takovou základnu i nechám, jinak ale žijeme částečně v Londýně a částečně v Austrálii. Jsme prakticky neustále na cestách. Vyhovuje nám pocit svobody, který to člověku dává. A náš domov pak tvoří hlavně předměty, které si bereme s sebou a obklopujeme se jimi. Pro mě to jsou třeba šperky. Máma je sbírala, kam až mi sahá paměť, a pomalu už mi je začíná předávat. Považuju to za velkou kliku, protože i já mám pro jejich sbírání slabost.
To mě přivádí ke vztahu interiérového designu a módy. Jsou čím dál propletenější. Interiérové kolekce uvádí jedna velká značka za druhou, od Bottega Veneta po Gucci. Jak tuto tendenci vnímáte?
Jako přirozený vývoj, dává mi to smysl z mnoha různých důvodů. Po komerční stránce to chápu naprosto – takové módní značky dnes nabízejí více než oblečení, nabízejí určitý životní styl, který se vám chtě nechtě vplíží do každodennosti. Na jeho základě se každé ráno oblékáte a na jeho základě si pak také zařizujete domácnost. A nezapomínejme, že během pandemie si lidé více než kdy dříve začali všímat toho, jak na ně jejich domov působí.
A jak vás móda ovlivňuje coby interiérovou designérku?
Nacházím v ní nezměrnou inspiraci. Nejspíš to souvisí s tím, že jsem chtěla být módní návrhářkou. Odjakživa mě fascinovalo, jak se po řemeslné stránce tvoří kolekce a pak kolem ní vzniká kampaň a módní přehlídka… Přitahovala mě schopnost módy dát vám uniknout do jiného vesmíru. A tento eskapismus je něco, o co usiluji i svými interiéry.
Vzpomínáte si, co přesně vás vedlo k rozhodnutí módu opustit a věnovat se výhradně interiérovému designu?
Abych byla upřímná, vybavuji si, jak ve mně v módě akorát sílila frustrace. Celá její kultura mi připadala velmi proměnlivá a nedařilo se mi v ní budovat smysluplné, hluboké vztahy. Právě po nich jsem přitom vždy toužila. A v interiérovém designu se bez nich vyloženě neobejdu: Pouta, která navážete s klienty, jsou zásadní. Vše začíná a končí pozitivní lidskou interakcí. S módou to bylo jiné. V módě jsem pracovala pět let, a nikdy jsem se tak docela neasimilovala. Kdykoliv se mě někdo zeptal, co dělám, vždy jsem odpověděla, že „v tuhle chvíli tohle“, skoro jako bych se za to omlouvala. Bylo evidentní, že jde o časovanou bombu.
Přispěl k vašemu rozhodnutí nějak Londýn?
Když jsem se do Londýna skrze módu dostala, okamžitě jsem se do něj zamilovala. Nemohla jsem uvěřit tomu, že mohu pracovat v módní branži a zároveň být obklopená milými lidmi. (směje se) To se mi v Anglii poštěstilo nejednou. Londýn na mě působil dojmem velmi otevřeného, inspirativního, dynamického místa. A já v něm zatoužila studovat. Otázkou bylo, jestli se budu věnovat produktu, nebo interiérům, lákalo mě totiž obojí. Na tátovu radu jsem zvolila to druhé. Vždy chtěl být interiérovým designérem, kvůli komunistickému režimu ovšem nemohl – nepřijali ho na univerzitu. A tak musel čekat, dokud to nepůjde, a věnoval se architektuře. I když bylo jeho srdce jinde… A tak jsem na něj dala. Navíc jsem si říkala: Když si teď zvolím interiéry, pravděpodobně se mi pak bude snáz přesouvat k produktovému designu než naopak. Myslím, že to vyšlo dokonale, našla jsem své poslání. Už je to téměř dvacet let a já jsem pořád stejně nadšená a inspirovaná jako tenkrát. Bylo to určitě dobré rozhodnutí.
Součástí pražského hotelu Sir je také restaurace Seven North, kde se podává středomořská kuchyně určená ke sdílení. Za konceptem, který můžete znát z Vídně, stojí hvězdný šéfkuchař Eyal Shani.
Které umělecké směry mají ve vašem srdci zvláštní místo?
Jsem poměrně nostalgická a imponuje mi, jak se dříve vyrábělo. Možná je to dnes těžší, vlastně nevím, možná to bylo těžké i tenkrát… Jen mi připadá, že se člověk už tak často nesetká s objekty, které by v sobě nesly tolik osobitosti. Jako by dnes rozhodovala jen obchodní stránka, a lidé proto raději hráli na jistotu, jen aby se zalíbili co nejširšímu obecenstvu. Jenže pak je výsledek bez chuti a nevzruší nikoho. Taková cesta je vždy průměrná. Při práci na pražském Siru jsem si zamilovala kubismus. Když jsme měli projekt ve Vídni, propadla jsem Wiener Werkstätte a stále se k tomuto hnutí vracím. Také mi imponuje art deco mísící východní a západní kulturu – ta odvaha, jakou tehdy představovalo! Nebáli se riskovat. Někdy to vyšlo, jindy ne, ale je z toho cítit jistý vývoj. To mi připadá působivé.
Jsou pro vás sociální sítě z profesního hlediska přítel, nebo spíš naopak?
Obojí. Instagram je velmi užitečná platforma. Dobře vím, jak bývají začátky náročné. Obzvlášť když za sebou ještě nemáte žádné projekty. Jak chcete v takovém případě předávat své myšlenky? Jak se můžete vyjádřit? Instagram mi k tomu posloužil na výbornou. Člověk si na něm vytvoří moodboard věcí, které k němu promlouvají – třebaže není jejich autor –, a lidé mají hned lepší představu. Na druhou stranu nenávidím, jak mi pinterest nebo instagram neustále ukazují jen to, co se mi líbí. Ráda bych byla vystavená novým myšlenkám, novému zdroji inspirace, a kvůli algoritmu se děje pravý opak. Sociální sítě vám vždy nabídnou to, co k vám už dávno promlouvá.
Dá se proti tomu nějak bojovat?
Já ráda hledám inspiraci v knihách, filmech, na výstavách… V analogovém světě. Budu se opakovat, ale zkrátka vyhledávám, co se mi ani nemusí nutně líbit, a snažím se lépe pochopit, z čeho to vychází. Kdo ví, třeba mě to inspiruje podvědomě.
Vlastní studio jste založila před pěti lety...
Ano.
A vaše portfolio je jednoduše senzační. Právě jsme ale naťukli, nakolik obtížné může zpočátku být komunikování vlastní vize. Jak se tedy získává důvěra klientů, kteří vaši práci ještě neznají?
Je to záludné. K nám se většina klientů dostala na doporučení, to je jedna věc. Získání důvěry přichází hned poté. U těch, kteří vás ještě neznají, musíte pracovat mnohem tvrději, raději slibovat méně a pak překvapit výsledkem. Musíte být velmi přítomný, poslouchat a sdílet. Také je potřeba být otevřený, když dojde na vaše vlastní pochybnosti. A jestliže se něco nevydaří, postavit se tomu čelem. Zkrátka jednat na rovinu. Je to jako s jakýmkoliv jiným vztahem, akorát v tomto případě je běžně ve hře spousta peněz – a to znamená velkou zodpovědnost.
Jak zpravidla postupujete?
Když nás někdo osloví s nabídkou spolupráce, je pro mě důležité párkrát se s ním sejít a cítit, jestli je mezi námi chemie a vzájemná důvěra, protože možná strávíme i několik let v neustálém kontaktu. A někdy to půjde hladce, jindy ne… A někdy to bude zcela mimo mou kontrolu. Za ta léta už jsem vypozorovala klasické proměny v průběhu projektu: Začátek je vždy takovou nadšenou fází, říkám tomu období líbánek, kdy se vypracovává koncept, díváte se na barvy a textilie… jednoduše krásné věci. A pak přichází náročná, technická část realizace, která zahrnuje spoustu lidí, dochází k reálným výdajům, zažíváte první nezdary – něco se vždy zpozdí nebo to nevypadá, jak jste očekával. Anebo jak to očekával váš klient. A na to musejí být obě strany připravené.
Jak se dá připravit na nečekané?
Před vykopnutím projektu máme velkou schůzku, kde klienta upozorním, že to bude náročné a že ho čeká velký stres. Jen aby s tím počítal. Často jde o lidi, kteří žádnou podobnou zkušenost nemají, a mým úkolem je vzít je za ruku a celým procesem je provést. Všechno skutečně stojí na komunikaci, tou se dá řada potíží eliminovat hned na začátku.
Bylo tomu tak i v případě pražského hotelu Sir?
Se značkou Sir jsem se už dobře znala z dřívějška, spolupracovala jsem s ní na jiném projektu ve Vídni. Zároveň nás jako studio vhodné ke koncipování interiérů schválil provozovatel hotelu, takže šlo o šťastnou shodu z obou stran.
Povězte mi o rešerši, která realizaci předcházela.
Jako u každého projektu jsme se s klientkou sešli v místě, kde budova stojí. Se svým týmem jsem pak v Praze strávila asi den a půl. Chtěli jsme se toho o lokalitě dozvědět co nejvíce. Já už jsem město znala – tím, že jsem vyrůstala v Budapešti, jsem ho nejednou navštívila. Tentokrát jsem se ovšem více zaměřila na Nové Město. Taková návštěva je pokaždé inspirativní, čerpáme z ní po celou dobu realizace. Procházíme se ulicemi a vše zajímavé si fotíme, od dveří po tramvaje, navštěvujeme muzea, restaurace, kavárny, obchody… Sledujeme, jak se lidé chovají. Snažíme se do místa skutečně vcítit. Nadto jsme klientku požádali, aby nám domluvila návštěvy konkurenčních hotelů.
Co jste během nich zjistila?
Překvapilo mě, kolik nových hotelů v Praze za poslední dobu vzniklo. Přesto mi žádný nedával pocit, že v Praze jsem. Všude to samé, jednotvárné globální pojetí luxusu.
Kubistický hotel Linda podle svých slov nemohla vytvořit nikde jinde na světě. Zařizování interiéru předcházela návštěva české metropole. Se svým týmem objevovala sousedství, místní kavárny, antikvariáty i obchody s designem.
Jak se duch Prahy odráží v interiérech Siru?
Měli jsme to štěstí, že budova sama o sobě disponovala mnoha nádhernými detaily, takže se stačilo ponořit do historie, a ještě je obohatit – přidat další vrstvu. Jak už jsem nastínila, s mým týmem jsme naprosto propadli kubismu. Jako designérka jsem si říkala: Kde jinde na světě bych mohla vytvořit kubistický hotel? Nikde! A tak jsme začínali na tom a dávali si přitom pozor, aby byl výsledek příjemný. Nic příliš konceptuálního. Nechtěli jsme, aby si lidé připadali jako v Disneylandu. Stavět vedle sebe kubismus a pražské mýty a legendy vytvářelo velice vzrušující kontrast. Tento narativ se prolíná celým hotelem. S klientkou jsme v tomto ohledu byli zajedno, měli jsme její plnou podporu. Dokonce s námi vyrazila na místní trhy se starožitnostmi a kousek po kousku s námi vybírala. Bylo to, jako bychom vytvářeli její domov, což je něco, o co usiluji u každého takového projektu: Aby si lidé připadali jako u někoho doma.
Je obtížné najít rovnováhu mezi odkazy k historii místa a současným designem?
Těžko se mi na to odpovídá. Provozovatel vám totiž zpravidla dá řadu designových standardů, kterými se musíte řídit, ať už je to ergonomie koupelen, nebo další prvky. A to většinou k tomu, aby místo působilo současně, bohatě stačí. A jindy vám zadání neumožňuje jít nostalgickým směrem téměř vůbec. Zrovna pracujeme na velmi brutalistním, minimalistickém hotelu v Londýně, u kterého se to nehodí.
Rád bych náš rozhovor zakončil praktickým tipem pro čtenáře. Jakou radu byste dala těm, kdo nejsou odborníci, ale mají pro interiérový design slabost a chtějí z prostoru dostat maximum?
Řekla bych, ať experimentují s výmalbou. Barva stěn je tím cenově nejdostupnějším způsobem, který má sílu interiér proměnit. Máte za sebou temně zelenou zeď – umíte si představit, že kdyby byla čistě bílá, dojem z místnosti by byl zcela odlišný. Je přitom dobré volit barvy, jaké by člověk i nosil na sobě, protože pak je šance, že se díky nim v interiéru bude cítit příjemně.
To dává smysl.
Jde jen o to, dobře se znát. Myslím, že lidé jsou ochotnější experimentovat s oblečením, protože pořídit si nové tolik nestojí. Ale pokud si nejste jistý, jestli je určitá výmalba nebo tapeta dobrý nápad, můžete začít v menších prostorech, jako je toaleta nebo chodba. Také bych doporučila vyrazit na bleší trhy – dají se tam najít neuvěřitelné věci. A je to fajn způsob, jak si trénovat oko. Vždy se snažím vidět tam toho co nejvíce, ani ne tak kvůli tomu, že bych něco sháněla, ale protože se tím člověk vystaví různým stylům. A to vás může inspirovat k vytvoření něčeho nového.
A které časté chybě se dá při zařizování snadno vyhnout?
Lidé se snaží dělat bezpečnou volbu. Jenže z toho pak vznikají všechny ty béžové interiéry… Opět – promarněná příležitost. Váš domov by měl být vaším vyjádřením. Měli byste se v něm cítit svobodně. Jeho zařizování by měla být zábava, zdroj radosti. Nikdo přece nechce bydlet v katalogu!
