Dosud nikdo nezpochybnil, že se u nás našla nejstarší loutka na světě. Když v roce 1891 dělníci kopali v Brně kanalizaci, objevili hrob ze sklonku éry lovců mamutů. Pravděpodobně patřil šamanovi, který byl pohřben i s loutkou – používal ji k „performanci“. Loutka se později dočkala pamětní desky v místě nálezu.
České a slovenské loutkářství bylo v roce 2016 v etiopské Addis Abebě zapsáno na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. V českých zemích je loutkářství stále živé, přestože jsme marionety nevymysleli. Jejich domovem je Itálie.
A jak by dodal Jiří Trnka, existence loutky, nebo spíše její život byly vždy spojeny více s tvořivostí lidu než s oficiálním uměním. Což dnes už tak docela neplatí, zato moudrost všech loutkářů přetrvává v jediné větě: „Loutka musí být krásná a hýbat se.“
Loutky jsou bezprostředně spojené s divadlem, ať už profesionálním, nebo amatérským. Ještě dnes se vydávají někteří nadšenci s loutkami na pouť po českých a moravských krajích a zakotví ve venkovské hospodě, pokud má ještě otevřeno, nebo na louce za vsí. Po Čechách se toulával s partou amatérských loutkoherců i Petr Skácel, který dnes vlastní dílnu na jejich výrobu.
Jiří Trnka
Hledá se tradice
Ačkoliv loutka prodělala vzestupy a pády spolu s rozvojem a útlumy loutkového divadla, nikdy zcela nezmizela. Pod její tradicí si můžeme vybavit staré marionety kočovných loutkářů, Kašpárka z amatérského prvorepublikového divadla, loutky v rodinných divadélkách, intelektuálně může spočívat v „kroftovském divadle metafory na partnerském setkání herce a loutky“. A mohli bychom připomenout i nehynoucí dvojici Spejbla a Hurvínka.
Petr Skácel i Lenka Cain Pavlíčková vidí její kouzlo ve schopnosti externalizace osobnosti. Loutka je předmětem, skrze který člověk může komunikovat s dalšími lidmi – nebo sám se sebou. „Možná loutku až adorujeme, protože její tradice je u nás tak hluboká. Samozřejmě ve světě je spousta loutkářů, víc než tady. Ve Francii, v Německu, Polsku, Itálii, ve Španělsku, v Austrálii, v Japonsku... Ale u nás loutka pronikla do národa neuvěřitelně,“ dodává Petr Skácel.
I proto tady byla v roce 1929 založena mezinárodní loutkářská organizace, která se po okupaci v roce 1968 přestěhovala do Francie. Dnes má svoje sídlo ve městě Charleville-Méziéres na severu země.
Jiří Trnka
Bez cechovního znaku
V Nerudově ulici v Praze jsem žádného performera nepotkala. Možná by nedostal povolení k produkci. Přesto už tady třicet let sídlí obchod s marionetami a cechovní dílna, kde se vyrábějí. Pracuje v ní pět lidí, další jsou externisté – včetně dvou švadlen.
Agáta Kestřánková kraluje cechovní dílně deset let. Jak říká: „Skříně, ponk a já.“ Jednou šla okolo dílny, to ještě sídlila v ulici Karolíny Světlé, a zeptala se, zda by v ní nemohla pracovat. „Proč ne?!“ řekl Petr Skácel. „Pojď si to zkusit.“ Zkusila a zůstala.
Líbí se jí, že při výrobě loutek zužitkuje vše, co se naučila. Studovala řezbu a scénografii na žižkovské Střední uměleckoprůmyslové škole, pak oděvní design a také historii a filozofii na Univerzitě Karlově.
A teď si dodělává výuční list na elektrikáře. „Když přemýšlím o nějaké zakázce, dohledávám si různé zdroje, tak se mi všechny ty znalosti hodí.“ Líbilo by se jí, kdyby s každou loutkou mohla odeslat jejímu majiteli i dotazník. Chce vědět, proč si ji lidé objednali, loutky na zakázku totiž vyrábí často.
Právě dodělává lenochoda, což je trochu nestandardní loutka s mechanickým strojkem. Může pohybovat očima nahoru a dolů, může hýbat tlamičkou, umí chodit po zadních a zároveň běhat po čtyřech, umí se i sám otočit.
Loutku si objednal jeden sběratel z Texasu. V cechovní dílně už pro něj dříve vyráběli dinosaura a další prehistorická zvířata. Třeba zhruba metrového šavlozubého tygra, který měl pohyblivé oči i tlamu, mohl vyplazovat jazyk a byl potažený kožešinou. Texasan je jedním z nejvěrnějších klientů. „Těší mě, že loutky nemá ve vitríně, ale hraje s nimi divadlo pro sirotky a staré lidi,“ nadšeně vypráví Agáta Kestřánková. „Z vás by byla také dobrá loutka,“ poznamenává. Raději se neptám proč.
Byla bych marioneta, která se ovládá shora? Nebo zespodu jako javajka? Možná by mě chtěl někdo vést zezadu – pak bych byla manekýnem. Či mimickým maňáskem? Nebo dokonce muppetou, křížencem javajkového vedení končetin s mimickým? Ještě bych mohla být stínovou loutkou nebo loutkou tyčovou. To by mě ale někdo musel nést, stejně jako kdybych se ztvárnila do podoby totemové loutky – to už bych se mohla ocitnout v rukou šamana… Vybrala bych si marionetu, ostatně ty jsou u nás jako loutky nejžádanější.
Umí létat
Děti na otázku, „Co umí loutka, a my ne?“, odpovídají obvykle: „Umí létat!“ Zatímco člověk podléhá zemské přitažlivosti, loutka je pomocí nití přitahována k vahadlu, tedy nahoru.
Pohyblivost marionety závisí na její konstrukci, především kloubení a navázání na vahadlo. Má chodit jen dopředu a dozadu, nebo i do stran? Má ohýbat zápěstí, kolena, kroutit krkem, potřebuje flexibilní loketní klouby, bez kterých se neobejde baletka, anebo kloub v břiše, aby se před vámi třeba i poklonila? Když Lenka Cain Pavlíčková vyráběla na výstavu „panovačnou“ loutku, potřebovala na její bradu umístit další háček a přidat nit, aby jejím pohybem právě pánovitost podpořila, protože strojky do marionet nevkládá. Zato musela k vahadlu přidat hrazdičku – kvůli další niti ovládající pohyb brady.
Zdá se to jednoduché. Loutkovodič drží vahadlo v ruce za svislý váleček tak, že vodorovná výkyvná část ovládající pohyb nohou spočívá shora na palci a ukazováčku. Ostatní prsty váleček obepínají, případně přidržují nitě ovládající ruce. Základní pohyby loutky, těla a hlavy jsou tvořeny nakláněním a otáčením celého vahadla.
Předklon loutky, gesta rukou a pohyby dalších částí ovládá herec volnou rukou taháním za příslušné nitě. Obvykle vládne devíti nitím. Čím je loutka členitější, tím je nití více a její ovládání složitější. Každá další nit totiž přináší problém navíc, protože současně musí být v souladu s ostatními nitěmi. Když mě Lenka Cain Pavlíčková vybídla, abych si s jejím kašparem, který měl standardně devět nití, zahrála, nešlo mi to. Pár nesmělých kroků kupředu přesto udělal.
Lenka Cain Pavlíčková, loutky
Technický pokrok
Petr Skácel loutkové divadlo doma neměl a ani na představení do Říše loutek v dětství nechodil. K loutkám se dostal přes dva Američany, kteří nakupovali a prodávali české loutky. Pomáhal jim jako grafik a programátor s e-shopem.
Když Američany potkaly jiné životní výzvy a „krám“ chtěli zavřít, Petr Skácel se do loutek natolik zamiloval, že je nechtěl opustit. Pokračoval v nakupování a prodeji marionet od českých tvůrců a začal se ve výrobě loutek vzdělávat. I když, jak přiznává, žádnou vyřezávanou loutku sám nedokončil.
Otevřel si ale malý obchod a dílnu. Jsou loutkáři, kteří vyřezávají originály – a pak ti, kteří vyrábějí loutky v malých sériích. Sám začal navrhovat nové typy loutek s mechanickým strojkem, který se vkládá do hlavy loutky a ta jí pak umí nejen otáčet, ale i zvedat obočí a koulet očima – jako třeba břichomluvec Donnie.
V dílně začali vedle dřeva používat k výrobě loutek 3D tisk. Přece jen žijeme v 21. století. Na třech tiskárnách tak vznikají loutky, které jsou lehké a lze je reprodukovat v malých sériích. Za léta už nashromáždili celou řadu 3D modelů.
Hlava z moduritu
Petr Skácel sbírá historické loutky, a zvláště jednu měl rád – věštkyni. Odhadoval, že je ze dřeva a vznikla mezi lety 1920 a 1940. Při stěhování spadla na zem a hlava se rozlomila na dvě půle. Byla z moduritu, který vyvinul makromolekulární chemik Miroslav Schätz víceméně soukromě pro svého přítele výtvarníka Jiřího Trnku právě jako materiál pro výrobu loutek. Kdyby byla vyrobena ze dřeva nebo vytištěna na 3D tiskárně, pád by asi přežila.
„I loutku ze 3D tiskárny musíte vymodelovat, i když pomocí počítače. Každý kloub musí sedět na desetiny milimetru přesně. Nevyhnete se broušení, kytování, malování, ale ani oblékání, přidání vlasů, nemluvě o navázání,“ vysvětluje Petr Skácel. Teď v dílně pracují na univerzálním těle loutky, které by umožnilo mít různé hlavičky a samozřejmě kostým.
Jednou z hvězd dílny je kostlivec Bonnie. Padesáticentimetrového a dvě kila vážícího kostlivce vymyslel a stvořil řezbář Aleš Mertl. V jeho „plastové“ verzi, ovšem s klasickou voskovou povrchovou úpravou, Bonnieho využívají úspěšně hlavně pouliční performeři. „Jeden náš bývalý kolega s ním úspěšně vystupoval v Seville asi dva roky,“ dodává Petr Skácel.
Bonnie má malého bráchu Baby Bonnieho, který váží půl kila a měří třicet čtyři centimetrů. Jednotlivé části těla jsou odlity ze speciálně upraveného plastu, je ručně broušený, malovaný a patinovaný stejně jako jeho větší bratr. Má zelené boty s bílými pruhy, které jsou velice pohodlné, a bílé rukavičky, aby vás při potřesení rukou nestudil.
Zvláštní postavení má loutka v podobě dřevěné stavebnice, i když i tu lze koupit už sestavenou. ANY, jak ji v cechovní dílně familiárně oslovují, znamená, že s ní můžete dělat anything, tedy cokoliv. Dovoluje vytvořit si loutku podle vlastních představ.
Lenka Cain Pavlíčková, loutky
K narozeninám
Vloni oslavil Trouchnivec, který symbolizuje tlení dřeva, dvacátiny. Marioneta dostala dort se dvěma svíčkami. Trouchnivec doprovází Lenku Cain Pavlíčkovou a jejího manžela Angličana Georga po Evropě. Všude, kde se konají nějaké akce, od výstav přes workshopy po festivaly.
Ve dvou se to nejen lépe táhne, ale marionety i lépe vodí. Lenka je členkou společnosti The British Puppet and Model Theatre Guild, jež letos slaví sto let od svého založení. Žila totiž napůl v Británii a v Praze, po brexitu už více v Praze.
Na rozdíl od Petra Skácela divadélko s loutkami na drátkách zásluhou svého dědečka doma měla. Když její maminka začala vyrábět loutky z moduritu, pomáhala jí. Lákalo ji ale dřevo. Původně propagační grafička vyřezává marionety z lipového dřeva. Všechny materiály, které na marionety používá, jsou přírodní. Obléká je do hedvábí, kůže, sametu… Na marionetách mi ukazuje límce z recyklovaného indického sárí.
Její marionety jsou vysoké od čtyřiceti do šedesáti centimetrů. Jen jednou vyřezala marionetu přes devadesát centimetrů vysokou, pojmenovala ji Gulliver the Gullible. „Byla to pro mne výzva, už bych se o to znovu nepokoušela, bylo to hodně náročné,“ dodává s úsměvem. Gulliver našel domov na Floridě.
Unikáty i malé série
Musím se jí zeptat: „Je výroba marionet řemeslem, nebo uměním?“ – „Určitě je to řemeslo, které udržuje tradici marionet od dob baroka. Projevuje se to v řezbě, i jejich charakteru. Tolik králů, královen, princů i princezen jinde nenajdete, i když sama ráda vytvářím fantazijní loutky, ke kterým mě inspirují knihy, obrazy i lidé na ulici. A jestli je to umění? To nechám na každém.“
Každá její marioneta se skládá z patnácti dílů. Marionety konzervuje včelím voskem, na malbu používá olejové barvy, má totiž ráda klasiku.
Jednu tradici ale nedodržuje. Dřevěné špalíčky, z nichž vyřezává, neuchycuje ve svěráku, ale drží je v ruce, aby jimi mohla podle potřeby otáčet, a dlátem pracuje směrem k sobě, což je neobvyklé. Proto si obléká koženou zástěru, a ještě jednu menší věší na krk. Mně připomíná bryndák. Je to kus dřeva na šňůrce, který občas musí vyměnit, protože dláto se při řezání leckdy zaryje i do dřevěné destičky.
Lenka Cain Pavlíčková vyrábí unikáty, marionety, jejichž charakter se nikdy neopakuje. Vedle nich vyřezává malé série ve více velikostech, kam patří především kašpaři a čarodějnice, ti si naopak podobní jsou. Nejsou pochopitelně identičtí, protože každý špalík dřeva je jiný, má jinou kresbu, někdy přidá vrásku, nosík je zahnutější, úsměv výraznější, loutka má větší či menší oči… Jak bude přesně vypadat si nekreslí, protože nechce, aby ji výkres při tvorbě loutky svazoval. Pouze hlavičku z ánfasu a profilu si předkreslí a pak si musí udělat technický výkres.
K sousedům i za moře
Lenčiny marionety žijí po celém světě, lidé je objednávají a kupují z různých důvodů. Někdy jsou přání docela kuriózní. Jedno takové stvořilo marionetu Republocart. Americký právník si objednal marionetu spravedlnosti. Nedrží v ruce váhy, ale soudce, který hledá spravedlnost v souboji mezi republikány a demokraty. Vznikla osmdesáticentimetrová marioneta s hlavou napůl oslí a napůl sloní. To proto, že karikaturista Thomas Nast kdysi vetkl osla do loga Demokratické strany, zatímco slona přiřadil republikánům. Marioneta tak drží v ruce marionetu soudce, kterého pomocí nití ovládá.
Ve Spojených státech žije například i Quasimodo, který svým vzezřením k řezbě přímo vybízí, a kterého si právě proto Lenka Cain Pavlíčková zvláště oblíbila.
