Na Sotově výstavě Bludný les, která proběhla v září a říjnu v holešovické galerii Bold, šlo číst ve tvářích návštěvníků stále tu podobnou emoci. Nejdřív se k plátnům člověk hrnul s očekáváním, že se pokochá neotřelou tvorbou pro děti.
Když se ale pořádně zadíval do mumraje postaviček na velkých plátnech, dostavilo se překvapení: maličká fantaskní zvířata, kostlivci, duchové a všemožní skřítci jsou sice rozkošní, mnoho z nich má ale ostré zuby, drápy a místo ocasu třeba zákeřného hada.
Zvláštně a tajemně nejen vypadají, ale také konají: z letícího čerta cosi crčí a „déšť“ padá na růžového koně; jakýsi tvor si lebedí na parketách, je do nich ale vrostlý a raší na něm miniaturní stromky; dítě se svatozáří rozpráví s osobou s osmi hlavami a modrý pes sedí na klavírové stoličce a dívá se, jak se z kopce pod ním kutálí duch.
Sota Sakuma
Budí to obdobný pocit, jako když se mazlíte s milým kotětem, které v dobrém rozmaru přede, ale v další sekundě vás kousne do ruky a uteče. Přílišná idyla zkrátka nemá šanci. Přes prsty ji vždy klepne něco trochu temného. Vyjadřuje to třeba i název jednoho z obrazů – Prodavač scvrklých jablíček.
Lesní krajiny, v nichž je bezpečně možné rozpoznat poněkud zakrnělé buky, javory či šípky, Sota Sakuma halí do nejrůznějších barev a nálad. „Vyrůstají z detailu a abstraktního pozadí, které je jednou měňavé, jindy se ztrácí v měkké temnotě nebo utápí ve zlatém absolutnu sakrálních obrazů.
Přestože jsou zacyklené v opakování ročních období a střídání dne a noci, vyvěrá z nich pocit zvláštního bezčasí,“ komentoval obrazy kurátor výstavy Bludný les Radek Wohlmuth. Z děl Soty Sakumy je cítit jistá inspirace třeba Jiřím Trnkou nebo Hieronymem Boschem. Umělec se netají ani obdivem k Janu Švankmajerovi.
Sedmačtyřicetiletý Sota je rodák z japonské prefektury Aiči, ale už téměř pětadvacet let žije a pracuje v Praze (jeho manželka je známá malířka Eva Sakuma). Až do doby covidové se zabýval hlavně tvorbou loutek, jež setrvale lákají sběratele z celého světa.
Už první postavičky z lipového dřeva přitom nesly jasný Sotův rukopis. Strašidelnost smíšená s jemným humorem a roztomilostí, jež dnes vyzařuje z obrazů, visela tehdy na nitkách a vahadle. A byla to koneckonců loutka, co Sotu na přelomu milénia přivedlo do Čech. Jeho příběh je klasickým vyprávěním o tom, jak umělecká vášeň může změnit život, překonat vzdálenost mnoha tisíců kilometrů i velké kulturní rozdíly.
Sota Sakuma
Když nerozumíš, pozoruj
Pan Sakuma zrovna končil v Tokiu studia textilního designu, když se jednoho dne ve městě náhodou zatoulal do obchůdku Puppet House, v jehož útrobách našel armádu loutek z celého světa. „Zrovna jsem hledal, čemu bych se jako výtvarník věnoval dál, protože u textilního designu jsem zůstat nechtěl.
Když jsem tam viděl loutky Jiřího Bareše z Divadla Drak, okamžitě jsem věděl, že to je ono. Že přesně to musím dělat,“ říká ve svém útulném ateliéru – bývalé kočárkárně v suterénu panelového domu –, o který se dělí s manželkou. Donedávna tady vyřezával u stolu své malé loutky, zatímco Eva Sakuma o dva metry dál malovala. Dnes se tady spokojeně tísní oba u svých pláten se štětci v ruce.
K výtvarnému umění měl Sota sice vztah odmala – jeho otec vystudoval keramiku na univerzitě v Kjótu a potom ji učil na střední škole –, vždycky rád kreslil a modeloval z keramiky malá zvířátka, klasickou marionetu ale neznal. „V tradičních japonských divadlech bunraku se totiž hraje jen s loutkami představujícími člověka v životní velikosti,“ vysvětluje.
Těžká váha. Dva Češi vytvořili písmo pro Nike, v kresbě sázejí na autentičnost |
Loutková představení pro děti v Japonsku nenajdete, natož aby loutky měly děti doma. Sota znal jen postavičky z animovaných filmů a maňásky z amerického pořadu Sezame, otevři se. „Barešovy loutky ženy, muže a čerta mi připomínaly pohyblivé sochy, měl jsem pocit, jako bych objevil nějakého nového živočicha,“ vypráví o svém iniciačním zážitku v Puppet House.
Okamžitě se začal pídit po tom, kde se výrobě loutek může naučit. Měl štěstí, protože zrovna tou dobou pořádal v Tokiu umělecký workshop slavný český scénograf a loutkář Petr Matásek, a i když byl původně určen jen pro profesionály, našlo se tam pro zvědavého laika místo.
Sota se Matáska zeptal, jestli by mohl přijet do Česka a zkusit studovat u něj na DAMU. Ten souhlasil, a proto mladý výtvarník hned po skončení bakalářského studia v Japonsku zamířil do Prahy. Česky neuměl vůbec, anglicky špatně, kompenzoval to ale nezměrným nadšením a cílevědomostí. „Petr Matásek mi říkal: Nerozumíš? Tak se koukej, co a jak dělají ostatní. Porozuměl jsem ale tomu, jakým stylem přemýšlí,“ říká umělec.
Propojení těla s myslí
Dva roky se učil práci se dřevem v dílně řezbáře Miroslava Trejtnara, v rámci studia na katedře loutkové a alternativní scénografie ho ale čekaly i výzvy. Musel se třeba popasovat s úkolem osvojit si pohyb v prostoru jeviště. Hodily se mu kurzy japonského tance butó, který geniálně propojuje práci s tělem a myslí.
Fyzický trénink je zaměřený na dech, cvičí se ale i imaginace, vyvolávají se zasuté vzpomínky, a to všechno se transformuje do často bizarně působící choreografie. I to, že poznal, co všechno dokáže jeho vlastní tělo, pomohlo Sotovi vypiplat své řemeslo k dokonalosti.
Po studiích se už Sakuma do Japonska nevrátil. V jedné pražské kavárně potkal svou manželku a záhy se jim narodily dvě děti – dnes už je Jasmína a Seidži v pubertě a oba jeví výtvarné sklony; syn studuje keramiku jako jeho dědeček. Do prefektury Aiči létá rodina jednou za rok.
„Sakumovi žijí v tradičním japonském domě uprostřed přírody. V údolí, kterým protéká řeka, okolo jsou vysoké hory, o nichž si myslíte, že vás každou chvíli pohltí, lesy a bambusové háje. Hned vedle domu stojí stará šintoistická svatyně. Svět venkova je Japonsko před sto lety. Je to můj romantický sen, který můžu žít,“ popsala tyto návštěvy Eva Sakuma před pár lety v rozhovoru pro Esprit.
Ostatně byla to ona, která se jednoho dne v covidové karanténě obrátila na manžela s otázkou, jestli něco nechce namalovat na zbytky plátna, jež se kupily v ateliéru. Od té doby se Sota „rozjel“ u malířského stojanu tak, že na výstavě v galerii Bold mohli návštěvníci vidět hned několik desítek obrazů, ale taky různé reliéfy, masky, loutky i kresby tuší na tradiční japonský papír washi.
Sota Sakuma
Sota Sakuma
Lidovky.cz: Loutky děláte více než dvacet let, malovat jste ale začal až v době covidu. Jak se to stalo?
Začal jsem se nudit. (směje se) Všechno včetně galerií bylo zavřené, takže jsem každý den chodil do přírody, hlavně do Čimického háje, který máme nedaleko. V Čimičáku jsem často pozoroval ptáky a veverky, nejvíc mě tehdy zaujal kos.
Lidovky.cz: Proč kos?
Tím, jak poskakuje a jak se hýbe, mi připomínal loutku. V Japonsku kosi moc nejsou. Díval jsem se, jak mu z trávy kouká jenom hlava, a přicházely ke mně takové představy, že se pod ní třeba schovává tělo úplně jiného zvířátka.
Zároveň jsem si podrobně prohlížel, jak vypadají stromy, a tak se vše propojilo: k realisticky namalovanému buku nebo třeba šípku přidávám právě ty fantaskní tvory. Manželka (malířka Eva Sakuma) měla zbytky pláten a zeptala se mě, jestli je nechci použít. Tak jsem začal malými obrázky třicet na třicet a dostal se až na velká plátna (největší obrazy mají rozměry 170 x 180 cm).
Lidovky.cz: K přírodě jste měl vztah už odmala, že?
Ano, bydleli jsme na venkově a v přírodě jsem býval často. Nejradši jsem tam objevoval brouky. Když jsem objevil nějakého, kterého jsem ještě neznal, byl jsem nadšený a doma jsem listoval encyklopedií, abych ho uměl pojmenovat. Předtím jsme s rodiči bydleli blízko moře – a ten neznámý mořský svět mě taky fascinoval.
Kočičí ráj z kartonu. Pelíšky nejen voní, ale i zdobí interiér |
Mám i jeden obraz s mořským motivem. Lákají mě ale i rybníky a jezera, je v nich skryté tajemství. Zvířata jsem pořád maloval tuší a taky jsem je modeloval z hlíny. Můj otec totiž studoval keramiku na univerzitě v Kjótu a dodnes máme doma obrovskou keramickou pec, kam by se vešlo pět dospělých lidí.
Lidovky.cz: Na vašich obrazech se hemží různí tvorové, včetně duchů nebo kostlivců, brouků tam ale člověk moc nenajde...
Na jednom obraze je vosa nebo včela. No ale má tělo člověka... Taky mám rád noční můry.
Lidovky.cz: Jsou nějaké postavy, které jste namaloval, protože je nešlo vyrobit jako loutky?
To ne, spíš jsem se snažil udělat loutky z některých postav, které jsem namaloval. Na výstavě tyhle loutky visely před stejnou postavou na obraze. S něčím si samozřejmě neporadím, protože někdy namaluju tvora, co má tělo a hlavu, ale nemá ruce – jako třeba tenhle smrček. (směje se)
Lidovky.cz: Pro svá veliká plátna jste se inspiroval i paravány v japonských čajových saloncích. Ty často září zlatou barvou, kterou vy používáte na obrazech s jarními motivy.
Původní čajové salonky byly v příšeří, takže se zlatá barva používala proto, aby odrážela světlo a pokoj se rozjasnil. Zlatá barva je symbol světla a taky nejvyššího božstva, zahání zlé duchy. Já mám takové symboly rád a hodně je dávám do obrazů.
Tady na tom (ukazuje na rozpracovaný obraz) vidíte draka, který chrlí vodopád. A ten vodopád zase vypadá jako tělo draka, protože v Japonsku je drak symbolem a ochráncem vody. Většina českých lidí to neví, ale vidí v tom zase něco svého – a právě to se mi líbí.
Lidovky.cz: Některé větší obrazy vypadají skoro jako mapy. Máte předem rozmyšleno, kam co umístíte?
Přemýšlím jen nad tím, jak to udělat, aby v tom byla rovnováha – kde asi udělám něco menšího a kde většího. Nejdřív namaluji podklad, pak první postavu a dál už to vzniká spontánně, jak mě to napadne.
Lidovky.cz: Prý si někdy v kavárně děláte skici lidí kolem...
To bylo dřív, když jsem dělal loutky. Líbí se mi zvláštní obličeje a tváře starých lidí. Někteří staří lidé vypadají celí jako loutka. Taky si všímám toho, jak moc záleží na posazení očí – když je loutce dám k sobě, vypadá trochu zle, když je má dál od sebe, budí zdání mírumilovnosti.
Lidovky.cz: Kdybych byla ve vašem lese se všemi těmi postavičkami, myslíte, že bych se jich měla bát? Ony se sice usmívají, ale některé mají i dost ostré zuby.
Já bych se jich nebál. Zkusil jsem namalovat velikou sovu, má 160 centimetrů, jako já. Takže si představuju, že tak velká jsou i ta ostatní zvířátka.
Lidovky.cz: Když jste koncem devadesátých let poprvé přišel do tokijského obchodu Puppet House, byly tam loutky z různých zemí. Proč vás zaujaly ty české, o kterých jste se pak dozvěděl, že pocházejí z dílny Jiřího Bareše?
Pamatuji si, že to byla žena, muž a čert. Do té doby jsem nic takového neviděl, protože u nás jsou tradiční loutky opravdu obrovské. Americké loutky ve stylu Sezame, otevři se zase byly moc dětské, a mě tvorba vyloženě pro děti nebaví. Tohle bylo jiné a okamžitě jsem věděl, že to chci dělat. Mimochodem, loutky v Puppet House byly sice od Jiřího Bareše, ale udělal je ve stylu loutek Petra Matáska. Petr Matásek sám svoje loutky nechtěl prodávat.
Lidovky.cz: Japonská loutka má mnohem víc provázků. Proč?
Ano, tradiční japonské loutky jich mají asi třicet, protože Japonci mají rádi, když je pohyb loutky maximálně realistický. Evropské a hlavně české loutky jsou zavěšené většinou jen na šesti provázcích, fungují jako prostředek k vyprávění příběhu. Ty asijské se mají hýbat tak, aby budily dojem, že do nich vstoupil nějaký duch či bůh. Jednu loutku vodí tři herci – jeden hlavu, další nohy a třetí ruce.
Lidovky.cz: Říkáte, že se s vašimi loutkami nedá dělat divadlo, nicméně docela obstojně vypadají na krátkých videích, jež jsou k vidění na YouTube.
To bylo dávno. Loutky si půjčili dva kamarádi z Japonska, muzikanti, a udělali k představení zvuky a zpěv. Bylo to legrační.
Lidovky.cz: Mě příběh depresivní petržele pobavil. Připadá mi, že i když jsou loutky malinké, mohly by si zahrát třeba v krátkém animovaném filmu.
Zkušenost s tím nemám, ale nebráním se tomu. Loutky dělám už asi dvacet let, vyrobil jsem jich kolem tisíce. Všechny jsou unikáty.
Lidovky.cz: Nedávno jsme v Česku měli Dušičky. V Japonsku máte obdobný svátek v létě, že?
Ano, v srpnu. Nejdřív se jde do chrámu, pak se před ním zapálí dřevo a hraničky se zapálí i před domy, aby předci, kteří se vracejí na tři dny domů, našli cestu a nezabloudili. Z lilků, okurek a dřívek se též vyrábějí malí koně. Tady jeden je (ukazuje na okurkového oře s postavou se svatozáří nad hlavou na svém obraze). Předkové přijíždějí na koni, ale odjíždějí na krávě, aby to bylo pomalejší.
Lidovky.cz: Rád zobrazujete i japonská strašidla, kterým se říká jókai. Oč přesně jde?
Jókai jsou strašidla spojená s nějakým konkrétním místem. Japonci jimi kdysi označovali všechno, co si neuměli racionálně vysvětlit. Mají třeba vodníka – kappu, který je stejně jako ten český zelený, ale nosí na hlavě misku. Nosí si v ní vodu, protože když uschne, umře.
Jókai je taky v japonských komiksech, filmech a videohrách. I v Česku vyšel slavný komiks Šigeru Mizukiho o chlapci Kitaró, který je sám jókai. Lidé vymýšlejí pořád nové a nové jókai, v Kjótu bývá i tematický festival. Viděl jsem dokonce mobilového jókai. (směje se)
Jako malý se bál tmy. Šéf osvětlovačů Stavovského divadla čerpá inspiraci ve slunci a přírodě |
Lidovky.cz: Viděl jste na výstavě, jak na obrazy a loutky reagovali dětští návštěvníci?
Ne, ale paní kustodka mi říkala, že přišli malí skauti a začali si k postavičkám vymýšlet svoje příběhy. Škoda že jsem je neslyšel.
A kamarádčina malá dcera v galerii tancovala, točila se dokola a koukala na obrazy. Jeden český sběratel mi řekl, že z mých děl cítí svoje dětství.
Lidovky.cz: Budete práce z Bludného lesa vystavovat i v Japonsku?
Ano, příští rok. První samostatnou výstavu jsem měl před třemi lety, v jedné galerii v prefektuře Aiči, kde žijí moji rodiče. Všechno se prodalo – obrazy, loutky i malé sošky.
Lidovky.cz: Proč nemáte výstavu v Tokiu?
Do těch nejhezčích tokijských galerií, které jsou z mého pohledu v Tokiu asi tři, je těžké se dostat. Navíc každá výstava tam trvá maximálně týden. Sběratelé přijdou, nakoupí – nebo nenakoupí – a vystaví se další umělec. Těch je v Japonsku hodně, ale tvorbu má většina z nich jen jako koníčka. Uživit se tím v Japonsku nedá.
