Marek Epstein je český scenárista, spisovatel, dramaturg, příležitostný herec a režisér, píše se na Wikipedii. Změnil byste pořadí?
Zrušil bych celý ten výčet. Kdysi jsem krátce studoval hereckou školu, než jsem se dostal na FAMU. I jiné věci jsem dělal krátce, abych pochopil, že je dělat nemám.
Při psaní scénářů se herecká průprava hodí, ne?
Jsem za ni vděčný. Můžu si přečíst nahlas své dialogy a včas odhalit případnou blbost. Na škole byly i předměty, které se mi pak hodily při přijímačkách na FAMU. Tam jsem nastoupil na scenáristiku a dramaturgii. Ale dramaturgem se člověk musí narodit. Je to taková „farářina“. Umět přijmout cizí příběh, pochopit ho, prožít a poradit autorovi, jak dál. A zároveň nechtít, aby psal, co chcete vy, ale co chce on. Pro člověka, když je sám autor, je to někdy hodně těžké.
Takže ani dramaturg nejsem. Režisérem jsem zkoušel být na FAMU. Já i diváci jsme ale rychle zjistili, že to byl omyl. A spisovatel? To mi přijde trochu jako titul. O člověku to mohou říct ostatní. Spisovatel není ten, který píše, ale ten, koho čtou. Kdyby to o mně jednou někdo řekl, budu rád. Takže jsem asi scenárista.
Jsou scenáristé, kteří i režírují. Vy nechcete?
Myslím, že režisér musí být obdařený výtvarnou fantazií, vidět obrazy. Pokud vidí jenom slova jako já, pak musí mít skvělého kameramana, který mu pohlídá vizualizaci. Ale já mám pocit, že bych měl zatím zůstat u papíru.
Každý, kdo pracuje s emocemi, je sám do jisté míry zranitelný. Aby je člověk mohl používat, musí je v sobě objevit.
Pokud jde o slovo a papír jste dost rozprostřený?
Se slovy je to jako se dřevem. Občas uděláte stůl, jindy židli nebo skříň. Jen si pořád nejsem jistý, jestli s tím materiálem pracuji dost dobře. Jestli vydrží zkoušku časem. Bylo by skvělé napsat třeba divadelní hru, kterou nezahrají jen párkrát v mladoboleslavském divadle nebo v divadle MANA v pražských Vršovicích, i když i to je skvělé. Ale kdyby si třeba někde v cizině za padesát let řekli: „Nějaký Čecháček napsal znamenitou hru, budeme ji hrát, protože je aktuální.“ Pak bych asi mohl říct, že jsem se slovem naložil dobře.
Bylo by úžasné dopracovat se k té univerzalitě, v níž by text dokázal přežívat. Ve všech formách, ať už jde o scénář, divadelní hru, rozhlasovou hru, knihu – nezáleží na formě ani žánru. Jediné, co jsem snad nikdy nepsal, je poezie. Vyjma tajných pokusů na gymnáziu, kdy jsem občas nějaké holce podstrčil básničku do penálu a ona se musela hrozně divit. Nebo spíš děsit.
Jaké knížky rád čtete?
Knihy, co dostávají Pulitzerovu cenu. Nevím, proč to tak je, ale ty, které jsem četl, třeba Podzemní železnice nebo Nickel Boys, se mě nějak dotkly. Velký příběh, co se odehrává na malém, až lokálním prostoru, ale s obrovským přesahem a dokáže nadchnout. Emoce jsou univerzální. Všichni prožíváme smutek, radost, strach, hněv, lásku… Pokud jsou v textu pojmenované a pro člověka, který jej čte, uvěřitelné, pak se příběh stane univerzálním a je jedno, jaké mu vykolíkujete hřiště. Jestli příběh zapasujete do exotických kulis nebo do naší historie. Takovou knihu bych jednou hrozně rád napsal.
Tahle havěť, to je havlovská závěť! Napsal Jáchym Topol nejlepší knihu roku? |
Vaše poslední kniha Koketérie vyšla na konci loňského roku. Hlavním hrdinou je teenager se všemi obvyklými ctnostmi i neřestmi Ferda Gusto, který dostane k sedmnáctým narozeninám něco tak trapného, jako je deník. Mimo jiné se v něm dočteme, že zásluhou maturitní kompozice je přijat do redakce Přítomnosti a nakonec dostane i Nobelovu cenu za literaturu… Pro román jste zvolil formu deníku. Proč?
Deník mi dovolil pohybovat se ve velkém časovém oblouku. Bavilo mě stvořit si člověka, se kterým budu od jeho sedmnácti let až do mého věku padesátníka, a i on bude tak trochu literát. Jeho autorský styl se bude měnit od nespisovné jalovosti až po trochu akademickou nudu.
Navíc deník je forma, která snese všechno. Od milostného dopisu po výstřižek z novin nebo lístek na vlak. Vejdou se do něj velké emoce i chladné informativní texty a to vše dohromady vytváří svět originálního a jedinečného člověka, postavy. Zároveň se za intimitu deníku můžu tak trochu schovat. Je to alibi v místech, kde se pouštím do koketování s historií.
Psal jste si někdy deník?
Nepsal. Možná z lenosti, spíš ale z nekoncepčnosti a podstaty své letory. Aby deník získal věrohodnost a jistou informační hodnotu, je třeba v něm zachovat fabulační askezi. Prostě si zbytečně nevymýšlet, protože pak už to není tak úplně deník. A to je místo, kde bych neuspěl.
Moje hlava je natolik děravá, až je to ostudné. Na druhou stranu, kdybych nezapomínal, nemohl bych si k prázdnému papíru znovu sednout.
Děj románu, přesněji deník, zachycuje léta 1936 až 1968. Předešlá kniha Země zas léta 1938 až 1992. Moderní historii už máte nastudovanou?
Neřekl bych nastudovanou. Moje hlava je natolik děravá, až je to ostudné. Na druhou stranu, kdybych nezapomínal, nemohl bych si k prázdnému papíru znovu sednout. Trpěl bych pocitem, že se opakuju. S mým studiem je to tak, že se na dva tři roky ponořím do zdrojů – a pak je opustím. Když říkám opustím, myslím tím zapomenu.
Na krátkou dobu se stanu „miniodborníkem“ na jisté téma, v Koketérii trochu na zbraně, trochu na Čapka, možná na Peroutku. S novým tématem to ale končí. Špunt jde z vany a obsah mizí. Bohužel to občas přináší prekérní situace, protože když knížka vyjde po třech čtyřech letech a já jsem třeba pozván do debaty, myslí si, že jsem znalec. Jenomže já už pracuju na úplně jiné látce. Třeba o Věře Čáslavské. Měli by se mě ptát, jakou měla sestavu na olympiádě v Mexiku.
Vy píšete o Věře Čáslavské?
Napadlo mě to jen jako příklad. Ale Věra Čáslavská je ohromné téma. Možná bych se jí měl opravdu věnovat.
Když si přečtete Koketérii za pět let, bude pro vás jako nová?
Může se to stát. Doufám, že k sobě nebudu příliš kritický.
Marek Epstein je spisovatel, ale také scenárista. Napsal scénáře například ke snímkům Agnieszky Holland Franz (2025) a Šarlatán (2020), Anděl Páně 2 Jiřího Stracha (2016) nebo Grandhotel režiséra Davida Ondříčka (2006).
Věnujete se době, kterou jste neprožil. Čím je pro vás zajímavá?
Je to období, které už je historicky zhodnocené. Existuje mezi pevnými mantinely. Chcete-li bezpečné. Ví se, kdo stál napravo, kdo nalevo, co bylo špatně a co dobře. Když mám téma a jasnou představu o hlavní postavě i příběhu, lze toho v některých ohledech využít. V tom je to jednodušší.
U Koketérie to byl ale záměr, protože jsem chtěl dějiny trochu pootočit. Ukázat notoricky známé okamžiky jinak. A spekulovat nad otázkou, zda by se i můj hrdina choval jinak, kdyby se národ rozhodl psát historii po svém. Potřeboval jsem dostat Ferdu do situací, kdy se bude muset nějakým způsobem rozhodnout, kde bude stát a kým bude.
V záhlaví knihy píšete: „V tomto textu není nic pravda / v tomto textu mohlo být pravdou vše.“ Nakolik jste si dovolil koketovat s historií, aby byl příběh ještě uvěřitelný?
Snažil jsme se hledat historicky dobře popsané okamžiky, například když se Čapek a Peroutka setkávají s německým velvyslancem Eisenlohrem – a já tam přistrčím svého Ferdu. Vytvořím tím dojem, že je to možná ještě pravda, že by se to mohlo stát. Zároveň jsem chtěl, aby postava Ferdy Gusta pořád bavila, aby nabízela dostatek emocí, a přitom neztratila důvěryhodnost a jistý půvab. Zároveň mě bavilo přemýšlet o tom, co by se stalo, kdyby se v některých okamžicích naší historie věci odehrály drobet jinak.
Nevím přesně, jestli jsem začal Koketérii psát ještě předtím, nebo až potom, co Putin začal kázat Ukrajině. Ta jejich odvaha vzdorovat je úchvatná a říkám si, jestli bychom byli také takoví, „kdyby“. Z historických materiálů je cítit, že v roce 1938 byl národ odhodlaný bojovat. Asi bychom rychle prohráli. Nebo taky ne. Ale možná bychom byli méně frustrovaní a svoji budoucnost řešili jinak. Včetně odsunu Němců, únorového puče i ruské okupace. To je to, co mě na hře s historií bavilo asi nejvíc.
A když už jsem si dovolil ohýbat letopočty, mohl jsem si vytvořit i nového nositele Nobelovy ceny za literaturu. Ferdu Gusta. Doufal jsem a doufám, že čtenář je natolik zkušený, že mi odpustí. Nejde totiž ani tak o něj jako o otázku: Byli bychom my jiní?
Příběhy opeřených lidí. Britský spisovatel představuje v knize mnohdy vzácná plemena slepic |
Byli?
Čert ví.
Napadlo vás, co by na vaši knihu řekli Peroutka, Čapek, Nezval… všichni ti, kdo v knize vystupují?
No, snad by mi nenafackovali. Přistupoval jsem k nim tak, jak jsem je cítil a jak je vnímám. Třeba by to dočetli.
Podstatná část románu se odehrává v Jindřichově Hradci a jeho okolí. Máte k tomu kraji zvláštní vztah?
Jezdil jsem tam v dětství na chalupu, asi patnáct kilometrů od Hradce. Všechny ty kouty tak trochu znám. Něco si pamatuji a v případě nejistoty jsem se poradil s Googlem. Možnost zdrojování v oblasti kartografie je dnes úchvatná, na druhou stranu zrádná.
V knize jsou i kresby, které text doprovázejí. Jejich autorkou je Eva Bartošová. Jak jste ji objevil?
Náhodou. Jak už to se štěstím bývá. Navrhla mi předsádku u knihy Země, kterou vydalo nakladatelství Euromedia a které nás dalo trochu mimoděk dohromady. Znal jsem tedy její portfolio a věděl, že je nesmírně talentovaná. Chtěl jsem mít v knize obrázky, a to je někdy problém. Naštěstí nakladatel souhlasil. Dovolili mi černobílé.
Dal jsem Evě knihu přečíst s tím, že pokud se jí bude líbit, byl bych moc rád, kdyby ji ilustrovala. Chtěl jsem po ní obrázky, jaké by nakreslil člověk, který neumí malovat. Tedy já. Zaskočilo ji to a trochu se s tím trápila. Chtít po talentovaném, aby tvořil netalentovaně, není jednoduché. Nakonec ale přišla s báječným nápadem, který fungoval. Obrázky kreslila levou rukou! Svůj talent svěřila méně šikovným prstům. Vznikly tak kresby, které jsou něčím výjimečné, ale zachovávají si naivitu hrdiny, který si občas něco načmárá do deníku.
„Nikdo nechce bydlet v katalogu.“ Designérka nejen o tom, že schopnost ocenit krásu se dá naučit |
Souhlasíte s tím, že netrpělivost a lhostejnost jsou klíčovými lidskými hříchy, které vedou k dalším selháním, jak to vyjádřil Franz Kafka i ve filmu Agniezsky Holland, k němuž jste napsal scénář?
Přijde mi, že to stále platí. Zrovna tohle vyslovil Kafka s ohromnou univerzalitou a přesahem. Zvláště pokud jde o lhostejnost, tak rozhodně. Kdyby neexistovala, ledacos by se mohlo změnit k lepšímu.
Jste netrpělivý?
Myslím, že jsem býval extrémně netrpělivý. V mládí je netrpělivý každý. S přibývajícím věkem člověk pochopí, že některé věci potřebují uzrát. Ovšem začíná tu hrozit jakási nuda a nehybnost. Nevím tedy, jestli u psaní není lepší být netrpělivý, ale nepřijít o prvotní elán. To ale asi platí o všem, co člověk s věkem dělá.
Jak dlouho jste psal Koketérii?
Asi čtyři roky. V roce 2020 měl premiéru Šarlatán inspirovaný životem léčitele Jana Mikoláška, pak jsem začal pracovat na Kafkovi a někdy v té době také na Koketérii. Rešerše k filmu mě přivedly k Čapkovi a vůbec k předválečné době a atmosféře. Určitě jsem knihu nepsal najednou. Už si to přesně nepamatuji, ale měl jsem to rozdělené po kapitolách. Pauzy ale nebyly tak velké, abych se v příběhu ztratil. A to přesto, že to má tolik stránek.
Když jsem psal scénář k filmu Franz, čemuž jsem se snažil dlouho vyhnout, přišel jsem na to, že jako autor v určitých okamžicích Kafkovi opravdu dobře rozumím.
Přes pět set. Jednou jste řekl, že scenárista je křehké stvoření. Spisovatel není?
Každý, kdo pracuje s emocemi, je sám do jisté míry křehký a zranitelný. Aby je člověk mohl používat, musí je v sobě objevit. Scenárista má proti prozaikovi jistou autorskou nevýhodu. Před divákem i kritikem je vždy v pozici autora předlohy, kterou ani jeden z nich nikdy neviděl. Jednoduše řečeno, vždy obhajuje cizí interpretaci. Režisér, herec, ale i kamera, to všechno vzniká na základě pochopení textu, který zůstává utajen. Jako autor knihy daleko snadněji přijímám kritiku, protože jsem za ni stoprocentně zodpovědný.
Jaký je to pocit, držet v ruce svou vytištěnou knihu? Je to intimní chvilka? Okamžik konečnosti, ztráty moci nad textem, které se Kafka tak bál?
Asi nejbližší je mi ten pocit ztráty. Když jsem psal scénář k filmu Franz, čemuž jsem se snažil dlouho vyhnout, přišel jsem na to, že jako autor v určitých okamžicích Kafkovi opravdu dobře rozumím. V otázkách odevzdání textu a publikace až naprosto. Na jednu stranu je to báječný pocit, když vám vychází kniha, i když v nákladu daleko „za Hartlem“ (směje se), ale obava, jestli jsem ji dobře napsal, a strach, že už to nemůžu změnit, že dílo je nenávratně hotové, jsou přinejmenším stejně silné.
Marek Epstein debutoval coby spisovatel novelou Ohybač křížů v roce 2017, napsal romány Dravec a Země, loni vydal knihu ve formě fiktivního deníku Koketérie.
Přinesl vám Kafka něco do vaší tvůrčí práce?
Byla to nová zkušenost – a zkušenost je vždycky kousek něčeho nového ve vás. Jak už jsem řekl, snažil jsem se Kafkovi vyhnout. Cítil jsem velkou intelektuální propast, která mě děsila, ale zároveň mi lichotilo, že to režisérka jako Agniezska Holland chce právě ode mne. Myslím, že s nikým nenatočila dva filmy.
Strašně dlouho mi trvalo, než jsem překonal ten prvotní ostych z velké látky. Nevěděl jsem, jak do Kafky vstoupit, jak ho uchopit. Agniezska nechtěla klasický dramatický oblouk, netoužila točit konzervativní životopisný film. Hledali jsme klíč. Nakonec jsme našli formu, která byla pro nás oba přijatelná. Asi jsem v ledasčem konzervativnější než paní režisérka a představa fragmentárního vyprávění mě na začátku dost děsila. Nakonec ale možná právě ona byla klíčem nejenom k filmu, ale i ke Koketérii. Deník vlastně není nic jiného než zaznamenané fragmenty života. Je pravděpodobné, že kdybych se neprodíral Kafkou a nepotkal se přitom s postavami té doby, jako jsou například Jesenská nebo Čapkové, možná bych Koketérii nikdy nenapsal.
Kniha vznikala tak trochu souběžně se scénářem. Kafkova milenka Milena Jesenská mě nasměrovala k postavě šéfredaktora Peroutky. A tenhle profesorský suchar, literární a morální guru mi podstrčil svůj deník psaný v koncentračním táboře a otevřel mi oči, že je možné psát i o tak banálních věcech, jako je bolení zad a kloubů, a přesto zůstávat autoritou. Někde tady jsem se utvrdil v tom, že chci zkusit napsat román-deník.
Nový film Agnieszky Hollandové odhaluje nejen to, kdo byl Franz Kafka, ale i kdo jsme my sami |
Rukopisy čte i maminka. Chcete znát názor více generací?
Ani nevím. Dělám to z pudu sebezáchovy. Ta nejistota, co jsem napsal, je ohromná. Testovací oběti, které jsou ochotné si rukopis jako první přečíst, jsou takovými nárazníky, abych zjistil, jestli příběh chtějí vůbec slyšet. A pokud ano, zda není někde rozklížený nebo úplně hloupý. Maminka v takových případech volí velmi opatrná slova, jako „zvláštní“ nebo „zajímavý“. To už vím, že je něco špatně. Nedovedu si představit, že bych napsal text a okamžitě jej odevzdal nakladateli.
Potřebuji jistý feedback, tedy zpětnou vazbu od někoho, koho si vážím v tom smyslu, že je pro mě jeho názor důležitý. První četly Koketérii máma a teta. Samozřejmě mě zajímalo, zda příběh zaujme dámy o generaci starší. Už hotovou knihu jsem dal přečíst i dceři, která je zase o ligu mladší. Už jsem se zmínil, že obdivuji knihy naplněné jistou univerzálností. A tohle je snaha dopídit se pocitu, jestli se náhodou trocha z tohohle daru nedostala i do té mé.
Kolik je vaší dceři let?
Čtrnáct. Dal jsem jí knihu se slovy: „Když se ti nebude líbit, tak ji odlož!“
Přečetla ji?
Tvrdila, že ano. Podle toho, jak byla kniha ohmataná, předpokládám, že ji dočetla. Pak jsem z ní mámil nějaké dojmy. Určitě neřekla všechno, protože zafungoval jistý ostych k otci, ale když jsou schopny knihu přečíst tři generace, maličko vás to uklidní, že nemůže být úplně špatná.
Ve čtrnácti zná historii natolik, že….
... rozhodně nezná. Ale ono to snad není podstatné. Snažil jsem se, aby byla kniha atraktivní i pro toho, kdo bude rozumět jen příběhové nebo emoční lince. Stejně jako má dobrý dětský film linku pro rodiče, aby vydrželi v kině.
Fotit královnu? Myslela jsem, že umřu, vzpomíná uznávaná fotografka. Propojení s lidmi je pro ni zásadní |
Na čem teď pracujete?
Jeden text dlužím ještě dětem. Tři děti, tři knihy. Po Srabáčkovi a Zubatý by měla být pro holky a snad i kluky mezi deseti a dvanácti lety. Takže u kluků spíš patnáct. Pracovně se jmenuje Husa Fotr Pusa a myslím, že všechno podstatné, co řeší, je obsažené v názvu. S Peterem Bebjakem pak velmi opatrně chystáme pohádku.
Napsat scénář podle Koketérie chuť nemáte?
Ne. Myslím, že Koketérie je „antifilmová“. Ne záměrně, ale tak nějak intuitivně. Už proto, že hlavní postava stárne, ale hlavně dospívá. Ve filmu vyberete jiného herce nebo herce namaskujete, aby byl starší. Ani jedno moc nefunguje. Postava vám mizí. Přirozenost stárnutí, kterou si můžu dovolit v knize, není ve filmu nikdy dokonalá. Musel bych ubírat a ubírat. Já spíš doufám, že se mi podařilo Koketérii napsat dost filmově, aby si ji každý promítl v hlavě.
Potěšilo by vás, kdyby román někdo přeložil do cizího jazyka?
To bych si moc přál. Třeba ji přeloží AI. Sedím v dozorčí radě Dilie, kde šestkrát do roka řešíme, jak dostat českou literaturu za hranice. A pokaždé skončíme vizí, jaké by to mohlo být, kdybychom tu skleněnou zeď mezi naším a anglosaským nebo německým trhem dokázali prorazit. Ale ještě jsme nenašli to správné beranidlo.
Film Franz měl patnáct nominací na Českého lva včetně scénáře. Opět jste jej ale nezískal...
Jsem takový notorický nominant. Navržen, přítomen, nezvolen. Českého lva jsem dostal za scénář k filmu Ve stínu. To byl projekt, u kterého jsem takové ambice neměl, protože se během vývoje scénář dost měnil. U Václava, Šarlatána i Bratří jsem si myslel, že jsou scénáře lepší a moje investice do filmů patrnější, ale člověk míní, a Akademie činí. Je to nevyzpytatelné.
„Dva měsíce jsem vycházel z domu jen po setmění.“ Herec Idan Weiss o roli Franze Kafky |
Jak dlouho jste akademikem vy?
S režisérem Jiřím Strachem jsme se stali akademiky poté, co jsme získali cenu Elsa za televizní film BrainStorm v roce 2008. Akademikem se může stát každý, kdo získá Českého lva nebo je opakovaně nominovaný. Také vás můžou navrhnout kolegové. To platí pro ty, kteří nemůžou získat Lvy, ale zároveň jsou výraznými osobnostmi na poli českého filmu. Třeba kritikové, spisovatelé, ředitelé televizí.
Pro koho jste letos hlasoval?
Dlouho už jsem nehlasoval. Když máte v soutěži film, nesmíte hlasovat ve své kategorii, ale můžete hlasovat pro všechny ostatní kategorie. No a já mám pocit, že bych nebyl objektivní. Prostě bych fandil svému filmu a lidem, se kterými jsem strávil kus života. Jednoduše: byl bych nespravedlivý. Tak jsem si to zakázal. Respektive hlasuji v kategoriích jako animovaný a krátký film, když je stačím ukoukat.
Posunu teď trochu dějiny: Marek Epstein získal Oscara za scénář. Marek Epstein dostal Nobelovu cenu za literaturu. Co byste si vybral?
Líbily by se mi obě ceny, stačila by jedna. Nobelovky bych si vážil asi o trochu víc, protože bych ji, jak jsem se pokusil vysvětlit, dostal za své původní dílo. Bylo by to skvělé! A naprosto přesně vím, komu bych svoji Nobelovu cenu nikdy nedaroval.
