Publikum jí uvěřilo jakoukoliv postavu, dokázala se do každé vcítit jako nikdo jiný. Byla vzorem elegance, sama ale nikdy nezapomněla na neohrabanou tlustou holčičku, kterou kdysi byla.
Ikona hraje ikonu Angelina Jolie Angelina Jolie (49) prý kvůli ztvárnění Callasové vykročila daleko za hranice své profesní i osobní komfortní zóny. Pro roli ve filmu Maria režiséra Pabla Larraína se rychle nadchla, netušila ale, jak velká práce ji čeká. Především rychle zjistila, že operní zpěv nelze jen napodobovat. Učila se proto několik měsíců nejen zpívat, ale trénovala i držení těla a studovala dýchání. „Když posloucháme Mariu Callasovou v jejích nejlepších letech, většina zvuku je Callasová, a když posloucháme Callasovou starší, téměř vše je Angelina,“ řekl režisér filmu. Sama herečka považuje Mariu za nejsložitější roli ve své kariéře. Její snahu odměnilo publikum na letošním festivalu v Benátkách desetiminutovým potleskem ve stoje. Na premiéru snímku se Angelina Jolie oblékla do šifonové róby od Tamary Ralphové a štólu z umělé kožešiny ozdobila broží z roku 1972 Rose Ouvrante ve tvaru zlaté růže ozdobené barevnými drahokamy od značky Cartier, kterou nosí i v Larraínově snímku a jež patřila samotné Marii Callasové. Na setkání s tiskem pak herečka zvolila jednoduché černé šaty a ozdobila se broží Panthère, samozřejmě též od slavného francouzského domu. I ta je k vidění ve filmu a Maria Callasová ji koupila v roce 1971. Operní pěvkyně byla proslulá svou sbírkou šperků Cartier, Van Cleef & Arpels nebo Harry Winston. Většinu její kolekce šperků zakoupil v roce 2002 v aukčním domě Sotheby’s neznámý kupec.   Cartier |
U málokterých umělců se kritici tolik předháněli v obdivných ódách. Publikum jí přezdívalo La Divina nebo Diva Abssoluta. Lidé nocovali před nejslavnějšími divadly, aby ukořistili lístek na představení, ať už v něm hrála Violettu, Annu Bolenu, Normu či Médeu.
Když Maria Callasová vstoupila na jeviště, měli diváci pocit, že jsou svědky něčeho zázračného. Nešlo jen o dokonalý sopránový zpěv s rozsahem tří oktáv, ale i o jakýsi magnetismus, charisma, jímž každé představení povyšovala na nezapomenutelný zážitek. V běžném životě prý nebyla vyloženě krásná, v záři světel se ale změnila v oslnivou femme fatale. Diváci jí věřili každou roli – nešťastnou prostitutku stejně jako hrdou kněžku. Její obrovské černě orámované oči a široká rudá ústa byly vidět i z posledního balkonu a zrak poutalo i to, jak sofistikovaně používala řeč těla. I když třeba mlčky pět minut čekala na pódiu, než se orchestr dostane k jejímu partu, uměla k sobě publikum přikovat.
Maria žila v přesvědčení, že je její povinností svému talentu oddaně sloužit, ať to stojí, co chce. „Je to osud – a s osudem nic nenaděláte,“ říkávala. Sebe jako ženu s lidskými touhami postavila ale příliš daleko za své hlasivky a ambice. A když se konečně zamilovala, předpokládala, že se jí vydaná láska zúročí stejně jako stovky hodin hlasových cvičení. Místo toho ji čekalo rozčarování. „Nejdřív jsem ztratila hlas, potom Onassise a nakonec Callasovou,“ vyjádřila se před svou předčasnou smrtí.
Tlustá holčička
Maria nepocházela z bohaté rodiny. Rodiče se v roce 1923 přistěhovali do New Yorku z Řecka s vyhlídkou na lepší život; americký sen se ale nikdy v realitu neproměnil. Muselo se vyžít z otcova skromného platu pomocníka v lékárně. Děti nuzné poměry snadno překonají, pokud jsou obklopeny láskou, té se ale Marii ani její starší sestře Jackie nedostávalo. Matka Litza byla věčně nespokojená, popudlivá a pedantská osoba, otce George dcery sice vnímaly jako hodného tatínka, doma si ho ale moc neužily: od své hašteřivé ženy utíkal k milenkám.
Litzu Mariin příchod na svět nijak nepotěšil, chtěla syna. „Odneste to pryč,“ řekla prý po porodu a čtyři dny se na miminko odmítla podívat. Pak už jen nelibě sledovala, jak Maria roste do „nanicovatého“ dítěte. Dívka byla nemotorná, plachá, krátkozraká a měla nadváhu. Nejradši si pouštěla gramofonové desky a prozpěvovala si. Když matka zjistila, že má to stvoření talent, začala okamžitě konat. Poháněla ji vyhlídka, že by Maria mohla svými dovednostmi rodině finančně vypomoci – nejlépe jako „zázračné dítě“ à la Shirley Templeová. Usoudila, že pořádnou hudební výchovu získá jak Maria, tak Jackie, která se zase projevila jako nadaná klavíristka, jedině v Řecku.
Několik renomovaných řeckých profesorů zpěvu Litze potvrdilo, že dcera má skutečně výjimečné nadání. Největší péči jí věnovala profesorka athénské konzervatoře Elvira de Hidalgo (slavná španělská sopranistka, později Mariina životní přítelkyně). Když ji slyšela poprvé, vstoupily jí slzy do očí. „Byla tlustá, uhrovitá a nervózně si kousala nehty. Její touha stát se operní pěvkyní mi připadala směšná,“ vzpomínala. Když ale dívka začala zpívat árii „Oceáne, ty mocný netvore“ z Weberova Oberona, přimělo to učitelku narovnat se překvapením na židli. „Technicky měl její hlas k dokonalosti samozřejmě daleko. Ale byl plný vnitřního napětí, citu pro melodii a jisté individuality, což na mě hluboce zapůsobilo.“
Na athénské konzervatoři se Maria pustila do studia s extrémním perfekcionismem, jenž ji neopustil dalších třicet let. „Přicházela jsem do školy v deset a odcházela s posledním večerním studentem. Poslouchala jsem ráda všechny žáky, protože jsem věděla, že od každého z nich se mohu něco přiučit,“ vysvětlovala. Vše obětovala hudbě a absolutní disciplíně. „Zatěžovat dítě tak brzy zodpovědností by mělo být zakázané. Nevzpomínám si na žádnou hračku z té doby, panenku nebo oblíbenou hru, ale jen na písně, které jsem musela do vyčerpání nacvičovat. Dítě by nemělo přicházet o dětství, protože se tím předčasně vysílí,“ komentovala to později. Jako dívka na prahu dospělosti si nevěřila. Když ale začala zpívat, stávala se vyrovnanou vznešenou ženou.
Slibné začátky přerušila druhá světová válka. Maria se snažila vydělávat vystupováním na koncertech pro italská či německá okupační vojska, což jí po válce bylo samozřejmě vyčítáno. Nutila ji do toho matka, ostatně její sestra Jackie tehdy její panovačností utrpěla mnohem víc. Litza ji doslova prodala mladíkovi z bohaté rodiny, se kterým Jackie zprvu chodila. Za to, že se stane jeho milenkou a nebude po něm chtít svatbu, přispíval rodině na obživu a Marii i na studia.
V roce 1941 Maria Callasová v Řecku debutovala a odplula zpět do Ameriky s přesvědčením, že má v New Yorku slávu na dosah ruky.
Tajemné schopnosti
Jenže vlivné osobnosti z operního byznysu její úspěchy v Řecku nezajímaly. Ostatně tak to předpověděla Mariina profesorka paní de Hidalgo: Neproslavíš-li se v Itálii, nedají ti šanci. V sanfranciské opeře jí poradili, aby kariéru zahájila právě v Itálii, a pak že se domluví. „Až se proslavím v Itálii, nebudu vás už potřebovat,“ odsekla Maria a přijala nabídku vystupovat ve Veroně. V Itálii se spřátelila s dirigentem Tulliem Serafinem. Právě on asi nejvýznamněji přispěl ke zrodu Božské Callasové. „Naučil mě, že všemu, co dělám, musím dát pravdivost. Pokud máte vztah ke skladateli a nejde vám jen o osobní úspěch, pochopíte smysl každého trylku či stupnice, které tak přinášejí štěstí, úzkost nebo smutek,“ říkala diva.
Pochopila, že postava je zakleta v hudbě, pokud jí dokážete porozumět. „Má něco, co se nedá definovat – co vychází z držení těla a gest, barvy hlasu, frázování a výslovnosti. To vše jsou tajemné schopnosti, díky nimž je Callasová tím, čím je,“ napsal v roce 1964 hudební kritik Andrew Porter ve Financial Times.
Kromě milovaného Serafina tu byl také jeden podsaditý proplešatělý podnikatel s cihlami, který se Marii začal zuřivě dvořit. Giovanni Battista Meneghini byl o třicet let starší. Měl ale vášeň pro operu, bezmezný obdiv pro Callasovou a peníze, kterými štědře obdarovával veronskou operní scénu. Projevil se jako spolehlivá opora i ochránce a Maria se za něj v roce 1949 provdala.
Vykutálený manžel Meneghini: nejdřív jí coby bohatý podnikatel pomohl v kariéře, potom se stal jejím manažerem a nakonec ji téměř finančně zruinoval.
Zpívala v Itálii v nejnáročnějších rolích, jako hvězda odplula do Argentiny na vystoupení v buenosaireské opeře. Nakonec se jí splnil i sen největší: debut v milánské La Scale. K dokonalosti jí v očích operních byznysmenů chybělo jediné – zhubnout. Odmala se jídlem utěšovala, nakládala si na talíře obrovské porce a zamykala se s nimi v pokoji. Dobré jídlo pro ni nebylo jen potěchou, nýbrž i závislostí. Všechno se změnilo poté, co viděla herečku Audrey Hepburnovou ve filmu Prázdniny v Římě. Hereččina křehkost se jí natolik zalíbila, že se rozhodla pro drastickou dietu. Za pouhý rok shodila třicet čtyři kilo.
Stala se i vzorem majestátní chůze, držení těla a elegantních gest. Diva Callasová působila vznešeně, Maria zůstávala poněkud emocionálně „zastydlou“, s naivně romantickými představami a neopouštěla ji plachost. „Když mě lidé na ulici poznávají a chválí, nejradši bych se někam schovala,“ zaznělo od ní v dokumentu Toma Volfa Maria by Callas.
Proradný manžel
Meneghini ji sice zpočátku zahrnoval pozorností, už po roce ale Maria věděla, že je pojí spíš vášeň pro umění a přátelství než skutečná láska. Bylo jí čím dál jasnější, že v ní manžel vidí spíše La Divinu než ženu z masa a kostí. Jenže ona zoufale chtěla být milovaná.
Meneghini se pevně chopil otěží manželčiny kariéry. Domlouval angažmá, vyjednával honoráře. Z jejich vztahu vyvanulo kouzlo. „Nahradila ho vděčnost. Když byla skleslá, dokázal ji povzbudit, potěšit. Jenže už jí nenahrazoval otce, kterého v něm zpočátku hledala,“ píše spisovatelka Anne Edwards v knize Maria Callas – An Intimate Biography.
V té době se zamilovala do italského režiséra Luchina Viscontiho, který s La Scalou spolupracoval. I když její city nebyly nikdy opětované (Visconti byl homosexuál, leč to mu nebránilo se s ní občas vyspat), citově se na něj upnula a doufala, že jí dá přednost před svými milenci. Marně. Zato jejich Traviata navždy změnila tvář opery. Pěvci od té doby museli přidat v herecké interpretaci a režie získala větší význam. Visconti byl jedním z nejdůležitějších lidí, kteří ji formovali jako umělkyni i jako člověka. V té době byla Callasová na vrcholu. Navíc byla miláčkem médií – vždycky řekla něco kontroverzního, byla výjimečně upřímná, a přitom velice fotogenická.
V té době na ni čekal šok. Po téměř deseti letech manželství zjistila, že je téměř bez financí. Na vině byl Meneghini, který vše, co Maria vydělala, buď špatně investoval, nebo posílal své rodině, která její peníze vítala, snachu ale pomlouvala. „Mariou otřásla nejen problematická situace na jejím bankovním účtu, ale i skutečnost, že mnoho šperků, které jí daroval, nebylo ještě zaplaceno. Na úhradu čekala řada otevřených účtů značek Buccellati, Bvlgari a Cartier,“ připomíná Michelle Marlyová v knize Maria Callas.
Maria začala své finance spravovat sama. Už manžela nepotřebovala. „Byla ale osamělá jako nikdy předtím. Špatně spala. Jedla málo – až posedle dbala na to, aby nepřibírala. Práce byla její hnací síla. Když pracovala, dokázala překonat skoro všechno – bolest, nepohodlí, zklamání, ale ne osamělost,“ píše Anne Edwards v biografii. Bylo jí čtyřiatřicet a toužila po lásce. „Pro ženu je nejdůležitější mít muže a učinit ho šťastným,“ říkala.
Osudový muž na jachtě
Tehdy se na scéně zničehonic objevil další menší a starší muž. Jmenoval se Aristoteles Onassis a byl jedním z nejbohatších lidí na světě. Poprvé se potkali na večírku v Benátkách v roce 1957. Zazobaného Řeka tehdy opera ani za mák nezajímala, dokonce se nechal slyšet, že mu rve uši. Byl ale zvědavý na krásnou pěvkyni s řeckými kořeny. Také on pocházel z Řecka, a proto k ní bez okolků přistoupil. „Jsme nejslavnější Řekové na světě, víte to?“ zeptal se hlubokým hlasem. „Čím jste se proslavil vy, pane Onassisi?“ odvětila s úsměvem Maria. Proslulý sukničkář u ní zprvu neměl šanci, na druhou stranu prý při tanci „jeho dotek působil téměř magneticky“. On své manželce řekl, že je Callasová „pozoruhodná“. Tina Onassisová později podotkla, že v tu chvíli jí jeho úsměv připomínal „lva, který se chystá skočit na svou oběť“.
Až po dvou letech Maria Aristotela (říkala mu Aristo) blíže poznala na jeho jachtě Christině, údajně největší na světě. Poznala v něm vtipného a oduševnělého člověka, který měl těžký životní start. Přestože byli oba zadaní, beznadějně se do sebe zamilovali. Ona se za velkého zájmu médií rozvedla, on nikoliv. Vyřešila to za něj naštvaná manželka, znovu se ale do veselky nehrnul. Potlačovaná sexualita a citové strádání způsobily, že Maria začala být svým milencem posedlá.
„Miluju tě, miluju tvoje tělo i duši a jediné, co si přeji, je, abys cítil to samé,“ psala mu. Později byla ještě odevzdanější: „Jsem příliš hrdá to přiznat, ale jsi můj dech, mozek, pýcha a něžnost. Kdybys mi viděl do duše, cítil by ses jako ten nejsilnější a nejbohatší muž na světě.“ Dala mu jedenáct let, přestože tušila, že si ji nevezme a má další milenky. Známý playboy si musel neustále dokazovat, že mu podlehne každá, na kterou si ukáže. Tak jako pro něj znamenal triumf dobýt zbožňovanou divu, a posílit tím své společenské postavení v Americe, vydal se v polovině 60. let za další „lovnou“. Tentokrát mu do oka padla vdova po prezidentu Kennedym Jaqueline.
Když se s ní v roce 1968 oženil, Maria se sesypala. Několikrát se „omylem“ předávkovala léky na uklidnění, trpěla chronickou nespavostí a rozchod vše jen umocnil. Nezajímala ji hudba (vystupovat přestala už o několik let dříve, v roce 1965) ani přátelé. Zavírala se doma. Onassis pro ni ztělesňoval otce, kterého ztratila v dětství, a milence, jakého celý život hledala.
Už pět měsíců po svatbě s Jacqueline ale stál miliardář v Paříži před Mariiným oknem, házel do něj kamínky a pískal jí z ulice milostné melodie. Pustila ho dovnitř. Novináři doslova lezli po stromě až k jejím oknům. Onassis se kál, prý si vzal Jacqueline kvůli svým obchodům. „Miluju tebe, ale ji potřebuju,“ vysvětloval. Jí se zamlouvaly jeho peníze (vždy za tři týdny utratila svou měsíční apanáž ve výši třiceti tisíc dolarů).
Kajícný Onassis se opět vetřel do Mariiny přízně. Přestože novinářům vytrvale tvrdila, že teď jsou ovšem už jen přátelé, málokdo tomu věřil. Maria se smířila s tím, že bude vždycky „ta druhá“. Pěvkyni bylo něco před padesátkou a přemítala, co dál. Když dosáhnete nadoblačných úspěchů, je těžké vytyčit si další cíl.
Onassis už překročil sedmdesátku, jeho zdraví se horšilo. Maria prožila románek s pěvcem Giuseppem Di Stefanim (ženatým), přitom pořád více brala jak prášky na spaní a úzkost, tak amfetaminy, které jí pomáhaly se ráno probrat. Po smrti Arista v roce 1975 se zcela stáhla do ústraní. Své sestře telefonovala: „Od té doby, co jsem přišla o Arista a o hlas, bych nejradši zemřela.“ Zbyla jí jen její věrná služebná Bruna. Ta ji našla 16. září 1977 v bolestech v ložnici jejího pařížského bytu. Než přijela sanitka, Maria Callasová zemřela na plicní embolii. Bylo jí 53 let. Její popel byl rozprášen u Onassisova ostrova Skorpios.
