Lidovky.cz: Byl to záměr, nebo náhoda, že jste vybrala do ročenky stavby, které jsou rozseté po celé republice?
Pro mne byla hlavním kritériem humanita, ohleduplnost staveb vůči svému okolí a k uživateli. Nebojím se použít slovo vlídnost. Nepotrpím si na architektonická gesta, důležité je, aby stavby reagovaly na provozní požadavky, na prostředí, na klima, které se mění, i na finanční prostředky. Rovnoměrnost zastoupení regionů nebylo primárním cílem, ale těší mě, že to tak vyšlo.
Lidovky.cz: Kolik staveb se do ročenky přihlásilo?
Tři sta. Z nich jsem vybrala sto, které jsem navštívila. Do ročenky se nakonec dostalo pětatřicet.
Lidovky.cz: Bylo rozhodování náročné?
Předfinální výběr byl docela jednoduchý. Obtížné bylo vyškrtnutí posledních pěti staveb, které se už do ročenky nevešly.
Lidovky.cz: Zohlednila jste stavby, které vzešly ze soutěží?
Přemýšlela jsem o tom, než projekty začaly přicházet. Nebylo by jich ale dost. Věřím, že postupně takových staveb bude stále více. Nejen v ročenkách, ale i dalších přehlídkách architektonických děl.
Přístavby a rekonstrukce Nového proboštství v Praze, autor: Václav Hlaváček (Studio acht, Praha), 2023
Revitalizace parku v Aši, autoři: Ondřej Píhrt, Štefan Šulek, Ondřej Laciga (SOA architekti, Praha), Petr Kostner, Martina Kostnerová (Ateliér KONCEPT, Aš), Tomáš Prinz, Vladimír Dufek (Ateliér zahradní a krajinné architektury, Mariánské Lázně), spoluautoři: Tereza Březovská, Filip Rašek, Pavel Směták, 2023
Lidovky.cz: Architektonické soutěže na veřejné stavby nejsou stále samozřejmostí?
Hodně se to zlepšilo, soutěží významně přibylo, ale místní samosprávy se pořád zadávání učí. Někde bohužel stále přetrvává názor, že jsou soutěže složité, drahé a proces dlouho trvá. Ale je to mýtus. Chybí jen zkušenosti. Ve vidině zjednodušení a zrychlení dojde k vypsání výběrového řízení na nejnižší cenu a na dokumentaci bez návrhu stavby, což v naprosté většině případů nepřinese požadovanou kvalitu.
Zadavatelé si často neuvědomují, že dobré zadání a pečlivý výběr dodavatele projektu může stavbu a její provoz významně zlevnit. A pozor! Příprava a projekt představují maximálně dvě procenta z celého životního cyklu stavby, necelých dvacet procent činí investice do výstavby a osmdesát procent nákladů spolkne provoz a případná likvidace. Když je projekt dobrý, ušetří v těch majoritních osmdesáti procentech.
Lidovky.cz: Sto staveb za den nebo dva nenavštívíte. Jak jste cesty za architekturou zvládla?
Na Moravu jsme s mužem jeli na prodloužený víkend. Část cesty s námi absolvovala i moje dcera, která všechny návštěvy domlouvala. Zbytek zabraly jednodenní nebo dvoudenní vyjížďky.
Lidovky.cz: Dceru to nenudilo?
No, ona studuje architekturu v Liberci.
Lidovky.cz: Takže výuka v praxi?
Spíš dialog. Samozřejmě projevovala svůj názor. Její pohled byl občas odlišný od toho mého, což dává smysl.
Lidovky.cz: Dívají se mladí lidé na architekturu jinak?
Určitě. Architektura se vrací k eklektismu nebo k postmoderně. Čitelná je fascinace zahraničními vzory. Vidím to na přehlídkách prací studentů na fakultách architektury. Tam se ty „vypucované“ domy úplně vytrácejí. On je ten decentní, takzvaně čistý dům samozřejmě stále legitimní, ale osobně pestrost vítám. Jenom „krabice“ byly už trochu nuda.
Lidovky.cz: Znáte plány, fotografie. Stane se vám přesto, že na místě změníte na stavbu názor?
Návštěva každého objektu je nenahraditelná. Proto jsem se taky rozhodla navštívit tu stovku. Na místě opravdu může všechno vypadat jinak.
Obnova areálu Slunečních lázní v Luhačovicích, autor: Petr Všetečka (TRANSAT architekti, Brno), 2021–24
Tělocvična v Drahotuších, autoři: Jan Pospíšil, Pavel Pospíšil (StudioPAB Olomouc), 2023
Lidovky.cz: Přihodilo se vám to?
Dvakrát. I když šlo spíše o ověření tušených skutečností. Jednou byl objekt vzhledem ke svému účelu příliš velkoryse řešený a ani pozemek, na kterém stál, pro takový typ stavby nebyl vhodný. Ve druhém případě mi řešení přišlo nefunkční a samolibé. Nechápu, jak někdo s veškerou vážností a dobrým svědomím může v dnešní době něco takového udělat. Oboje byly „darované“ projekty, které následně investovalo město. Kvůli tomu bohužel neprošly běžným procesem veřejné soutěže a kritického vyhodnocení.
Lidovky.cz: Jsou vybrané realizace kapkami v moři, nebo je to s naší architekturou dobré?
O tom jsem přemýšlela cestou. Ono to musí být dobré. Vždyť jenom ta ročenka, která vychází už pětadvacet let, pokaždé přinese pětatřicet staveb, které představují vysoce kvalitní architekturu. A jsou tu další, které se do ní ani nepřihlásí nebo se do ní nevejdou. Samozřejmě by mohly realizace přibývat rychleji. Nevidím to ale pesimisticky.
Lidovky.cz: Hodně se ve vaší ročence objevují rekonstrukce a dostavby. Je jich stále více?
Rekonstrukce jsou pro mne hodně zajímavou oblastí. Myslím, že se hůře a méně prezentují. Ale přibývají a je potřeba je ukázat. Pokud totiž zachování hmoty dává nějaký smysl, mělo by se o to usilovat.
Lidovky.cz: Zaujala vás zvláště některá?
Extrémním příkladem je obnova Vodoléčebného ústavu a Slunečních lázní v Luhačovicích, o níž se s velkou péčí postaral ateliér TRANSAT. Stálo to za tu cestu. Dobrou ukázkou je také Park historie Aš, na jehož revitalizaci se podíleli architekti z ateliéru SOA. Jedná se o veřejný prostor, který provází návštěvníky po pohnuté historii města.
Moc příjemná je drobná přístavba výtvarných ateliérů Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně od ateliéru architekta Michala Palaščáka. Autor se musel vypořádat nejen se sousední budovou fakulty z počátku dvacátého století, ale i s vedlejší trafostanicí, kterou musel zachovat. Velkou kvalitou prostoru je vnitřní flexibilita.
Lidovky.cz: Čím si vysloužily publikování dva obytné domy, které stojí v Praze na Smíchově?
I když jde v obou případech o bytové domy, nelze je srovnávat. Dům My Mozart od studia A.LT Architekti stojí na složitém místě kousek od Anděla u mimoúrovňové křižovatky mezi tunely městského okruhu. Jeho autoři vytvořili důstojné nároží, které graduje světelným objektem od sochaře Prokopa Bartoníčka. Výtvarné dílo dokonce vzešlo ze soutěže! Příkladná je dlouhodobá spolupráce developera s architekty a společný zájem na vytvoření skutečně kvalitního díla.
Druhý dům je součástí nové blokové zástavby Na Knížecí. Mohla jsem jej srovnávat s dalšími realizacemi ve stejném bloku a bylo vidět, jak developer tlačil investice dolů, a degradoval tak zejména společné části domů. Tomáši Prouzovi se ale podařilo kvalitu domu udržet ve všech směrech. Na fasádě pak docílil nádherné křehkosti betonových prvků. Ten dům mě hodně baví.
Lidovky.cz: Proč si myslíte, že za pozornost stojí i úprava vstupu do vody v historickém centru Českého Krumlova?
Považovala jsem za důležité, aby v ročence měly zastoupení stavby různých měřítek, protože i malý projekt může výrazně změnit prostředí kolem nás. Architekti ze studia ROBUST vytvořili čtyři jednoduchá zastavení pro vodáky i místní. Každé má svůj charakter a nejsou jen uprostřed Krumlova. Betonové stupně zpevňují rozblácený břeh na okraji města a dřevěné „kámoše“ v centru vnímám jako dočasnou intervenci.
Bytový dům v Praze, autoři: Peter Lacko, Filip Tittelbach, Adam Kekula (A.LT Architekti, Praha), 2023
Rekonstrukce činžovního domu v Praze, autoři: Markéta Zdebská, Marek Žáček (BY architects, Praha), 2024
Lidovky.cz: Platí to i o autobusové zastávce v Humpolci-Kletečné?
Ano, je to tak. Když projíždíte vesnicemi a míjíte ty ošklivé prefabrikáty, je taková kultivovaná zastávka pohlazením. Kdyby takových drobných staveb s jasným soudobým jazykem, ale v harmonii s okolím vznikalo více, bylo by to úžasné. Někdy taková malá věc stojí více úsilí než udělat velký dům.
Lidovky.cz: Neopomenula jste ani dům v Plané u Českých Budějovic. Právě proto, že je ze dřeva?
To, že je to dřevostavba, vnímám jako zajímavý fakt. Rozhodující pro mne bylo, že investor, majitel technologického holdingu, chtěl postavit kvalitní sídlo firmy – a myslel přitom i na své zaměstnance, pro které chtěl vytvořit hezké prostředí. To z toho domu vyzařuje. Je to takový maják, který zahlédnete už zdálky, když sjíždíte z výpadovky z Českých Budějovic.
Lidovky.cz: Pro mne bylo tak trochu zjevením, když se na střeše bývalého obchodního centra objevil rodinný dům. Jak je to vůbec možné?
Autor projektu Petr Nacházel mi vyprávěl, že když přišel na stavební úřad, tak mu řekli: „Pane architekte, to se nestane.“ Lidé z okolních domů se prý také bouřili. Dnes přitom koukají na zelenou střechu namísto korodující lepenky. Na střeše vzniklo bydlení pro jednu rodinu s velkou zelenou terasou. Proč ne? I to je způsob, jak zacházet s městem, jak jej zahušťovat.
Lidovky.cz: Vy jste se k architektuře dostala tak trochu oklikou, že?
Je to tak. Usilovala jsem nejdřív o studium na právech, kam jsem se nedostala. Moc se mi ale líbila Právnická fakulta v Praze, asi mě více zajímal ten barák než právo. (směje se) Odmala jsem ráda něco vyráběla, malovala, šila, dokonce si kreslila dispozice, ale architektura byla pro mne něco posvátného, nedosažitelného, už jen to slovo „architektura“ jsem vyslovovala šeptem.
Troufla jsem si na Textilní fakultu v Liberci, kam mě přijali, ale po architektuře jsem pokukovala i tam. Když jsem dokončovala bakaláře, zapsala jsem se současně do nultého ročníku na fakultu architektury. Nebyla jsem na to nejspíš připravená, nerozuměla jsem vyučujícím, a tak jsem odešla. Začala jsem pracovat v interiérovém studiu. V roce 2004 mě přijali do ateliéru Petra Keila na UMPRUM. Do školy jsem nastupovala s tříměsíční dcerou, dva roky nato jsem se rozešla s tehdejším partnerem, a zahájila tím svou kariéru samoživitelky. (směje se)
Lidovky.cz: Během školy jste byla na stáži u architekta Josefa Pleskota. Odkoukala jste tam něco?
Měla jsem docela dobrou příležitost se detailně seznámit s jeho projekty. Blížily se jeho šedesátiny a historik umění a sociolog Rostislav Koryčánek k té příležitosti sestavoval knihu. Pro publikaci jsem překreslovala prováděcí projekty jeho realizací do jejich zjednodušené prezentační podoby. Líbila se mi tehdy hlavně atmosféra, která v ateliéru vládla. Takový klid. Cítila jsem respekt architekta Pleskota k lidem, které považuje za svoje kolegy. To pro mne bylo hodně inspirativní. I v našem studiu jsou pro mne pohoda a dobré mezilidské vztahy hodně důležité. Těší mě, když jsou všichni spokojení.
Lidovky.cz: Odjet na stáž do zahraničí vás nikdy nenapadlo?
Chuť jsem určitě měla, ale s malým dítětem to tehdy bylo nereálné.
Lidovky.cz: Máte vlastní ateliér. Kolik vás v něm pracuje?
Nastálo jsme v něm tři, jeden kolega má čtyř-denní pracovní týden, protože má několikaměsíční dítě, dva dny v týdnu u nás pracuje jeden student. Celkem nás je tedy pět a kocour. Samozřejmě spolupracujeme s krajináři, statikem, dopravním inženýrem a veškerými dalšími nutnými profesemi.
Lidovky.cz: Ateliér vznikl v době ekonomické krize. Bylo to nepříjemné?
Bylo to těžké. Dodělávala jsem školu, měla v realizaci dvě dřevostavby, rodinné domy v Kolovratech a v Libiši, a rozdělané tři relativně velké projekty, které se kvůli krizi zastavily. Samostatná činnost mi ale poskytovala flexibilitu, kterou jsem potřebovala, takže mi to dávalo i za takových podmínek smysl.
Lidovky.cz: Máte dnes dost zakázek?
Zakázek máme spoustu, takže se nejspíš trochu rozrosteme. Získali jsme zdravé sebevědomí, pouštíme se také do větších soutěží, v nichž získáváme i nějaká ocenění.
Lidovky.cz: Kdysi jste řekla, že je velký rozdíl v tom, jestli někdo postavil deset domů, nebo padesát. Stále to platí?
Myslela jsem to spíše, že zkušenosti jsou potřeba. Bez nich nepovažuji za zodpovědné pouštět se do velkých akcí.
Lidovky.cz: Je nějaký projekt, do kterého byste se nepustili?
Člověk musí být soudný. Jeden náš klient nás přepadl otázkou. „A do soutěže na Vltavskou filharmonii jdete, ne?“ Tak tomu jsme se opravdu zasmáli. Když o tom ale přemýšlím z dnešní perspektivy, tak kdyby nás někdo ke spolupráci přizval a my byli pro projekt přínosní jako lokální partner, možná bychom na to kývli. Ale je to hodně velké sousto.
Rekonstrukce administrativní budovy v Pardubicích, autoři: Jiří Bíza, Tomáš Novotný (Bíza architekti, Praha), 2022–23
Rekultivace parku v Pelhřimově,autoři: Jakub Med, Johana Šimčíková (MED ARKITEKT, Praha), 2021–23,
Lidovky.cz: Na facebooku jste si „postěžovali“, že jste na druhá a třetí místa v soutěžích machři. Kdy budete první?
(směje se) Náš obor vyžaduje hodně trpělivosti a vytrvalosti. Dobré umístění je signálem, že má smysl v práci pokračovat. Zvítězili jsme ale v soutěžním dialogu na revitalizaci Karlova náměstí v Praze. Teď čekáme na územní rozhodnutí. Před sedmi lety nás ke spolupráci spolu s PD Filip oslovilo krajinářské studio Rehwaldt Landscape Architects, které bylo založené v Dráž-ďanech a dnes má pobočky v Berlíně, Pekingu i Praze.
Dopravní inženýři pracují na úpravách některých komunikací, krajináři se starají o park a my kreslíme drobné novostavby, které jsou jeho součástí. Jde o zázemí pro správce parku a malou kavárnu. Tu jsme umístili v ose jižní kašny proti jezuitské koleji, na nejvyšší slunečné místo. Těšíme se na to.
Lidovky.cz: S rekonstrukcí činžovního domu v Praze 6 ve Šlikově ulici jste se umístili v soutěži Estate Awards v kategorii rekonstrukce na třetím místě, ale vnímáte je jako prvenství. Proč?
My jsme s tím projektem byli hlavně v nominacích na Českou cenu za architekturu a byl také na titulní straně skvělého slovenského časopisu Projekt. Třetí místo v developerské přehlídce jsme s takovým skromným projektem nečekali. Na prvním místě skončil palác Savarin a na druhém SO-HO rezidence v Holešovicích.
Lidovky.cz: Můžete „Šlikovku“ představit?
Za mě je to dobrý příklad, jak dům rekonstruovat s úctou k minulosti, ale s nějakou přidanou hodnotou. Do ulice jsme zachovali historickou tvář včetně nových vikýřů, které jsou historizující, do dvora přistavěli novou vrstvu nenápadného omítaného výtahového tubusu a subtilních ocelových teras. S investorem se nám velmi dobře spolupracovalo, byl nesmírně poctivý.
Když jsme pak začali ukazovat výsledek naší práce, kolegové architekti se nás ptali, jak se nám podařilo projekt prosadit u památkářů. Odpověď je prostá: Dům nestojí v památkové zóně. Tam by to neprošlo. Je potřeba s tím něco udělat. Nelze povyšovat jeden dílčí veřejný zájem nad jiné. Pohoda vnitřního prostředí, energetická úspornost a pobytový exteriér k nim, mimo jiné, zcela nepochybně patří.
Lidovky.cz: Zabýváte se hodně rekonstrukcemi bytů i celých domů. Stává se vám, že předěláváte zbrusu nový byt?
Mám pocit, že se to dost zlepšuje, ale ano, někdy dokonce „přestavujeme“ prostory, které ještě nejsou zrealizované. Vždycky mě štve, když si uvědomím, jak neefektivně jsou ty velké investice vynaložené. Developeři mají často svoje projekční týmy, pro které je prioritou dodržet normy a cenu, nic víc.
Výsledky jsou často hrozné. Dělali jsme v Karlíně jeden byt, a když nám vedoucí projektu poslal výkresy elektro, volám mu: „Tam něco chybí, nevidím skoro žádné zásuvky a vypínače, asi vám vypadla hladina ve výkresu.“ Nevypadla, byla to realita. Náš klient zaplatil nemalé peníze za klientské změny, aby získal funkční byt. Nevím ale, co udělali ostatní obyvatelé domu. Podotýkám, že všechny stěny byly v železobetonu a nosné. Budoucí úpravy v zásadě vyloučené. Říkám si, jestli to nedělají investoři naschvál, aby měli z klientských změn přísun dalších peněz.
Lidovky.cz: Nedávno jste „otevírali“ schodiště ve Starém Plzenci. Spolupráce s investorem tam byla také příjemná?
To je hodně specifický projekt, táhne se devět let. Přizvala nás k němu Kateřina Karasová, místní zahradnice. Historické schodiště je první etapou celkové revitalizace veřejného prostranství v blízkosti kostela Narození Panny Marie. Těch devět let se vždy jednou za dva roky někdo z města ozval: „Za týden se podávají dotace! Musíte rychle něco poslat!“ Ale nikdy se nic nestalo. Naposledy se ozval nový pan starosta, že chce zrealizovat alespoň schodiště, což se stalo. Teď pokračujeme dál. Vracím se k těm samosprávám, které se musejí naučit věnovat energii projektům tak, aby byly připravené dopředu.
Lidovky.cz: A když dotaci nezískají?
Tak ji získají příště. Ta příprava je zkrátka fatální.
Lidovky.cz: Je dnešní doba nakloněna architektuře?
Pokud jde o naše klienty, tak ano, ti jsou nakloněni. Kdybych vzala průměr, tak si myslím, že lidé stále nevědí, co architekt opravdu dělá. I když osvěta jede na mnoha frontách, je pořád dost těch, pro které jsou výstupy soustředěné práce jen malůvkami. A pak jsou pochopitelně lidé, které to vůbec nezajímá. Ale to je ve výsledku legitimní, každého zajímá něco jiného – a někoho taky nic.
Lidovky.cz: Máme dost architektů?
Architektů máme dost, otázkou je, jestli jsou všichni schopni se uživit. Ta práce je náročná, i když přináší velkou satisfakci, když se něco podaří.
Lidovky.cz: Filozof Karel Kosík řekl: Každá doba má takovou architekturu, jakou si zaslouží. Souhlasíte?
Bylo by skvělé, kdyby se současné potřeby společnosti v architektuře odrážely. Kdyby se vědělo, co potřebujeme nejen teď hned, ale třeba za pět, za deset let. Nedávno jsem poprvé v zadání veřejné soutěže viděla myšlenku flexibility projektu, konkrétně možnost budoucí přestavby školy na domov důchodců. Nové školy jsou teď v trendu, ale potřebujeme je nyní – a ony se teprve projektují. Doba se proměňuje a nám schází takové to myšlení alespoň za první roh, když už ne za dva. Podle toho to pak vypadá. (krčí rameny)
Revitalizace nádvoří Moravské galerie v Brně, autoři: Ondřej Chybík, Michal Krištof (CHYBIK + KRISTOF Architects), 2024
Přístavba výtvarných ateliérů v Brně, autor: Michal Palaščák (dílna, Brno), 2022–23
Lidovky.cz: Využíváte při projektování AI?
Ne. Není nám to blízké. Považuji to za celospolečenskou krádež. Je to generátor průměru. Nevylučovala bych, že se kvůli tomu zhroutí. Uvidíme. V naší profesi jsou pak jistou obranou proti AI fyzické modely, tedy když se odevzdávají do architektonických soutěží namísto vizualizací. Na modelu nejsou šťastní lidé a bujná vegetace, tak se na něm lépe ukazuje, co skutečně funguje a co ne. Líbivým obrázkům totiž někdy podlehne nejen závislá část hodnotící poroty, tedy ti, kteří jsou na projektu zainteresováni, ale i nezávislí odborníci. (směje se)
Lidovky.cz: Jste místopředsedkyní České komory architektů. Co můžete ovlivnit?
Kromě jiného usilujeme o zvyšování kvality vystavěného prostředí i krajiny a zlepšování podmínek pro výkon profese. Podporujeme veřejné soutěže a institut městského architekta. Kandidovala jsem, protože jsem cítila povinnost se aktivně zapojit a věnovat část svého času profesi i mimo praxi. Vnímám komoru jako otevřenou instituci, která bude taková, jakou si ji uděláme.
Lidovky.cz: Debatují mezi sebou i architekti, nebo si každý hlídá svůj „píseček“?
Dialog je nezbytný hlavně na mezioborové úrovni. Třeba v porotách při posuzování návrhů se debatuje hodně. Ale konkurence je obrovská, takže určitě si každý zároveň trochu hlídá to své.
Lidovky.cz: Naslouchá žena potřebám klienta lépe než muž?
Někteří kolegové by vám řekli: „My také nasloucháme citlivě.“ A já souhlasím. Nejde o gender, ale o lásku k profesi.
